Za hranicemi lidských možností 4 - vznešená rodina, moc a zlato

zpět

02.05.2019

Vznešená rodina

Mezi všemi těmi temnými legendami, opřádajícími ‚bolševickou dobu temna‘, nelze pominout legendu o vyvraždění carské rodiny ‚zlovolnými bolševiky pod vedením zapšklého Lenina‘. Pojďme se podívat i na tuto velmi zajímavou záležitost.

V prvé řadě si řekneme, že, i když poprava není nic pěkného, dobromyslný, ale vlády neschopný car si v podstatě trest smrti zasloužil. Buď měl nedostatek vůdčích schopností (což je u samoděržavého panovníka podstatná chyba), nebo neměl odvahu prosazovat rozumnou politiku (a to je ještě horší) a tak zůstal ve vleku dekadentních společenských elit. V každém případě to přinášelo Rusku bídu a například četné hladomory. Lidské dějiny znají bezpočet podobných případů panovníků, končících na popravišti. Pokud bolševici uvažovali a konali takto, není možné je za to šmahem odsuzovat. Nakonec v těch bouřlivých letech našla smrt řada dalších členů domu Romanových. Ale byl toto skutečně osud samotné carské rodiny?

Musíme si uvědomit, že to nebyli bolševici, kdo svrhli cara. Ve skutečnosti to byli ‚bílí‘. Patřil mezi ně i admirál Kolčak, který také požadavek abdikace cara podpořil. Tehdy v létě 1918 ‚bílá‘ vojska sevřela Jekatěrinburg s cílem… jakým vlastně? Osvobodit cara a dosadit jej na trůn? To je hloupost, všichni chtěli pouze smrt carské rodiny! A. Buškov píše, že ‚bílé‘ sevření Jekatěringburgu nebylo úplné, že ‚bílí‘ předali bolševikům ultimátum, ve kterém jim slíbili možnost město opustit výměnou za smrt carské rodiny1!

Pohleďme na celou záležitost trochu šířeji. V tomto střetnutí nakonec zvítězila nejslabší strana2. Čím se bolševici lišili od ostatních revolucionářů a co jim dalo takovou moc? Vlastně jenom tím, že v jejich čele byl vnitřně velmi silný vůdce – Lenin. Lenin tvrdil, že revoluci je možné uskutečnit pouze tak, že přesvědčí lid (společnost), a ten teprve revoluci uskuteční. To také znamená, že program revoluce se musí přizpůsobit potřebám lidu, ne naopak, jak se o to snažily další revoluční uskupení v Rusku! A uvědomme si, že legenda o dobrém králi a zlých rádcích (v Rusku o dobrém carovi a zlých bojarech) je zde od nepaměti, a proto i ruští rolníci, kteří tvořili velkou většinu obyvatel Ruska, přes veškerou bídu o carovu hlavu nestáli. Bolševici museli respektovat názor lidu a nemohli proto cara popravit!

Lenin hledal jakákoliv východiska. Carova rodina za těchto okolností představovala nikoliv zátěž, ale silnou kartu, potenciálně dokonce trumfové eso. Je sice pravda, že Velká Británie cara a carevnu odmítla přijmout, ale pozor! Již jsme začali, a ještě zdaleka nedokončili jistý příběh, úzce související s Ruskem! Tehdy ještě na německém trůně seděl carův bratranec Vilém II. a Lenin mohl oprávněně spoléhat na jeho protivenství s Velkou Británií3. S Německem Lenin uzavřel brestlitevský mír. V létě 1918 byla mírová smlouva jen několik měsíců stará. V této souvislosti prosakují informace, že carova rodina byla předmětem tohoto ujednání. Popravit carovu rodinu prostě bylo proti veškeré logice a opět poznamenávám, že by se bolševici u moci neudrželi, kdyby se chovali takto nesmyslně.

