Za hranicemi lidských možností 3 - teror

zpět

02.05.2019

Revoluční teror – kdo je vinen?

Podívejme se nyní na oblíbený horor o ‚bolševického teroru‘. Nejprve si připomeňme, že nemalá část bolševiků se považovala za dědice francouzské revoluce, přesněji řečeno jakobínů a teror považovala za přirozenou, rozumnou a dokonce správnou součást svého revolučního konání. Opratě ale držel Lenin a držel je pevně.

Prudniková popisuje zajímavé odstíny bolševických specifik¹. Sovětská vláda se podle ní dělila na pragmatiky, kteří řešili běžné denní úkoly, a politiky, kteří tuto běžnou činnost stihli ještě korigovat s ohledem na velké vzory, především z francouzské revoluce. Toto rozdělení se týkalo nejen celé vlády, ale i jednotlivých členů.

Podle představ revolučních borců měli svobodní občané s třídními nepřáteli na místě zúčtovávat a nešetřit přitom jejich krve. Naproti tomu ruská společnost byla podle nich zcela zaostalá a namísto poprav ‚zlých‘ kapitalistů byla schopna lynčovat tak nejvýše zloděje a bandity. Lidé revolučního ražení v tom viděli zásadní problém a pokoušeli se to napravit.

Tak se stalo, že vůdcové kadetů Kokoškin a Šingarev byli po zákazu své strany 28. 11. 1917 zatčeni a šli sedět do Petropavlovské pevnosti². Navzdory přesvědčování ze strany stráží, aby ve vězení zůstali, protože v nemocnici je sice líp, ale zato v petropavlovské pevnosti nejsou krasnoarmějci, si oba 6. 1. 1918 vymohli převoz do nemocnice. Stráže měly pravdu. Pro jejich převoz se měla připravit eskorta, ale již velitel, který ji sestavoval, vydal rozkaz Kokoškina a Šingareva popravit. První chyba byla v tom, že neřekl, kdo je má popravit. Eskorta z toho nadšená nebyla, ale rozkaz je rozkaz, a proto velitel eskorty došel na nejbližší posádku námořnictva a pro potřeby vykonání popravy požádal o výpomoc. Oddíl námořníků dorazil do nemocnice, tam provedl jakýsi revoluční soud a oba zrádci revoluce dopadli tak, jak to správná revoluce vyžadovala. Jakmile se o tom dověděl Lenin, strašlivě se rozzuřil a nechal provést vyšetřování. Na námořníky byl krátký, ale eskortu nechal uvěznit. Pobyla si tam asi čtvrt roku (než odjela vláda do Moskvy). Potom je sice propustili, ale místo svobody byli odesláni na frontu.

Podobně dopadli i další revoluční nadšenci. Připomeňme i povstání levých eserů, kdy (s výjimkou několika přímých účastníků) docela vážní viníci si sice pobyli ve vězení, ale brzy byli osvobozeni a žádné následky jejich konání nemělo.

Pro vysvětlení si uveďme Stalinovo vyjádření na téma třídní nepřítel:

„Vědět tak, co chápat pod pojmem třídní nepřítel. Kým například je potomek knížat s deseti lety anarchistických aktivit, který v létě 1917 vstoupil k bolševikům a následující rok vykradl společně se dvěma proletáři sovětský obchod? A když současně jeho rodný bratr, dříve plukovník carského Generálního štábu, v době krádeže sloužil v Rudé armádě, je to ještě zamotanější.“

Samozřejmě, revoluční teror existoval a vůdčím orgánem byla samozřejmě VČK. Již od jejího vzniku k jejím povinnostem patřilo udržování ‚černého‘ seznamu zrádců revoluce a jeho řádné zveřejňování. Teprve později, už víceméně ze zoufalství, začala bolševikům docházet trpělivost a ‚čestná slova‘ a sáhli k násilí. A, ejhle, ono to najednou začalo fungovat!

VČK měla zpočátku oddělení informační, organizační a oddělení pro boj s kontrarevolucí a sabotáží. Koncem února 1918 měla celkem asi 120 pracovníků³. Postupně vznikaly komise i na nižších správních úrovních a na místní úroveň byli delegováni komisaři. K velkému rozšíření došlo koncem roku 1920, kdy převzala do své působnosti ostrahu hranic. Tím se počet zaměstnanců skokem zvýšil z 4 500 na 31 000 (na celém území sovětského Ruska).

Podle nařízení Rady lidových komisařů z ledna 1918 měla VČK právo vyhledávat zločiny a předcházet jim. Byla vybavena právem zatýkat a měla povinnost předávat důkazy vyšetřovací komisi, která pak předávala případy soudu. O měsíc později, v souvislosti s německou ofenzívou, získala VČK právo mimosoudně trestat – i hrdelně. Tak se obešel původní koncept a nezbytným průvodním jevem byl nárůst chyb a trestání nevinných, především vyřizování si osobních účtů. Na druhé straně musíme uvést, že Dzeržinskij VČK držel pevně na uzdě a nejtvrdší tresty VČK vynášela vlastně proti svým vlastním členům. Dzeržinskij razil zásadu, že „čekista musí mít chladnou hlavu, žhavé srdce a čisté ruce“, a důsledně dbal na její naplňování.

