Za hranicemi lidských možností 1 - převzetí moci

zpět

02.05.2019

Bolševici se konečně zmocnili vlády. Co tím vlastně získali? Především ohromné pracovní vypětí. Pro nemálo z nich tímto okamžikem začal sedmidenní pracovní týden s denní nepředstavitelnou normou 20 hodin. Však se také podívejte do Životopisů, jak dlouho to vydrželi. Lenin 10 měsíců skoro nespal a po atentátu rychle ztrácel síly. Trockij od úmrtí Lenina měl asi také zdravotní potíže. Dzeržinskij a Kujbyšev se nedožili 50 let, Lunačarskij, Peterson a Cjurupa 60 let. Menžinskij sice byl před svými šedesátinami asi zavražděn, ale ještě dlouho předtím byl vážně nemocen a poslední roky života svoji funkci fakticky nevykonával. Sverdlov se nedožil 34. narozenin – chřipka. Byl to mladý muž v plné síle, navíc přece jenom na tu dobu jakžtakž slušně živený. Spousta dalších skončila později na popravišti, takže je v tomto ohledu nemůžeme počítat, ale i tito lidé běžně plnili ‚Leninovy pracovní normy‘. Pochybuji, že tušili, do čeho jdou. Sice jim muselo být jasné, že to nebude žádná procházka rájem, ale to, co následovalo, se zcela určitě vymklo jakýmkoliv představám. Odměnou jim byl nejvýše dobrý pocit ze snahy dát svoji vlast do pořádku. A když se občas zadařilo, přidal se i pocit dobře vykonané práce.

Základním rysem té doby bylo přímo Leninovo jasnovidectví. Zcela perfektně předvídal situaci a dokázal bezchybně reagovat. Svoje kroky dokázal fantasticky přizpůsobovat okolnostem a v tom úžasném zmatku dokázal udržet moc, i ukočírovat své spolubojovníky. Při tom všem stále před sebou viděl základní cíl – rozkvět Ruska. Většina jeho spolupracovníků mu vůbec nestačila, zmohli se pouze na porovnávání Sovětského Ruska s Pařížskou komunou a byli nadšeni i jen z toho, že dokázali vydržet déle. Co se týče opozice, ta se přes výborné výchozí podmínky nedokázala vlády zmocnit. Hlavním důvodem nebylo nic jiného, než jejich soustředění se pouze na osobní prospěch. V nejmenším se, na rozdíl od Lenina, nezabývali osudem své vlasti.

Říká se, že Leninovi šlo pouze o vyvolání světové revoluce. Postupně jsem zjistil, že Lenin se tímto buď nezabýval vůbec, nebo v jistou dobu tuto myšlenku opustil. Je potom otázkou, kdy Lenin mohl provést tento myšlenkový obrat. Prudniková¹ se domnívá, že to bylo až někdy po prvních měsících bolševické vlády. Jenomže si připomeňme, že již na 1. sjezdu sovětů Lenin vystoupil s požadavkem převzetí moci za účelem nastolení pořádku a rozvoje. Nikoliv revoluční bouře. Bližší je mi proto Kara-Murza², který vůbec odmítá myšlenku, že by Lenin snad o světové revoluci kdy uvažoval. Tomu také nasvědčují Leninova studia a jeho publikované práce z oblasti národohospodářství. Tvrzení o tom, že Lenin chtěl vyvolat světovou revoluci je nejspíše jen legenda z dílny Trockého. Leninovy představy zřejmě končily tím, že si nechal naočkovat představu o revolučním výbuchu v Evropě, který měl snížit tlak na sovětské Rusko.

Dalším charakteristickým rysem této doby je naprosto zoufalý nedostatek alespoň trochu zodpovědných a kvalifikovaných lidí. Vláda za této situace přijala každého, kdo byl ochoten a schopen pracovat. Prudniková³ uvádí příběhy, jak například za komendantem Smolného paláce (donedávna námořním poddůstojníkem na křižníku) přišel v dost špatném stavu jeho bývalý kapitán. Druhý den byl náměstkem lidového komisaře námořnictva. Ještě kurióznější je případ, který popisuje ve svých pamětem jakýsi právník. Za carských dob byl prokurátorem a za sovětských dob pracoval ilegálně pro ‚bílé‘ v Petrohradě. U ‚rudých‘ vykonával práci vyšetřovatele. Všiml si ho Dzeržinskij, kterého kdysi tento právník dostal do vězení. Dzeržinskij mu pouze poděkoval, že pracuje pro sovětskou vlast a slovem nepřipomněl jejich starou známost.

Příčinou této situace byla představa inteligence o tom, že vláda dělníků a rolníků prostě nemůže dostatečně ‚ohodnotit‘ jejich práci. Inteligence ve své nadutosti silně přecenila svůj vklad do společného díla. Bolševici ve skutečnosti přistoupili na její nehorázné požadavky a teprve v závěru kolektivizace a výstavby průmyslu ve 30. letech (a ještě spíše po druhé světové válce) sovětské vedení začalo snižovat rozdíl příjmů inteligence a ostatních pracujících⁴.

Ve Smolném paláci zasedal Vojenský revoluční výbor. Tam se též sešel 2. sjezd sovětů a tam se také začaly formovat orgány moci. Výkonným orgánem se stal Sovět lidových komisařů, do jehož čela se postavil energický Lenin. Pojďme se krátce podívat, jak Prudniková popisuje utváření nové vlády⁵.