V úvahu musíme vzít i další skutečnost. Mezi samotnými bolševiky existovaly mocné postavy se zaoceánskými vazbami. Právě odtud mohl pocházet vážný zájem se carské rodiny ‚zbavit‘. Samotný Leninův zákaz vykonat popravu by asi nic moc nezmohl. Trockij nebo i někdo další by si už jistě časem dokázali najít příležitost k jejich likvidaci. Proto celá rodina musela zmizet. Fingování popravy bylo jak úlitbou ‚bílým‘, tak i nezbytným krokem pro záchranu rodiny. Ta musela dostat novou identitu.

Připomeňme ještě jednu bizarní skutečnost – fotografii, pořízenou v Tobolsku. Nikolaj II. se synem Alexejem řežou dříví. Alexej měl trpět hemofilií a jakékoliv poranění pro něj mohlo být smrtelné, zvláště, když jeho léčitel Rasputin již nežil! O Nikolaji II. bylo známo, že i když o říši se řádně starat nedokázal, byl velmi starostlivým otcem rodiny. Že by pustil syna Alexeje k něčemu tak nebezpečnému, jako je dvouruční pila a kusy dřeva se spoustou třísek? Že by Rasputin opravdu Alexeje vyléčil? Či jak je to vlastně s tou hemofilií následníka trůnu?

A jaký vlastně byl osud carské rodiny? Ihned po obsazení Jekatěrinburgu 25. 7. 1918 byl pověřen zkušený vyšetřovatel A. P. Namjotkin prošetřením osudu carské rodiny. Jeho zpráva, podaná začátkem srpna 1918 zněla, že namísto popravy byla v Jevpatjevově domě provedena její inscenace a že ani jeden z členů carské rodiny tam popraven nebyl. Tento evidentní zájem o popravu (o které by teoreticky neměli v prvních dnech po obsazení města nic vědět) jasně hovoří ve prospěch Buškovova tvrzení, že bolševici měli přislíben volný odchod výměnou za popravu carské rodiny! Již 7. 8. 1918 na jeho místo nastoupil další vyšetřovatel – soudce I. A. Sergejev. Brzy po předání vyšetřovací dokumentace došlo k nemilé události, v domě, kde Sergejev bydlel. Nastal požár – a shořel celý Namjotkinův archív. Náhodička? Sergejev se soustředil na hledání mrtvol, ale nenašel je. Velkou pozornost věnoval i místu zvanému Ganina Jama asi deset kilometrů severozápadně od města, kde později byly údajné ostatky carovy rodiny nalezeny. Sergejev došel ke stejnému závěru, jako Namjotkij. Do třetice na této záležitosti souběžně pracoval kapitán Malinovskij. Ten v červnu 1919 předal dalšímu vyšetřovateli N. Sokolovovi zprávu, že „výsledkem mojí práce je přesvědčení, že rodina žije… všechna fakta, která jsem při vyšetřování získal, hovoří o fingování vraždy“.

Kolčak se prohlásil za vládce Ruska a neměl zájem na nějaké konkurenci. Byl z hlediska logiky přesně tou osobou, která stála o nezvratné řešení carského problému. Kolčak proto Sokolovovi dal příkaz najít důkaz o carově smrti. Sokolov byl chápavý a napsal, že „mrtvoly vhodili do jámy a zalili je kyselinou4

Dnes proti sobě stojí několik zcela protichůdných faktů. Velmi zjednodušeně: poblíž starého dolu Ganina Jama byly asi někdy koncem 70. let nalezeny ostatky, které byly oficiálně exhumovány až v roce 19915 (!) a teprve potom podrobeny testům DNK. Podle nich šlo o ostatky rodu Romanovců. To vypadá jako nevyvratitelný důkaz. Ale nemohl prostě někdo nějaké kosti Romanovců podstrčit? Zdá se, že se o nich vědělo řadu roků. Máme i podezření, že použitý referenční vzorek měl jiného otce – a tedy nepatřil k rodu. Proti testům DNK totiž stojí docela fantastická skutečnost, že pravoslavná církev tyto ostatky odmítla uznat jako ostatky carské rodiny! Patriarcha vší Rusi Alexej II. odmítl nad nimi sloužit mši. Nad údajnými ostatky carské rodiny sloužil mši řadový kněz a mluvil pouze o „neznámých služebnících božích“.