Jenomže Dzeržinskij nedohlédl všude (viz například atentát na německého velvyslance Mirbacha) a ani jsme se ještě nezačali zabývat Trockého ‚dítkem‘ – proticírkevní kampaní. Ale i tak Kara-Murza připomíná, že pojem ‚čekista‘ má dodnes v Rusku kladný společenský ohlas.

Za účelem vynášení trestů smrti VČK zřídila trojku (viz Slovníček). Když se všichni její členové shodli na vině obviněného, mohli vynést tento ortel. I tak VČK hrdelní tresty používala především k potrestání závažných kriminálních činů⁴. Do povstání levých eserů lze podle Prudnikové na účet bolševiků připsat celkem asi 150-180 poprav – a to se jednalo o řadu měsíců probíhající otevřenou válku vedenou opozicí a intervenčními vojsky! Nejdéle trest smrti odmítal předseda petrohradské čeky Urickij. První popravu povolil 19. 8. 1918. Tehdy byl vynesen trest smrti nad 21 obviněnými, z nichž 12 bylo odsouzeno za ‚politické‘ a 5 za kriminální delikty. Zbývající 4 odsouzení byli přímo z řad VČK. To bylo to ‚umývání rukou‘…

V souvislosti s brestlitevským mírem bylo zřízeno oddělení zabývající se spekulací. Příčinou byl závazek sovětské vlády vyplatit Německu všechny předložené cenné papíry. Na základě toho se ve velkém začalo spekulovat a byla snaha tímto způsobem vyvést majetek.

Po atentátu na Mirbacha sovětská vláda přistoupila k popravám politické opozice. 7. 6. 1918 byla popravena skupina 30 hlavních účastníků, ale samotný Bljumkin, když se zrovna Dzeržinskému nedostal do rukou, to byť s problémy, ale přežil.

Právo vynášet hrdelní tresty získaly v létě i revoluční tribunály. Teoretická možnost ovšem neznamenala masívní vynášení trestů smrti. I další účastníci povstání levých eserů dostávali většinou trest do tří let vězení, pouze v jednom případě (Popov) byl vynesen trest smrti (ale v nepřítomnosti) a další (Čerepanov) dostal desetiletý trest. I ten byl brzo propuštěn a o deset měsíců později provedl teroristický útok, který stál život 12 lidí. Za to byl odeslán do vyhnanství a tam ho potrestal pánbůh – zemřel na tyfus. ‚Tvrdě‘ potrestala VČK i Puriškeviče, bývalého vůdce monarchistické organizace Svazu ruského lidu. Ten zorganizoval ilegální skupinu bojující proti sovětské vládě. Byl odsouzen na 4 roky nucených prací, ale již 17. 4. 1918 ho na čestné slovo propustili. Zcela v souladu se svým ‚čestným slovem‘ se přidal k Děnikinovi. Tam ho zase musel potrestat pánbůh – zase ten tyfus.

VČK brzy odhalila angažmá vyslance USA kolem dodávek aut generálu Děnikinovi a celou akci překazila. Následkem toho se na Západě zvedl řev o bolševických zvěrstvech. VČK přitvrdila a trestů smrti začalo přibývat. Po eserovském povstání byly odhaleny další skupiny, a proto 14. 6. 1918 ÚVV vyloučil esery a menševiky ze svých řad. Tito borci se skvělými životopisy, naplněnými hromadou teroristických skutků, se ihned vrátili ke svým nejlepším zkušenostem.

Během řady měsíců bolševické vlády, za zoufalé situace a v době občanské války, bylo popraveno jen pár nejzarputilejších oponentů, kteří válku rozpoutávali. Kromě toho jich dalších pár set sedělo v base. To byl celý bolševický teror. Po květnové pololetní amnestii se čekala i výroční amnestie, proto si opozice z bolševiků nic nedělala.