Například Menžinskij první dny lítal od čerta k ďáblu. Byl jmenován 30. 10. 1917 lidovým komisařem financí, protože kdysi pracoval ve Francouzské bance. Ještě kohosi chytil a spolu do nějaké místnosti přinesli pohovku. Nad ní pověsil papír s nápisem ‚Lidový komisariát financí‘, lehl si a po pětidenním bdění usnul. Šel kolem Lenin a s úsměvem to komentoval: „Je dobře, že komisaři začínají tím, že se posilní.“

Stalin, lidový komisař pro národnosti, byl podobně pracovně přetížený, a tak mu určili jako pomocníka jakéhosi Pestkovského. Potom se odehrál takovýto rozhovor:

– „Soudruhu Staline, Vy jste lidový komisař pro věci národností?“

– „Já.“

– „A komisariát máte?“

– „Ne.“

– „Dobře, tak já Vám vytvořím komisariát.“

– „Co k tomu potřebujete?“

– „Zatím jenom mandát na předmět ‚vyjádření spolupráce‘.“

Pestkovskij dostal mandát a s přítelem našli prázdnou místnost, do ní donesli stůl a na papír napsali ‚Lidový komisariát pro národnosti‘. Potom někde našli Stalina a pozvali ho. Stalin místnost obhlédl, ohodnotil to jakýmsi neurčitým zvukem, na návrh Pestkovského přijal pomocníka jako vedoucího kanceláře a ihned zase zmizel v útrobách Smolného paláce.

Svérázná záležitost je i další příběh týkající se Smolného paláce. Původně tam byl Ústav pro výchovu mladých šlechtičen. V roce 1917 se nějak vytratil zájem o takovou výchovu a nakonec se do jednoho křídla nastěhoval VRV. Tam také začala úřadovat Rada lidových komisařů.

V druhém křídle ale zůstaly zbytky původního Ústavu, přesněji řečeno staré učitelky, které již neměly kam jít⁶. Po několika dnech fungování vlády byl komendantem Smolného paláce jmenován Pavel Malkov (již výše uvedený poddůstojník z křižníku Diana). V prvé chvíli nevěděl, co má dělat, tak začal palác obcházet. Přitom narazil na dvojici důstojníků, kteří mu po nějaké výměně názorů předložili propustky. Malkov se dále ptal na důvod návštěvy. Řekli mu, že jdou za roztouženými děvami, které jim také propustky do paláce opatřily (!). Malkov věděl jen o těch šlechtických babičkách a byl z toho poněkud vyjevený. Páni důstojníci ho ubezpečili, že v paláci také sídlí štáb ženského praporu a to bylo poněkud jiné kafe.

Náruživé děvy opustily palác samy, s těmi problém nebyl. Jenomže ti ‚zlí‘ bolševici kupodivu nedokázali vyhodit na ulici již zcela nepotřebné staré vychovatelky ze starého světa, o který již nikdo nestál! Sverdlov a Malkov jim začali hledat vhodný útulek. Malkov nejprve nepochodil u ctihodných mnichů z Alexandrovsko-Něvské lávry, potom poslal nejčipernější ze stařenek do Kseninského institutu, donedávna také vychovávajícího mladé dámy. Vrátila se s pláčem, že ji ředitel vyhodil. Teprve když tam došel jeho zástupce, ředitel se vším souhlasil…

Před novou vládou se za pochodu objevovaly stále nové úkoly, často s velmi vysokými požadavky na urychlené vyřízení. Připomeňme, že řada z úkolů daleko přesahovala běžné nároky kladené na podobné orgány, ostatně za chvilku si vysvětlíme důvod. K tomu se přidala ta skutečnost, že většina členů sovětské vlády s něčím takovým zkušenost neměla. Bolševici to řešili tak, že když se objevil nový problém, vybrali někoho, jmenovali ho předsedou vhodně pojmenované komise a nechali ho, aby si ji sám sestavil a problém nějak vyřešil. Vrcholem těchto snah bylo sestavení ‚Všeruské mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí a banditizmem‘ (VČK, Čeka – viz Slovníček). Jejím předsedou se stal Felix E. Dzeržinskij. Komise vznikla při VRV, ale protože byl VRV vzápětí rozpuštěn, byla 7. 12. 1917 začleněna do Rady lidových komisařů. V osobě Dzeržinského získala vláda mimořádného člena a napříště se VČK začala ve vládě využívat jako orgán, přebírající k vyřízení všechno, co odmítaly převzít jiné vládní instituce. Původně byla zamýšlena jako dočasný orgán pro mimořádné případy. Zpočátku se věnovala především tomu, co měla v názvu – sabotážím úředníků, opileckým pogromům a boji s banditizmem⁷.

Na počest Vítězného Října!

Každou pořádnou akci je nutné zapít. Nejinak tomu bylo v případě Vítězného Října. Jen tomu noví vládci nechtěli pořádně rozumět a dobrým lidem házeli klacky pod nohy…

Tak se stalo, že když byla ze Zimního paláce vyhozena Prozatímní vláda, kdosi ze sloužících dostal žízeň. Věděl kam jít, ale nebyl schopen se tam dostat. Dveře byly zazděné a sám také mohl mít obě ruce levé (takoví jsou mnozí žízniví). Vojáci jsou jinší kabrňáci a nějaká ta hrubší prácička jim nevadí, zvláště když z toho mělo něco kápnout. Svěřil se jim se svým trápením, vojáci pečlivě nasáli, chytili stopu a již ji nepustili. Do sklepa se prolomili zdí⁸.