Jsou i svědectví, že Alexandra s dcerami byla po ‚popravě‘ viděna v Permu. Dcery se (snad) rozlétly po SSSR. Olga možná i za hranice, byla prý pohřbena na hřbitově v italském Menaggio poblíž Milána v roce 19766. Bývalá carevna snad dožívala ve Starobělsku poblíž Luganska a z apanáže podporovala čtveřici dětských domovů. Za Velké vlastenecké války potom odmítla nabídky německé okupační správy s výjimkou léků a ve své zemljance skrývala a léčila raněné sovětské tankisty. (Alexandra ještě jako carevna za první světové války pracovala ve vojenské nemocnici jako ošetřovatelka.) Ve Starobělsku měla v roce 1948 zemřít. Její ostatky měly být převezeny do Nižního Novgorodu. Existují tvrzení, že Nikolaj II. měl pobývat v Suchumi poblíž Stalinovy chaty. Prý byl zaměstnancem zdejšího Institutu čaje a tropických kultur jako Sergej Davidovič Berjozka7 (po abdikaci se s velkým zanícením věnoval zahradnictví). Kromě toho žil i v městě Perm a v uzavřených čtvrtích Nižního Novgorodu (to vypadá, že ač stařík, ale asi věděl o tajných vojenských programech!), kde snad roku 1958 zemřel. Byl prý pochován do hrobu s manželkou. A carevič Alexej? Dostaneme se i k němu, jen to již bude jiná doba…

Výměna stráží

Rychlé posilování bolševiků znamenalo velké budoucí problémy.

Bolševici postupně do sebe včlenili řadu dalších uskupení. Již jsme zmínili Trockého a jeho stoupence a části eserů, ale to nebylo všechno. Jak bolševici začali převažovat na politické scéně, nastal úprk do jejich řad. Na začátku roku 1917 bylo bolševiků okolo 10 000 a koncem téhož roku už přes 300 0008. K bolševikům se postupně přidala i značná část menševiků, kteří neemigrovali, a stejně tak členové dalších stran. Víceméně potajmu, dokonce bez vědomí již hodně nemocného Lenina, byla jako celek přijata na plenárním zasedání v lednu 1923 Židovská komunistická strana9. Stalin se sice pokusil prosadit postup na základě Stanov RKS(b), ale neuspěl.

Trockij-Bronštejn, Kameněv-Rosenfeld a Zinovjev-Radomyslskij-Apfelbaum tyto lidi potom šeredně zneužili. Až příliš mnoho z nich sehrálo velmi pochybnou roli. Když si to uvědomili, bylo již většinou pozdě a jejich cesty až příliš často vedly k soudu a na popraviště.

Vzpomeňme, jak Trockij referoval o sionistickém sjezdu. Nyní těmito ‚rozloženými‘ sionisty nenápadně zaplavil řady bolševiků. Zvláštní. Už Vás napadlo, proč vlastně bankéři podporovali Trockého – hlasatele světové revoluce? A vlastně i sionisty? Karpov ve své knize Generallisimus odkazuje na brožuru vydanou roku 1920 v USA, podle které v nejvyšších funkcích DRRA bylo z 43 lidí 1 Němec, 8 Lotyšů a 34 židů. Čistokrevný Rus mezi nimi nebyl žádný. Ovšem řada z nich se skryla za slovansky znějící jména…

I Trockij po Říjnové revoluci, ač sám členem nově zformované vlády, velmi rychle začal proti bolševikům intrikovat10. Po neúspěšném povstání eserů proběhla již dříve uvedená intrika řízená Lockhartem a Reillym. Za účasti jak ‚rudých‘, tak i ‚bílých‘ vojsk se pokusili na mimořádném zasedání ÚV RKS(b) 29. 8. 1918 zabít Lenina a převzít moc. Ovšem Dzeržinskij nezaváhal a Lockhart skončil za mřížemi11.