K podstatné změně došlo v souvislosti s atentátem na Lenina a Urického⁵. ÚVV 2. 9. 1918 vyhlásil válečný stav. Mělo k tomu dojít již dávno, ale chyběla záminka a nebyl zájem vyhrocovat situaci. Tímto okamžikem teprve sovětská vláda odpověděla na intervenční, ‚bílý‘ a ‚růžový‘ teror. Ve skutečnosti toto vyhlášení bylo jako akční program zcela nepoužitelné, byla to jen hromada prázdných řečí. Navíc bylo doprovázeno přímo záplavou dalších vzletných projevů. Někdo řekl ‚za jednoho deset‘, další ‚za kapku krve potok‘, šly řeči o rukojmích. Nejvíce se bili v prsa ve Vitebské gubernii, kde chtěli za každého zabitého 1000 mrtvých ‚bílých‘…

5. 9. 1918 sovětská vláda rozhodla o vyhlášení teroru. Jednalo se o Dzeržinského rezoluci, která na rozdíl od ÚVV již byla zcela konkrétní a kromě jiného hovořila i o popravách a ‚koncentračních táborech‘, do nichž by se měli soustředit sveřepí oponenti. Koncentrační tábory byly zřízeny a do nich umístěno 1791 lidí (!). Tato rezoluce také znamenala ukončení trestů typu ‚zařazení na seznam nepřátel lidu‘, propouštění na čestné slovo, a tak podobně. Dzeržinskij využil formu oficiální vládní deklarace proto, aby se rychle mobilizoval celý státní aparát a aby urychleně přešel k dosud zcela opomíjeným prostředkům státní moci.

Přitom Dzeržinskij své borce stále držel na krátkých opratích. Proto nějaká ‚výroba‘ odsouzených, podezřelých, nebo i jen nevhodné projevy vůbec nepřipadaly v úvahu. To vše představovalo rychlou cestu na popraviště, nebo v lepším případě na nucené práce. Celý ‚rudý teror‘ v Petrohradě obnášel okolo 800 a v celém Rusku asi 1200-1600 poprav za politické delikty. Zpřísnil se i postih kriminálních deliktů, takže celkem bylo popraveno asi 6000 lidí. Nakonec byl rudý teror po asi dvou měsících odvolán. Tímto způsobem se bolševikům za fakticky probíhající války podařilo vyčistit týl a zklidnit situaci.

Byla zde také kárná tažení sovětské moci proti kozákům a potlačování vojenských vzpour i povstání na venkově. Toto bylo na zodpovědnosti lidí v čele těchto tažení. Proti nim stojí ne zrovna pěkné kroky samotných kozáků, přesněji asi postoj kozáckých atamanů. Kruté potlačování vojenských vzpour (každého desátého, nebo i každého pátého zastřelit) je zase dílem Trockého, o jehož snaze zničit sovětskou moc nelze vůbec pochybovat.

Prudniková také uvádí, že během ‚rudého teroru‘ bylo orgány VČK popraveno celkem asi 60 lidí z řad samotné VČK. Hlavními důvody hrdelních trestů byly úplatky, krádeže, falšování dokumentů a spekulace. Pokud by se nejednalo o členy VČK, většinou by ani nebyli uvězněni.

Abychom získali správná měřítka, pojďme se podívat na kroky opozice⁶.

K řádění ukrajinských nacionalistů jen stručně: Leonidovi Pjatakovi za živa ‚vyvrtali‘ srdce a jen v lednu 1918 v Kyjevě popravili 300 zajatých krasnogvardějců⁷. To bylo ‚zahřívací kolečko‘ občanské války. Ve Finsku se ujal vlády generál Mannerheim a během jara 1918 stihl ve třímilionové zemi zatknout 90 000 lidí, z nichž mnozí ve vězení zemřeli hladem⁸. Popravit nechal tento ‚humanista‘ asi 8 000 lidí. V Povolží převzali vládu poslanci neslavného Ústavodárného shromáždění – KOMUČ. Stála život asi 5 000 lidí, mezi jiným i 16 žen, které pohřbily těla popravených vyvržených na břeh Volhy. Uralští kozáci udatně bojovali na straně Kolčaka. Například vojáci atamana Dutova v Orenburgu zatkli 6 000 lidí, z nich jich umučili 500 a dalších více než 2000 zemřelo ve vězení. Uralští kozáci obsadili vesnici Alexandrov-Gaj v Samarské gubernii. Povraždili tam skoro 700 obyvatel a 96 zajatých krasnoarmějců. ‚Zvláštní péči‘ věnovali raněným – zahrabali je zaživa do země. Když zaútočili ‚rudí‘, vzali ‚bílí‘ jako rukojmí ženy a děti, naložili je do vlaků a vezli na východ. Říkalo se jim vlaky smrti. Třetina lidí cestou zemřela. V Iževsku eseři prohlásili, že trestat smrtí nebudou. Zřídili ale plovoucí věznici a vyhrožovali, že ji potopí, když ‚rudí‘ zaútočí. Těm se podařilo loď zachránit a našli na ní 432 nahých vězňů. Mrtvých bylo mezi pěti sty a tisíci. Pořádkumilovní Němci v asi stotisícovém Nikolajevě popravili okolo 5 000 lidí. Generál Krasnov utekl z nehlídaného vězení a potom hordy pod jeho velením pobily za rok přes 30 000 lidí. V Omsku ‚bílí‘ popravili 1500 lidí. Na ruském severu ‚spojenci‘ uvěznili v archangelské věznici 38 000 lidí, když v celé oblasti jich bylo asi 400 000. Popraveno jich bylo asi 8 000. Další ‚nápravné zařízení‘ se nacházelo na ostrově Mudjug. Tento čistokrevný koncentrační tábor z asi 10 000 zatčených přežilo jen dvě stě lidí. Jekatěrinburg je smutná záležitost legií. V asi stotisícovém městě akce ‚bílých‘ zaplatilo životem asi 25 000 obyvatel. Kolčak byl v tomto směru vůbec úspěšný, s jeho souhlasem byly vypáleny celé vesnice⁹. Další Kolčakovův výlupek, pracující v žoldu Japonska, ataman G. M. Semjonov má na svědomí 6 500 lidí. K jeho lidem patřil i jakýsi Roman Ungern von Sternberg ze Štýrského Hradce, zvaný též krvavý, nebo šílený baron¹⁰…