Zimní palác byl určen pro pobyt cara za dlouhých zimních večerů a tato společnost přece nebude na suchu. Nejlepší víno a koňak v neuvěřitelném množství! V zásadě lze pouze konstatovat, že střízlivé je nedostali. Jistý díl připadl nejen sloužícím, ale i kolemjdoucím. Rusové prostě mají srdce otevřené a co by neudělali radost bližnímu svému. Bolševici nechali zeď ve sklepě zazdít znovu a vyměnili stráž. Jedinou chybou bylo to, že vše se vzápětí muselo opakovat znova a znova. Vojáci již stopu nepustili a v době války v Rusku platil ‚suchý zákon‘…

Co se stalo ve skutečnosti dál, je otázkou. A. Buškov si v knize Сталин. Ледяной трон vylévá svůj bol, že prý barbaři bolševici nechali tyto nádherné sklepy rozstřílet. Existuje i názor, že o tento poklad byl velký zájem v zahraničí a byla možnost ho velmi výhodně odprodat. Jenomže se prý vzbouřili vojáci a hrozili novou revolucí. To nevypadá nevěrohodně. Situace byla napjatá a opilci vše jen komplikovali.

Snad to byl Galkin, člen VRV, kdo prohlásil, že víno má také rád, a proto navrhuje, aby sklep byl přidělen posádce a každý voják dostal pravidelně svoji denní dávku. Výhoda tohoto řešení byla jasná. Množství vína na osobu a den pokleslo pod kritickou hranici, vojáci byli spokojení a ohromné sklady se začaly řízeně vyprazdňovat.

V jistou chvíli se vojáci opravdu ocitli na suchu, jenomže slinu již měli a přitom tušili, že v metropoli by se mohlo ještě cosi objevit. Samozřejmě, že toho bylo dost. Kromě toho se objevili i zavilí třídní nepřátelé, vlastně ne, byli to spasitelé z Výboru spásy (brzy se k nim dostaneme). Ti se pokusili tuto nevinnou zábavu vojáků trochu pošťouchnout – a co kdyby vznikla nějaká mela a bolševici padli? Proto banket na počest Vítězného Října pokračoval dále, tak dlouho, dokud celá metropole nebyla opravdu úplně na suchu.

K problémům daleko nebylo. Gigantické pijatyky se nezřídka proměňovaly na rozsáhlé pogromy a drancování. Proto musela zasáhnout státní moc a 29. 11. 1917 VRV vydal nařízení o zatýkání opilců a organizátorů pogromů. Do boje se zapojila i čerstvě založená VČK, vybavená za tím účelem sazbou až 6 měsíců. Vínečko však na bolševiky nestačilo.

Vzpoura snobů

Bolševici měli i další problémy. Rozebereme je po částech, ale upozorňuji, že následující události probíhaly prakticky současně, ostatně se to týká i toho alkoholového opojení.

Úřednická stávka

Bolševici se obecně považovali za proletáře. Není to tak jednoduché. Můžeme začít například Leninem, Krupskou, nebo i Dzeržinským, ale pro úřednický aparát na starých ministerstvech nebyli bolševici ničím víc, než otrhanými a nevzdělanými dělníky, o nichž přece ‚všichni věděli‘, že je nelze připustit k žádné zodpovědnější práci. Podle toho se ti honosní hejhulové začali k sovětské moci chovat. Aby zdiskreditovali vládu, vedli zemi do záhuby⁹.

Pro začátek si ještě připomeňme, že úřednický aparát ruské metropole byl zodpovědný za rozkradení městských sýpek (v nichž se držely zásoby na dva roky) a že to byli právě bolševici, kdo s největší pravděpodobností poslední měsíce před revolucí již fakticky organizovali zásobování Petrohradu. To však úředníkům nebránilo, aby se bolševikům zcela vzepřeli¹⁰.

Není od věci ještě poznamenat, že většina úřednického aparátu patřila ke kadetům. Tím se ostatně také vysvětluje i to, proč bez nich ztratila veškeré zbytky své nevalné akceschopnosti Prozatímní vláda.

Úřednický aparát vstoupil do stávky a úředníci se zamkli ve svých kancelářích a odmítli se sovětskou mocí spolupracovat. Zcela zničili nejen běžnou dokumentaci svých úřadů, ale i státní dokumenty a smlouvy, účetní knihy, včetně záznamů carských dluhů. Tím se stala výše zahraničního zadlužení Ruské říše zcela nejasná. Noví lidoví komisaři často nezískali ani klíče od trezorů, ani informace o tom, co vše spadá do agendy úřadu.

Nešlo jenom o úřednický aparát. Do stávky se zapojily i další instituce, především banky. V této době prakticky všechny banky vypověděly spolupráci se sovětskou vládou, ale na druhé straně udržovaly spolupráci s bývalou Prozatímní vládou. Banky také zcela blokovaly ty podniky, kde se ustavily Výbory dělnické kontroly. Přidaly se poštovní úřady. Otevřeně odmítly přebírat korespondenci ze Smolného paláce. Ještě uvedu Petrohradskou městskou dumu. V souvislosti s ní nastal zajímavý řev ve chvíli, když vláda jedním z prvních dekretů rozšířila práva městské samosprávy v oblasti zásobování. Petrohradská menševicko-esersko-kadetská městská samospráva začala vyhrožovat, že přestane do města vozit potraviny¹¹. Těžko se to chápe, ale asi měli strach, že to zmrví.