Připomeňme si i Stolypinovy ‚rychlopalné soudy‘ a související trestní operace po roce 1905. Bez jakéhokoliv ‚rudého‘ teroru stály (podle Prudnikové) život asi 16-40 tisíc lidí…

Proč se pořád mluví jen o rudém teroru?

Je pravda, že i ‚rudí‘ byli učenliví a pochopili pořekadlo ‚jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá‘. Na Krymu to při likvidaci hnutí ‚bílých‘ stálo život asi 8 000 lidí, především důstojníků ustupující dobrovolnické armády, kteří si mysleli, že je jejich minulost nedožene. Bude asi lepší nepátrat, kolik mrtvých zůstalo na Krymu za ‚bílými‘…

Nakonec tohoto pojednání si připomeneme tambovské povstání. Na wikipédii¹¹ lze nalézt informaci, že vůdcové povstání byli úzce napojeni na esery. To tedy znamená, že tambovské povstání bylo pouze jednou z epizod občanské války. K nasazení otravných plynů (chlóru) jsou na diskuzní stránce uvedeny dosti podrobné informace, ze kterých vyplývá, že to byl takový experiment Tuchačevského. Jeho výsledek je naprosto neznámý a nejspíše se blížil nule.

V souvislosti s tambovským povstáním nelze pominout osud jedné rodiny z obce Osinovyje Gaj. Místní kněz Petr Kosmoděmjanskij byl zabit v bouřlivém roce 1918 zřejmě skupinou ‚rudých‘ mladíků, prosazujících ‚nový život‘. Jeho vnučka Zoja, osmnáctiletá dívka, se na podzim 1941 přihlásila jako dobrovolnice do armády a byla vysazena do německého týlu. Němci ji v listopadu 1941 chytili, mučili, oběsili a zohavili¹². Právem, třebaže posmrtně, dostala zlatou hvězdu Hrdiny SSSR a právem se stala symbolem odporu proti německým uchvatitelům.

Utváření sovětského zřízení

Sovětská společnost se zformovala na principech tradičních společenství. Takové společnosti nejsou zatíženy formalizmem, ale na druhé straně předpokládají, že její členové budou zachovávat mravní kodex a budou ke společnosti vstřícní. Taková společnost není postavena na zákonech, ale osobním přesvědčení svých členů, tedy idejích. Ideje společnost táhnou, je to ideokratická společnost. K základním idejím podle Kara-Murzy¹³ patří spravedlnost, jednota a nevztahovačnost (viz Slovníček).

Důležitou podmínkou je důvěra ve společnost. Pokud se ta oslabí, oslabí se přímo společnost. Takto také bylo sovětské zřízení napadeno. S odstupem času vidíme, že životaschopnost sovětského zřízení silně závisela na schopnosti udržet na uzdě společenské elity. V okamžiku, kdy se utrhly z řetězu a začaly bezuzdně krást, kredit společenského zřízení začal padat. (Naproti tomu liberální společnost považuje nespravedlnost a nerovnost za běžnou a stejně tak i hrubé prohřešky přenáší pouze na jejich původce, nezatěžuje se jimi.) Špatné bylo i to, že inteligence v nejmenším nechápala a ani nechtěla pochopit podstatu sovětského zřízení.

Stará ruská pravoslavná církev v důsledku svých postojů tratila již od revoluce roku 1905 na postavení jak mezi rolníky a dělníky, tak mezi ostatními vrstvami společnosti. Navíc se církev nechala unést úvahami o neživotaschopnosti sovětského zřízení a již v lednu 1918 patriarcha Tichon¹⁴ sovětskou vládu proklel. Církev začala sloužit ‚bílým‘. Sovětská vláda odpověděla oddělením církve od státu, což ani mnoho bolševiků nepovažovalo za šťastné řešení. Církev se přidala na stranu odmítnutou lidem a to dalo slušný impuls proticírkevní kampani. Podílelo se na ní mnoho lidí a jejich nahromaděná zloba měla tragické následky. Příznivé atmosféry využil Trockij a kampaň řádně vytočil.

Někteří církevní hodnostáři (včetně patriarchy Tichona) si uvědomili chybu a začali hledat řešení. Podobně i Lenin měl zájem na uklidnění situace, a proto nastala doba vyjednávání a kompromisů. Patriarcha Tichon se nakonec zřekl protisovětského postoje a požehnal sovětské vládě. Lenin se na druhé straně postavil proti likvidaci církevních organizací.¹⁵

Důsledek úřednické stávky

Je velikou neznámou, jak by probíhal další vývoj sovětského Ruska, nebýt hned na začátku bolševické vlády diverzní stávka ruského úřednictva a podnikatelů. Protože toto (vedle vyřizování starých venkovských účtů) byl další podstatný zdroj revolučního násilí a byl přímou příčinnou znárodňování a plánovaného hospodářství¹⁶. Bolševici prostě byli přinuceni vyšlapat nové, do té doby neexistující, cestičky. Bez tohoto by nebyl vůbec žádný důvod použít takovéto řídící mechanizmy a organizaci hospodářského života. Na druhé straně se tyto mechanizmy ukázaly jako nesmírně efektivní a v jisté zvrácené podobě se uplatňují i v čistě kapitalistických společnostech dodnes.

Znárodnění

Klasické tvrzení říká, že bolševici ve svém marxistickém dogmatizmu ‚ukradli‘ poctivým průmyslníkům jejich podniky. Asi již tušíte, že skutečnost byla poněkud odlišná¹⁷.

V prvé řadě si musíme uvědomit, že pro znárodnění nebyl žádný vzor a navíc právník Lenin si velmi dobře uvědomoval alespoň to, že velká část průmyslu je v rukách zahraničního kapitálu. Znárodnění bez náhrady přinášelo velké potíže a na kompenzace prostě peníze nebyly. Nakonec poznamenejme, že bolševici byli pragmatičtí, a tak si museli být dobře vědomi i toho, že postrádají kvalifikované lidi do vedení závodů. Ve skutečnosti i vláda byla pouze ve vleku událostí.

Podle vzoru sovětů se na jaře 1917 začaly v závodech formovat výbory dělnické kontroly, které ovšem pouze navazovaly na vojensko-průmyslové výbory. Sověty byly ideovým základem jejich činnosti. Vznikla představa o spolupráci dělníků s vlastníky a správci podniků. Nešlo o nic jiného, než o společné porady. Reálně bolševický program v oblasti průmyslu v předvečer Říjnové revoluce nic jiného neznal¹⁸.

Ihned po Říjnové revoluci se vzepřely banky. Tam výbory dělnické kontroly nepůsobily. Banky přestaly vydávat peníze na mzdy, ale zároveň vyplatily dvouměsíční plat úředníkům státních institucí, aby tito zahájili stávku. Banky také zahájily úplnou finanční blokádu podniků s Výbory dělnické kontroly. Po třech týdnech finanční blokády a planého vyjednávání vláda nechala banky vojensky obsadit a dekretem ÚVV byl vyhlášen bankovní monopol Národní banky. Pracovat banky ve skutečnosti začaly až v lednu 1918. Po zklidnění situace zahájila vláda s bankéři rozhovory o návratu původních vlastníků do vedení bank. I tyto rozhovory byly neúspěšné, a tak koncem roku 1918 byly zrušeny i pobočky bank zahraničních. Výjimkou byla moskevská Lidová banka, zřízená a provozovaná rolnickými družstvy. Vláda se chtěla vyhnout konfliktu s rolníky, a tak ji k Národní bance přičlenila koncem roku 1918 jako družstevní oddělení.

V průmyslových podnicích se Výborům dělnické kontroly velmi často nedařilo navodit spolupráci s podnikateli a podnikatelé se navíc snažili spekulovat, nebo podvádět. Kara-Murza uvádí, že asi 70% průmyslu dělníci znárodnili spontánně proto, aby zachránili výrobu. Podnikatelé buď nenakoupili suroviny, nebo nevypláceli mzdy, závod opustili, ba se ho pokusili i zlikvidovat. Zřejmě poměrně běžné byly případy, kdy dělnická kontrola odhalila snahy poškodit sovětské zřízení. To bylo založeno na vědomí jednoty společnosti, a proto takovéto kroky vyvolávaly tvrdou reakci samotné dělnické kontroly jako orgánu sovětské moci. Dopadalo to tak, že Výbory dělnické kontroly se obracely k některému sovětu, odborům nebo vládě s žádostí o legitimizaci již uskutečněných kroků.