Zásobování města bylo vzhledem k rozkradeným zásobám zcela zoufalé, proto se to stalo jednou z operativních priorit nové vlády. Nejprve se vláda pokusila udělat inventuru, ale úředníci vyslanou delegaci vyhodili. Jeden z námořníků, účastník této akce, se ozval, že tedy budou muset provést konfiskaci a potom inventuru udělají sami. Opravdu na to došlo a bolševici ovládli sklady. Jenomže v nich našli pouhých asi 490 tun obilí při denní spotřebě 790 tun. Nespolupracovaly ani obchodní podniky, proto se ke konfiskacím přistoupilo i u nich. Tam se našlo asi 5 000 tun obilí. Přesto 7. 11. 1917 bolševici museli v Petrohradu snížit denní příděl chleba z půl na tři osminy libry.

Další kroky proběhly ve spolupráci s Výbory dělnické kontroly, které provedly inventury přímo v průmyslových podnicích. Vláda najednou věděla o dostupném zboží, to se naložilo na vlaky, které vyjely na venkov a zboží vyměňovaly za obilí. Jakmile se vlaky s obilím začaly vracet, zvedl se opět denní příděl chleba na půl libry a podařilo se tak celkem slušně přežít zimu. Bolševici si i tímto krokem u obyvatelstva udělali velmi slušné očko. Poznamenejme, že tedy ani ten proklínaný Dekret o dělnické kontrole nebyl tak úplně marný.

Úřednická stávka byla podmíněná tím, že úředníci budou mít z čeho žít. Bylo to docela jednoduché. Státní banka totiž hned zkraje vyplatila služné pro veškerý úřednický aparát na dva měsíce dopředu. Nikoho nenapadlo, že by to nová vláda mohla za takovýchto podmínek dlouho vydržet. Zároveň Státní banka blokovala operace prováděné novou vládou. Spekulanti a úředníci měli ve­dlejší vchody otevřené a nic jim nebránilo zadávat bankovní příkazy¹².

Co na to Sovět lidových komisařů? Zlobili se. Úředníci si z nich přímo tropili šašky, když prověřovali jejich pověření a odmítali je pro formální chyby, aby nakonec, po splnění formálních náležitostí, oznámili, že s bolševiky stejně spolupracovat nebudou. Proto bolševici přitvrdili. Vytvořili ‚černý‘ seznam nepřátel revoluce a začali vzpurné úředníky na tento veřejný seznam uvádět. VRV se tvrdě usnesl:

„Úředníci státních a veřejných institucí, kteří sabotují práci v důležitých oblastech veřejného života, se prohlašují za nepřátele lidu. Jejich jména se od nynějška budou zveřejňovat ve všech sovětských publikacích a seznamy nepřátel lidu se budou vyvěšovat na všech veřejných místech. Lidé, kteří rozšiřují hospodářský rozvrat a podkopávají zásobování armády a státu, jsou vyděděnci a nemají nárok na milost. Vyhlašuje se jim veřejný bojkot… “

A co na to dobří úředníci a demokraté? No domyslete si to.

Bolševici tedy ještě přitvrdili a 29. 11. 1917 vydali dekret, kterým stranu kadetů prohlásili za nepřátelskou a zakázali ji. K tomu lze poznamenat jedině to, že kadeti potom už nikomu nechyběli.

22. 12. 1917 čekisté (viz Slovníček) navštívili Sovět pracující inteligence. Mimo jiné tam lapili jistého Kondratěva, jinak úředníka ministerstva vnitra a předsedu Svazu svazů, nástupnické organizace Výboru spásy. Kadeti konspirovat neuměli, nikdy dosud to nepotřebovali, a tak se našla celá řada zajímavých dokumentů. Hned následující den čekisté opět vyrazili do ulic a podle seznamů začali sbírat stávkující úředníky, jak špačci třešně. Posadili je do basy, kde museli přežít celé strašné dva měsíce a pak je pustili. Jedinou výjimkou byl Kondratěv, toho pustili až 2. 3. 1918. Zákony prostě neexistovaly. Proto, když už zatčení nepředstavovali nebezpečí, tak je ‚zlí rudí‘ pustili.

Když se to vezme kolem a kolem, bylo to jedno veliké rodeo. Zajímavé bylo především to, že jezdec se v sedle stále držel, dokonce mu fandili i lidé okolo a navíc se naplňovala doba, pro kterou měli úředníci peníze. Nezbylo jim, než začít přemýšlet, co dále. Hřebec začínal být unavený a úředníci se pomalu začali u bolševiků hlásit o práci. Vláda tomu napomohla i tím, že institucím, které zahájily spolupráci, zvýšila platy.

Po Novém roce začaly úřady zase pracovat. Mnoho úředníků sice práci ještě sabotovalo, ale předchozí zcela likvidační stávka již skončila.

Poznamenejme ještě, že byly i úřady, které se stávky neúčastnily. Je to trochu kuriózní, ale náčelník kanceláře ministerstva dvora kníže Gagarin a jeho náměstek baron von Stakelberg ihned poté, co byla sestavena sovětská vláda, navštívili Lunačarského a oznámili mu: „Připravujeme předávací protokoly pro ministra, stávku nechystáme a není třeba nás likvidovat.“ Ale k čemu je bolševikům ministerstvo dvora? Podobně se proti stávce postavil i Svaz soudců.

‚Růžové‘ běsnění

Kadeti byli jen jednou stranou nepřátel. Další byly donedávna vládnoucí strany eserů a menševiků. Pouze část eserů se přidala k bolševikům, ti ostatní považovali vítězný Říjen za nehoráznost. Vlastně dvě. Jednou byla samozřejmě ‚neomalenost‘ bolševiků, že si ti trhani dovolili provést revoluci. Tou druhou to, že drze vyhlásili Dekret o půdě a jali se ho i naplňovat. Pro esery to byl hlavní bod politického programu a mysleli si, že na něj mají patent¹³.

Ihned po svržení Prozatímní vlády se rozhořel politický boj. Konal se 2. sjezd sovětů. Trockij ustál převzetí moci a uražení menševici a praví eseři sjezd opustili. Stejně tak i starý ÚVV, se kterým zmizela i pokladna. Ještě ten den se odvážně sešikovali a vyrazili na Zimní palác. Tam narazili na stráž a se slovy „Jdeme zemřít do Zimního paláce!“ se dožadovali vpuštění. Ostraha byla nejprve v rozpacích, ale potom je vpustit odmítla a během výměny názorů oznámila, že bude střílet. Ministr zásobování Prozatímní vlády Prokopovič prohlásil:

„Soudruzi a občané! Proti nám použili hrubou sílu! Nemůžeme připustit, aby se ruce těchto temných lidí zašpinily naší nevinnou krví! Být zastřelen těmito pistolníky, je pod naší úroveň… “

Nespokojenci se odebrali do Městské dumy a s převelikým humbukem plným starých nesplněných slibů a žvanění o nezákonnosti bolševické vlády vytvořili ‚Výbor spásy vlasti a revoluce‘¹⁴. Jádro tvořili eseři, zkušení to teroristé.

K tomu poznámka na téma legality moci. Na 2. sjezdu sovětů byl zvolen nový Ústřední výkonný výbor. Ale ten předchozí ÚVV 1. sjezdu sovětů se odmítl rozpustit a pouze zmizel v podzemí. Kromě toho uveďme, že Prozatímní vláda vznikla na základě jakéhosi víceméně náhodného seskupení v té době již bývalých poslanců Státní dumy a její mandát z ničeho nevyplýval. Bolševici sice vládu uzurpovali, ale jednak ji již fakticky sami nějaký čas úspěšně vykonávali a také se hned nechali ve funkcích potvrdit právě 2. sjezdem sovětů, v té době již existujícím mocenským orgánem.

Vypadalo to tak, že na jedné straně ‚průmysl‘ (přesněji dělníci) podporoval vládu a na druhé straně ‚veřejnost‘ (přesněji inteligence) podporovala Výbor spásy. V prvních dnech se Výbor spásy pokusil získat vojenskou posádku. Jenomže na posádku stihl mezi spoustou dalších naléhavých úkolů včas dorazit lidový komisař Krylenko a posádka podpořila sověty.

Výbor spásy ale určitou sílu získal. Na jeho stranu se postavilo Vladimirské a snad i další vojenská učiliště. Na ně vsadil a zorganizoval na 29. 10. 1917 povstání. To snad mělo být koordinované s útokem vojsk generála Krasnova, ale podle popisu svědka událostí Johna Reeda to tak nevypadalo ani náhodou. Junkeři obsadili telefonní a telegrafní ústřednu. Bolševici zachytili zprávu o připravovaném povstání a podařilo se jim včas zareagovat. Růžoví byli brzy z telegrafní ústředny vyhnáni a petrohradská posádka poměrně rychle zpacifikovala i samotné Vladimirské učiliště. Nakonec začaly fungovat i telefony a spiklencům nezbylo, než rychle zmizet.

Sovětské vládě i tak hořela koudel všude kolem a měla zájem situaci nějak uklidnit. Proto bolševici hned zkraje přistoupili na jednání o koaliční vládě. V tomto případě ale pouze použili zbraň opozice a jednání jenom protahovali. 29. 11. 1917 opozice (zbraněmi bolševiků) provedla protiúder. Využila jednak Ústřední výkonný výbor odborového svazu železničářů (dále jen ÚVVŽEL¹⁵), jednak Obuchovský závod. Obě tyto významné instituce ovládané esery daly bolše­vické vládě ultimátum: pokud nebude koaliční vláda, vlaky nepojedou! Bolševičtí vyjednávači začali ustupovat a nakonec došlo k dohodě o koaliční vládě pod vedením eserů Černova a Avksentěva a za neúčasti Lenina a Trockého. Dohoda byla uzavřena 1. 11. 1917 a zcela jistě vedla k Prozatímní vládě číslo 2, díky roztříštěným zájmům stejně neschopné, jako byla Prozatímní vláda předchozí.

Teprve potom se ozval Lenin a na koaliční jednání seslal hromy a blesky. Prohlásil, že se moc pokouší získat strany, které se neúčastnily povstání a že dohoda je proti vůli 2. sjezdu sovětů. Přidal se Trockij se svým přesvědčovacím uměním, lidi prostě ukecal a vlaky se nezastavily. Bolševici vyslali své agitátory na železniční stanice. Jediným výsledkem byla rezignace Kameněva na členství v ÚV. Druhá Prozatímní vláda se nakonec utopila v diskuzích.

Za této situace Petrosovět začal žádat železničáře, aby zrušili plné moci ÚVVŽEL. Vzhledem k bolševické agitaci ÚVVŽEL stejně ztrácel na akceschopnosti a 20. 11. 1917 sovětskou vládu uznal. Tehdy ještě pod podmínkou, že dostane do správy železnice. Protože to pořád byla veš v kožichu, bolševici s agitací pokračovali, a tak v prosinci odborový sjezd železničářů vyjádřil ÚVVŽEL nedůvěru. V lednu vznikla dočasná správa železnic a v březnu byla železnice konečně převedena pod lidový komisariát dopravy a spojů.

To se však již podstatně změnila situace ve společnosti, a tak toto vyprávění ukončíme.