Co na to Lenin? V dubnu 1918 se vyjádřil na adresu žadatelů o konfiskaci továren takto:

„Každé dělnické delegaci, která ke mně přišla se stížností na zastavení továrny jsem řekl: Chcete, aby vaše továrna byla znárodněna? Dobře, formuláře dekretů máme připraveny, podepíšeme je za minutu. Ale řekněte, jste schopni vzít výrobu do vlastních rukou, spočítali jste si, že to dokážete, že znáte spojení vaší výroby s ruským i mezinárodním trhem? A tady se ukazuje, že se to dosud nenaučili, v bolševických knihách se o tom dosud nepsalo a v menševických o tom nic není.“

Kde je nějaký proletářsky revoluční fanatizmus?

S převzetím moci se bolševici museli tak jako tak začít věnovat řízení hospodářství. Rychle se poohlédli po světě – a využili německé zkušenosti. Vznikl Nejvyšší sovět národního hospodářství (NSNH, viz Slovníček), původně jako koordinační středisko, a jeho účelem mělo být navození spolupráce s průmyslníky v rámci ‚státního kapitalizmu‘. Ihned se ozvala další politická uskupení a tvrdila, že prý bolševici zradili socializmus. Kuriózní je, že to byli především eseři a menševici, kteří ještě zcela nedávno pod praporem Prozatímní vlády vedli zcela prokapitalistickou politiku.

Situace se prudce změnila uzavřením brestlitevského míru. Jednak došlo k již výše uvedené spekulaci a hromadnému prodeji akcií Němcům, jednak brzy nato Německo okupovalo jihozápad Ruska. Po řadě konzultací se sovětské vedení rozhodlo opustit koncepci státního kapitalizmu a stejně tak neponechávat podniky v rukou místních dělníků. Teprve nyní se začalo řešit ústředně řízené hospodářství a plné znárodnění.

V květnu 1918 byly znárodněny cukrovary. Příčinou byl rozvrat celého odvětví v důsledku německé okupace. V červnu byly znárodněny podniky těžící ropu, protože takřka úplně přerušily těžbu. A ještě koncem června 1918 byl přijat dekret o znárodnění všech ostatních významných podniků. Tento dekret však likvidoval pouze vlastnictví a další potenciální závazky, ale původní majitele ponechával ve správě podniků a zaručoval jim i výnos! Šlo pouze o německé nároky v souvislosti se spekulativním převodem cenných papírů po brestlitevském míru. Bolševici se prostě do znárodňování nijak nehrnuli, prováděli pouze nezbytné kroky. Pokračování si vynutila občanská válka. 20. 11. 1920 byly znárodněny všechny podniky více než s 10 zaměstnanci, anebo více než s 5 zaměstnanci, pokud užívaly zdroj mechanické energie.

Bolševici po celou dobu hledali všechna možná řešení. Bylo jim jasné, že společnost nelze trvale svazovat terorem, trpělivost lidí se vyčerpávala. Zlomem bylo kronštadtské povstání dosud probolševických námořníků, které hrozilo přerůst ve všelidový odpor. Bylo nutno se co nejrychleji zbavit všeobecné bídy a provést demobilizaci. Navrátilce z vojny bylo také nutno co nejrychleji zaměstnat. Obtížná situace se projevila na 10. sjezdu RKS(b), kde se střetly nikoliv koncepce, ale již zformované politické platformy a Lenin musel hodně úsilí věnovat zachování jednoty¹⁹. Na tomto sjezdu bolševici přistoupili na nový koncept hospodářské organizace země, který dokonce v jistém rozsahu vracel soukromé vlastnictví výrobních prostředků – NEP (viz Slovníček). Součástí bylo uvolnění trhu a privatizace podniků do 21 zaměstnance. Počty vojáků se v letech 1921-1923 snížily z 5,3 miliónů na 610 tisíc.

Osvěta

Tato krátká stať je poctou sovětskému školství. Systém vzdělávání (nejen podle Kara-Murzy²⁰) vůbec nejlépe vyjadřuje podstatu sovětského systému. Škola je hlavní institut státu, utvářející občana i společnost a tvořící základ kultury.

Sovětská škola od počátku (zase podle vzoru organizace společnosti) vznikala jako jednotná škola, formující nikoliv jednotlivé společenské třídy, ale celou společnost. Byla školou polytechnickou a podařilo se jí sestavit vyvážený soubor dovedností, dávající žákům možnost vybrat si oblast svého zájmu a zaměřit se na ni. Účelem bylo nikoliv ‚mozaikovité‘ vzdělání, ale vytvoření uceleného pohledu na svět a univerzálního expertního systému. Sovětská škola umožnila rychlý rozvoj společnosti. Otcové ještě neuměli číst a psát a orali dřevěným pluhem, synové užívali traktory, které vyráběli podle technických výkresů, v nichž již museli umět číst a vnuci letěli do vesmíru a zároveň stvořili špičkové zbraňové systémy, které je uchránily před napadením ze strany USA. Rodiče prostě nemohli svým dětem předat zkušenosti potřebné pro jejich životní uplatnění. To musela v dostatečném rozsahu provést škola a navíc musela brát ohled na schopnosti dětí. To vše za podmínek velmi slabého financování nejen škol, ale i vědy a výzkumu.

Mluvíme o sovětském zřízení, založeném na složitých vícefunkčních systémech s vysokou mírou synergických účinků. Proto ke škole musíme zahrnout i další záležitosti. Nemůžeme vynechat pionýrskou organizaci. Byla založena jako socialistická obdoba skauta, ale časem získala další funkce. Kara-Murza píše, že takovou nejvýznamnější funkcí bylo doučování. Lepší žáci dostávali ‚politický úkol‘ doučovat slabší. Vydělaly na tom obě strany: Slabší dotahovali třídu a nestávali se destruktivním činitelem, dobří žáci zase lépe pronikali do předmětu a učili se argumentovat. Vedle toho byly zakládány dětské domy, kde děti měly možnost navštěvovat řadu kroužků a seznámit se s řadou činností. Dále musíme v souvislosti se školou uvést stravování, které po velmi dlouhou dobu pomáhalo řešit případný nedostatek jídla a vytvářet pocit sounáležitosti. Významné postavení zde měly místní průmyslové podniky, které na svůj účet v nemalé míře zajišťovaly prostředky pro samotné školy, stravování, pionýrské organizace i dětské domy.

Světlo na konci tunelu

Bolševici zůstali u moci a obnova Ruska zůstala na jejich bedrech.

Samotné převzetí vlády bolševiky bylo vlastně víceméně deklarativní a proběhlo za situace, kdy bolševici jako jediní pro společnost pracovali a vládu (nad Petrohradem) již zřejmě fakticky vykonávali. Zde je také jasně patrné těžiště Stalinovy práce, jak v ní vynikal až do konce svého života. Nebyly to vzletné řeči na tribuně, ale organizační práce, pečlivé úvahy, analýzy a rozhodování se o dalších krocích tak, aby vše šlo co nejlépe.

V okamžiku, kdy bolševici převzali vládu, bylo celé území Ruska s výjimkou velkých měst (dovolím si tvrdit, že jich mohlo být tak asi deset) pod vládou vojsk Trojspolku, ozbrojených band dezertérů, některých vojenských velitelů a intervenčních vojsk. Rusko bylo ve stavu naprostého rozkladu a bolševici na začátku představovali okrajovou a zanedbatelnou sílu. Ovšem jejich kroky i program byly atraktivní a postupovali rozumně a kompromisně, že na jejich stranu postupně přešly všechny konstruktivní síly. Bolševici tak časem ovládli celou zemi.

Vím, že toto tvrzení je v příkrém rozporu s obecně přijímanými názory. Když však nad běžně uváděnými skutečnostmi zauvažuji, jiný rozumný výklad nevidím. Obvyklá tvrzení o tom, že brali různé (snad významné) lidi jako rukojmí, jsou absurdní. Mohlo se to jistě výjimečně stát, ale v žádném případě to nemohlo být příčinou získání mocenské dominance. Takovéto kroky prováděly všechny válčící strany přibližně stejně a jejich dopad musel být v podstatě neutrální. Nehledě na to, že takovéto kroky mohly spíše sjednocovat odpor.

Bolševici byli slabou a málo ozbrojenou stranou revoluce roku 1917. Proti nim stála mohutně ozbrojená nejsilnější politická strana eserů, zpočátku i velká část vojska, intervenční armády a byl proti nim použit i státní poklad, proměňující se na zbraně opozice. Dalšími politickými silami (vybavenými ozbrojenou mocí) byli ozbrojení rolníci, řada různě silných separatistických uskupení a porůznu přebíhající anarchisté. Bolševici zpočátku měli v zásadě podporu pouze části dělnictva, ale to se týkalo jenom větších měst. Jejich vítězství proto mohlo být pouze důsledkem toho, že na svoji stranu postupně získali další vrstvy společnosti. Zcela jistě je nemohli získat terorem. Stejně tak lze odmítnout jako příčinu vítězství bolševiků jakousi černou magii, jak to lze potkat v literatuře (například Radzinskij a Jakovlev).

Bolševici se velmi rychle rozkmotřili se všemi mocnými okolo. Nejen s vykořisťovatelskými třídami společnosti, tam ta nenávist byla nasnadě. Proti bolševikům ale stály i ostatní politické proudy, dokonce i ty revoluční. Důvodem bylo odlišné chápání společnosti. Zatímco ostatní revoluční uskupení byla vyloženě elitářská a liberální, Lenin vsadil na tradiční společnost a odmítl elitářství. Za této situace bylo nad slunce jasné, že podmínkou vlastního přežití bolševiků je úspěch sovětského zřízení. Vědomí ohrožení je přinutilo podřídit se schopným vůdcům²¹. Takto se postupně prosadil Stalin. Toto vysvětluje největší podivnost meziválečného vývoje SSSR: hlavní Stalinovi oponenti ho sami udrželi ve vysokých funkcích.