Na čestné slovo

Bolševici ihned po převzetí moci pozatýkali řadu členů Prozatímní vlády a řadu důstojníků a junkerů. Jenomže většinu z nich začali vzápětí propouštět pouze na čestné slovo, že nepozvednou zbraně proti lidu. Když potom během junkerského povstání bolševici zaútočili na telefonní ústřednu, mezi ječícími telefonistkami pobíhali tito ‚stateční‘ vojáci a strhávali si nárameníky se slovy: „Oni nás pomordujou!“ Byli si vědomi toho, že své čestné slovo porušili¹⁶. Když pak ‚suroví a zlí rudí námořníci‘ junkery propustili, osopily se na ně dámy telefonistky a opustily ústřednu. Bolševikům nezbylo, než shánět lidi schopné zajistit provoz, a to vyvolalo další problémy. Ale podařilo se.

Kerenskij zatím také nezahálel. Nasedl do auta vyslanectví USA a odjel na frontu, aby se postavil do čela vojsk a s nimi umravnil neposlušný Petrohrad. Nějaký čas trvalo, než získal alespoň něco. Teprve generál Krasnov mu věnoval 20 setnin kavalérie. Všichni společně i s generálem vyrazili na Petrohrad. Polovina vojáků se rychle rozutíkala, ale zbylí přece jenom postupovali vpřed. Prvním postupovým bodem byla Gatčina, kde rozehnali několik rot a obsadili zcela letargickou posádku. Kerenskij to zaznamenal jako svoje první vítězství. Další bylo Carské Selo. Tam se zbylých asi 600 kozáků připravovalo k útoku na Petrohrad. Na miliónové bojovně naladěné město nic moc. Je pravda, že se snad snažili akce koordinovat s Výborem spásy, ale úroveň koordinace odpovídala jak Kerenskému, tak i ‚borcům spasitelům‘. Dalším problémem bylo i to, že si vrabci na střeše cvrlikali o jejich plánech¹⁷.

V Petrohradu věděli, že Kerenského podpořil generál Krasnov, velitel sboru. Revoluční oddíly, vysoce početně převyšující síly Kerenského, obsadily přístupové body a okolo Petrohradu vznikl pás zákopů a zátarasů. ‚Rudí‘ využili i svoji nejobvyklejší zbraň a k nepříteli vyslali agitátory, takže ve Smolném nakonec asi znali skutečné počty i cíle vojsk.

Obraně velel levý eser podplukovník Muravjov. Vložil se do toho i samotný Lenin a nastěhoval se do pracovny Muravjova. Lenin zajistil posily z Finska a válečné loďstvo nechal postavit tak, aby kontrolovalo cesty od Carského Sela.

28. 10. 1917 k Carskému Selu již postupovalo necelých 500 kozáků a narazili na prapor rudých. Napřed si vzájemně trochu ukázali svaly, ale střílelo se jen do vzduchu. Pak se sešly delegace a bitva se proměnila na mítink. Přidal se k nim Savinkov a nakonec i Kerenskij, snad v dámské společnosti. Když ‚rudí‘ naslouchali projevu Kerenského, kozáci nelenili a během Kerenského řečnění se jim podařilo část rudých odzbrojit. Zbytek zahájil palbu, ale když kozáci nasadili děla, ‚rudí‘ se rozutíkali. Večer kozáci obsadili Carské Selo a Kerenskij radostně oznamoval, že se bolševická moc rozkládá a žádal ministerstva, aby bolševiky nepodporovala.

Kerenskij se snažil nabírat síly. Jenomže, jakmile vojáci zjistili, že se jedná o podnik Kerenského, rychle ztráceli zájem. Jediným úspěchem se stalo získání obrněného vlaku, poté, co jeho posádce nakukal cosi ve smyslu, že Petrohrad obsadili Němci a on chce město osvobodit. Na druhé straně se začali bouřit vojáci generála Krasnova.

Večer 29. 10. 1917 do Carského Sela dorazili zástupci Výboru spásy se zprávou, že se převrat nezdařil. Krasnovovi o tom neřekli, zato Savinkov navrhl Krasnovovi zatknout Kerenského. Podle Prudnikové z Krasnovových pamětí vyplývá, že chápal nutnost uzavření příměří s Německem, i že Krasnov dosud (29. 10. 1917) nevěděl o Dekretu o míru! Krasnov si uvědomoval, že jakýkoliv svévolný krok mezi vůdci celé operace vyvolá opozici mezi vojáky, a proto iniciativu nepřevzal.

Ke střetnutí došlo 30. 10. 1917 u vsi Redkoje Kuzmino na Pulkové hoře. Rudých bylo okolo 10 000, bílí měli převahu v dělostřelectvu. Rudí seděli v zákopech a bílým se do útoku přes rozbahněnou řeku a do kopce nechtělo. Nakonec nějaký ‚rudý‘ velitel svévolně vydal rozkaz k útoku a k němu se připojili další. K zemi je přibila palba zkušených dělostřelců. Kolem poledne se do týlu Krasnova pokusil dostat Izmajlovský pluk, ale vojáci obrněného vlaku je rozehnali. Jedna kozácká setnina zase svévolně zaútočila na sousední vesnici, ale vojáci uvízli v blátě a stáhli se zpět. Večer ‚bílým‘ došla munice a v Petrohradu byl klid. Proto se vrátili do Gatčiny.

Nikdo válčit nechtěl. Za kozáky do Gatčiny dorazili rudí námořníci v čele s Dybenkem a obě strany, snad za pomoci samohonky, našly společný jazyk. Dohodli se, že viníkem je Kerenskij a chtěli ho zatknout. Ten však včas zmizel. Potom přijel Trockij a od kozáků si vyžádal čestné slovo, že proti bolševikům bojovat nebudou a všichni se spokojeně rozešli. Jako v pohádce…

Koncem roku 1917 petrohradská VČK zjistila, že jí v revíru řádí škodná. Celá síť verbířů hledala důstojníky do války proti bolševikům. Pro zkušené ilegály, jako byl Dzeržinskij a vůbec bolševici a eseři, tato síť (organizovaná britskou ambasádou) nepředstavovala žádný problém a pozatýkala je. ‚Zlá rudá‘ vláda se ale po několika měsících domnívala, že potrestaní již byli dost a na čestné slovo je propustila. Tito borci konspirace se potom v květnu zase začali pokoušet o další utajený boj. VČK zachytila zajímavý dokument, rozeslaný předsedům domovních výborů:

„Milostivý pane. V domě, ve kterém žijete, možná je několik bolševiků a židů, které znáte podle jména, jména po otci a příjmení. Také znáte čísla bytů, kde tito bolševici a židé bydlí a čísla telefonů, se kterými hovoří. Možná také víte, kdy bývají doma, kdy a kam chodí, kdo u nich bývá atd.

Pokud nic z toho neznáte, nebo znáte jenom část, potom Společenství lidového násilí Vám nařizuje neodkladně sestavit příslušnou zprávu a předat ji tomu, kdo se u Vás objeví s dokumenty Hlavního štábu Společenství lidového násilí.

Zprávu sestavte co nejrychleji, aby všichni nepřátelé ruského lidu byli podchyceni a aby je všechny v jeden dříve určený den a hodinu bylo možno podříznout.“¹⁸

Mimo jiné tito verbíři se také pokusili 1. 1. 1918 zorganizovat atentát na Lenina. Provedla ho eserovská skupina frontových důstojníků. Počkali si na Leninovo auto a zahájili na něj palbu; Lenin vyvázl nezraněn. Atentátníci byli chyceni a souzeni, ale po ofenzívě Němců požádali o možnost vykoupit svoji vinu krví. Na základě toho (!) byli popuštěni a zmizeli neznámo kde.¹⁹ Další podobné případy popisuje A. Buškov v knize Сталин. Красный монарх.

Na Donu se ještě před Říjnovou revolucí zabydlel generál Kaledin. Podpořil Prozatímní vládu, ale když jí už jaksi nebylo, sám se vyhlásil vládcem Donské oblasti. Vzápětí se na tomto šťastném ostrůvku vylodili i další generálové, kteří svrhli cara – Alexejev, Děnikin a bolševiky propuštěný Kornilov. Zde se začala rodit Dobrovolnická armáda, jedno z hlavních středisek odporu proti bolševikům. Měli však jeden, ne až tak zanedbatelný problém. Na území jimi kontrolovaném nebyly muniční továrny. Proto se museli spoléhat na dodávky z Velké Británie a Francie. Je dobré si připomenout, že v zájmu těchto zemí bylo především rozbití Ruska na řadu drobných vazalských států. To znamená, že si nepřáli, aby například právě tato armáda ovládla Rusko. Podle toho také obě mocnosti odměřovaly válečné dodávky.

Do popředí se dostala otázka proviantu. Kupodivu, tento bohatý kraj buď nebyl schopen, či ochoten armádu krmit. Kdo se toho ujal? Jistá ‚humanitární‘ organizace, která se měla starat o obyvatelstvo postižené válkou, ale zatím pilně krmila vojáky, aby mohli pokračovat ve svém díle. Jmenovala se American Relief Administration, zkráceně ARA a byla placená z rozpočtu USA²⁰.

Ústavodárné shromáždění

Prozatímní vláda nakonec vypsala volby do Ústavodárného shromáždění. Volby se konaly 12. 11. 1917. Je dobré si uvědomit, že tenkrát neexistoval Internet, televize a dokonce ani rozhlas. Telefon zdaleka nedosahoval všude a telegraf na rozsáhlejší zprávy nebyl vhodný. To znamená, že dva týdny po revoluci se o ní vědělo tak nejvýše ve větších městech a jejich okolí. Většina lidí o tom, že nějaký Lenin sestavil vládu, neměla ani ponětí, stejně tak o tom, že se rozdělili eseři. Dokonce jsou zprávy, že pro některé venkovany byla na předvolebních shromážděních novinkou i zpráva o abdikaci cara. Samozřejmě, že mnozí nevěděli ani o Dekretu o půdě. Nastala doba až dosud neobvykle rychlých změn.

Podle toho také volby dopadly, nekonaly se ani na celém území Ruska. V listopadu se volilo pouze asi v polovině volebních obvodů. V dalších později, volby proběhly pouze v 64 nebo 65 obvodech ze 79²¹. Volilo se z kandidátních listin sestavených ještě před revolucí.

Shoda okolností a pořadí na kandidátkách tomu chtěly, že nejvíce mandátů získali nyní již oddělení ‚praví‘ eseři, kteří obsazovali vyšší pozice na původních kandidátkách strany eserů. Ti získali okolo poloviny zvolených mandátů. Menševici a leví eseři měli dohromady asi 10 %, bolševici okolo 25 %, ukrajinští nacionalisté asi 10% a pravice, především kadeti, něco přes 2 %. V každém případě Ústavodárné shromáždění bylo velkou většinou socialistické.