Sovětská vláda stále hledala způsoby, jak obtížnou situaci zvládnout. Jedním takovým krokem bylo vyhlášení státního monopolu zahraničního obchodu dekretem z 22. 4. 1918²². Ve stejný den také vznikla jediná banka s právem účtovat se zahraničím – Vněštorgbank. Něco takového je v rozporu se vším, co učí liberální politická ekonomie. Pro sovětské Rusko – a později SSSR – to ale znamenalo maximální možné oddělení od poryvů hospodářských krizí ve světě. Vznikl nárazník, umožňující hospodářsky poměrně slabému Rusku proměnit se navenek na jednotný celek, vystupující na vnějším trhu jako monopol. Tím se výrazně omezily diverzní vlivy cizích států, sil­ných zájmových skupin i snah Rusko izolovat. Naopak SSSR tím získal povahu velkého obchodníka a získal na mezinárodním trhu lepší pozici. (V této souvislosti vzpomeňme protiruské sankce z roku 2014, které Rusku způsobily velké problémy, protože Ruská federace tehdy takový monopol neměla zaveden.) Nakonec tento monopol umožnil optimalizovat rozvoj národního hospodářství a po druhé světové válce se stal hlavním nástrojem efektivní pomoci zemím, které se vydaly na nekapitalistickou cestu rozvoje.

V roce 1928 byl státní monopol zahraničního obchodu doplněn o státní valutový monopol²³. Tehdy byly zakázány jakékoliv valutové operace fyzických i právnických osob. Z vnitřního trhu byly valuty zcela vyloučeny. Jedině stát měl nyní právo provádět valutové operace. Zahraniční vliv na vnitřní hospodářství se ještě zmenšil.

Samotný monopol zahraničního obchodu by ovšem neměl smysl, kdyby politická moc nebyla v rukou sil orientovaných na vytvoření prosperujícího domácího hospodářství a nebyly by vytvořeny další podmínky uvnitř samotného státu. Bolševici takové podmínky připravili.

Součástí mnohých legend o Stalinovi je i tvrzení, že tento nedostudovaný kněz se jako vojevůdce občas snažil vystupovat, ale mělo to tragické následky. Když se však ponořím do studia průběhu občanské války, získávám dojem, že čirou náhodou to byl zase právě Stalin (s čistě civilní funkcí), kdo se několikrát zúčastnil těch nejkritičtějších vojenských operací a že právě tyto operace skončily vítězstvím bolševiků²⁴. V roce 1918, ve chvíli triumfálního vstupu Krasnova do Caricynu, překvapivým soustředěným dělostřeleckým úderem s posledními zásobami munice Stalin rozbil invazní armádu, udržel Caricyn (hlavní ruské zemědělské obchodní středisko) a dal ruským metropolím (a tedy i bolševikům) šanci přežít další zimu. V roce 1919 byl společně s Dzeržinským vyslán k prošetření selhání obrany Permu. Namísto vyšetřování zkonsolidovali obranu a během několika týdnů zorganizovali protiútok²⁵. To byl začátek konce admirála Kolčaka. Na podzim 1919 Stalin postavil obranu Petrohradu a odrazil Judeniče. V zimě 1920 porazil Děnikina. Stál také u zrodu legendární Buďonného jízdní armády, průlomu linií polské armády a osvobození Kyjeva a Lvova²⁶. Stalin zřejmě hrál rozhodující roli při ukončení občanské války v evropské části Ruska. Nevoják Stalin tak získal mezi obyvatelstvem velikou popularitu. Axell²⁷ (v souvislosti s druhou světovou válkou) píše o tom, že Stalin měl fantastický strategický nadhled, uznávaný všemi tehdejšími sovětskými vojevůdci.

Ještě k otázce přijetí bolševické moci. Podle Buškova²⁸ měli bolševici zpočátku na své straně asi 40 % důstojníků, ovšem u generálů byl podíl vyšší. Ostatní důstojníci se zapojili do protibolševické koalice, ale po proklamaci generála Brusilova (ta souvisela s útokem Pilsudského) se přibližně polovina ‚bílého‘ důstojnického sboru přidala na stranu bolševiků. Celkem tedy do služby k bolševikům vstoupilo zhruba 70 % ruských důstojníků. Protože důstojnický sbor, a hlavně generálové, byli většinově šlechtici, znamená to ve svém důsledku, že značná část ruské šlechty uznala bolševiky za právoplatnou moc! Mohutný odchod šlechty a dalších bohatých z Ruska přitom není s tímto tvrzením v rozporu. Byl prostě pouze důsledkem toho, že jim bohatství dávalo prostředky k útěku před hrůzami intervenční jedenapůlté světové a občanské války.

zpět

---

diskuze