Zlé bylo to, že volby proběhly podle starých kandidátek za náhle zcela nových odlišných podmínek²². Daleko vážnější skutečností bylo to, že Ústavodárné shromáždění bylo pohrobkem již padlé Prozatímní vlády a vůbec celého liberálního politického proudu. Přesně to vystihl Lenin, když prohlásil, že:

„… lid přešel na stranu sovětské moci a buržoazní síly s ní začaly bojovat. Proto otázka vztahu k Ústavodárnému shromáždění není otázkou právní. Ústavodárné shromáždění se může zapojit do budování státu pouze za podmínky uznání sovětské moci.“

Ústavodárné shromáždění hrozilo obnovením dvojvládí, proto Lenin prohlásil sověty za vyšší formu moci a dopředu tím omezil opozici manévrovací prostor. ÚVV vydal před zahájením zasedání Deklaraci práv pracujícího a vykořisťovaného lidu. Tato Deklarace byla již přímo ultimátem Ústavodárnému shromáždění a s ohledem na poměr sil předjímala jediné možné řešení – rozpuštění Ústavodárné shromáždění²³.

Bylo dohodnuto, že Ústavodárné shromáždění se sejde teprve tehdy, až se do Petrohradu dostaví alespoň 400 poslanců (dosáhne tak usnášeníschopnosti a poloviny celkového stavu) a jednání otevře zástupce sovětů. Oponenti sovětské vlády se snažili, a tak se již 5. 1. 1918 dostavilo 410 poslanců.

Sovětská vláda potřebovala zabránit tomu, aby Ústavodárné shromáždění získalo podporu veřejnosti. Schylovalo se k demonstraci. Proto nechala rudé gardy postavit barikády a zároveň probíhala agitace, aby se dělníci demonstrace nezúčastnili. Demonstrace byla prakticky výhradní záležitostí inteligence a studentstva. Co se týče oné pověstné střelby, je jisté pouze to, že Lenin a Urickij střelbu do demonstrantů zakázali. Obávali se vzniku mučedníků i případných politických následků. Prudniková v této souvislosti píše, že ve skutečnosti ani o střelbu do demonstrantů nešlo, gardisté měli střílet jen do vzduchu, ale zbraně příliš neovládali a občas střelili, kam neměli. Tato ‚os­trostřelba‘ měla trvat asi čtvrt hodiny a výsledkem bylo 21 mrtvých. Část z nich byla ušlapaná davem. Mimoto demonstrující byli dopředu varováni, že jejich postup střelbu vyvolá. Srovnejme to s podobnou akcí v lednu roku 1905. Tam bylo mrtvých o řád víc.

Bolševici se o Ústavodárné shromáždění postarali i jinak. Vyzdobili Tauridský palác černými transparenty a poslanci si připadali, že jdou na svoji popravu. Plná byla i galerie, byla tam hromada pozorovatelů, vybavená toaletními potřebami dob neklidu – nechyběly nějaké ty pušky, granáty a snad i kulomety.

Jednání za velkých ovací pravice a pískotu levice zahájil nejstarší poslanec – eser Ševcov. Zkusme si představit tuto scénu a hlavně to, že tehdy ještě v sále nebyly zesilovače a reproduktory. Vystoupení musel ‚utáhnout‘ vlastním hlasem. Potom se k řečnickému pultu dostavil předseda ÚVV Sverdlov. Dosud docela ujasněná situace se změnila na obyčejný řev a nastala i strkanice. Zase bez zesilovače musel i Sverdlov předvést kvalitu svého hlasového fondu.

Sverdlov vyzval shromáždění uznat sovětskou moc a její hlavní dekrety. Následovala kulturní vložka, to ‚leví‘ zapěli Internacionálu, ‚praví‘ museli vzdát čest, a tím se trochu zklidnili. Pokračovalo se volbou předsedy – vyhráli ‚praví‘. Pak ‚praví‘ prosadili svůj jednací program a ‚leví‘ požádali o přestávku, aby chytli dech. Během ní Lenin rozhodl se do sálu nevracet a Ústavodárné shromáždění přestalo být usnášeníschopné. Zbylí poslanci ještě i tak přijali ustanovení, že nejvyšší moc náleží Ústavodárnému shromáždění, a přijali Zákon o půdě, který kopíroval sovětský Dekret o půdě. Slova se stačil ujmout i komisař generálního štábu námořnictva Raskolnikov a požádal Ústavodárné shromáždění o uznání Říjnové revoluce a vlády sovětů. Asi si snadno představíme odpověď poslanců i galerie. Vše skončilo před pátou hodinou ranní, kdy velitel stráže A. G. Železňakov přišel do sálu a řekl:

„Dostal jsem instrukci, kterou vám mám oznámit, aby všichni účastníci opustili zasedací sál, protože stráž se unavila.“

Ten den ÚVV přijal Dekret o rozpuštění Ústavodárného shromáždění. Jediným dalším krokem bylo uzamčení Tauridského paláce, a tak nebylo kde zasedat…²⁴

Něco k dalšímu osudu poslanců tohoto sboru. Část z nich vytvořila KOMUČ (viz Slovníček). Když se vlády zmocnil Kolčak, nechal část poslanců vyhostit a část zatknout. Zatčené potom 23. 12. 1918 dal v Omsku popravit²⁵. Kolčak. Ne ‚zlí bolševici‘!

10. 1. 1918 se sešel 3. všeruský sjezd sovětů dělnických a vojenských zástupců a tři dny nato 3. všeruský sjezd Sovětů rolnických zástupců. Obě instituce se spojily a vznikl tak nejvyšší orgán státní moci sovětského Ruska. Prakticky vzápětí nastalo to, čemu se říká triumfální tažení sovětské moci. Sověty se začaly rychle ustavovat na všech úrovních moci a ve všech lokalitách a ihned přebíraly správu.

zpět

---

diskuze