Ještě předtím Trockij ohrozil při mírových jednáních s Německem Leninovy plány uzavřít co nejrychleji mír. Namísto toho předvedl politické manévry a Němci zahájili ofenzívu. Lenin Trockého postup označil za „šílenost“, takže opět pouze špinavá legenda o tom, že to byli dva spiklenci proti celému světu. Lenin s Trockým nestáli v čele světové revoluce, byla to akce samotného Trockého a jeho ‚loutkovodičů‘. Nakonec delegaci podepisující mír za podstatně horších podmínek vedl Sokoľnikov. Trockij hrál za jinou stranu. Za stranu velkých peněz. Vzhledem ke svému zázemí byl velmi silnou figurou. Sice ztratil postavení lidového komisaře zahraničí, ale v době války ve vládě zůstal jako lidový komisař obrany. Ovšem i na tomto poli, jak si snadno domyslíme, jeho sláva silně překračuje jeho zásluhy na vítězství bolševiků. Prostě strýčkovi přátelé měli v rukou tisk a ten vítězství Jegorova, Buďonného, Frunzeho, Vorošilova, Dybenka a dalších připisoval svému ‚rudému Napoleonovi‘12. Náhoda? Připomeňme zvláštního pracovníka sekretariátu Trockého – esera Bljumkina. A jiná eserka Kaplanová se pokusila zabít samotného Lenina. Karpov píše, že i za tímto aktem stál Trockij13. Ačkoliv jsme si již řekli, že velmi pravděpodobně bolševici carskou rodinu nepopravili, tím, kdo se o to snažil, byl zase člověk Trockého – jakýsi Běloborodov14. Není to prý nic nového, mělo to prasknout již na soudních jednání Velké čistky. Některé informace se nepublikují. Stalin také patřil mezi vybrané, ale skoncovat s ním měli až po ‚uklizení‘ Lenina. Trockého revoluční teror tak vypadá jako snaha zlikvidovat sovětské křídlo VKS(b) a jako snaha vyvolat odpor lidu proti bolševikům15!

Trockého konání bylo systematické. Karpov píše, že za tím účelem Trockij zavázal státní instituce konat podle pokynů stranických orgánů naplněných nedávno přijatými členy ŽKS. Stranické orgány tak zůstávaly v pozadí a lidé se zlobili na ruské úředníky.

Intriky pomalu mění RKS(b) na souvislé minové pole. Hodně silné nálože byly nastraženy i na Stalina, byť ho označovali za pouhého šéfa kanceláře Politbyra. Sem myslím můžeme počítat žádost N. K. Krupské, aby Stalin na prosbu Lenina opatřil cyankáli. Stalin v tomto případě podal zprávu o podivné žádosti Krupské Politbyru a odmítl takovýto příkaz splnit16.

Vůbec nevylučuji, že podobnou pastí se stal i pohřeb Lenina. Mám za to, že rozhodnutí o balzamování Lenina je samo o sobě natolik podivné, že muselo mít vážný skrytý důvod. Tím, kdo snad o balzamování promluvil první, byl Kalinin. Na wikipédii se píše, že to byla intrika Stalinova. Vidím to podobně. Stalin byl mistr podivuhodných cestiček. Balzamování a jakoby nepohřbení Lenina zřejmě poněkud vykolejilo ostré hochy. Jakoby se tím boj o moc odložil17. Jisté je pouze to, že Trockij, Kameněv a Bucharin se postavili proti. Zase vůdcové té proklaté kasty. To ukazuje na vážnější politické pozadí.

Leninův pohřeb Trockij buď ‚zaspal‘ (byl si natolik jist svým postavením, že se ani neuráčil přijet ze svojí dovolené v Suchumi), nebo ‚byl zaspán‘ (prostě Stalin dokázal neposlat včas Trockému zprávu). Ať to bylo jakkoliv, neúčast na pohřbu byla urážkou zemřelého vůdce.

Naproti tomu Stalin převzal iniciativu. Na zasedání Politbyra pronesl projev, který se stal jeho veřejnou politickou přísahou. Vstoupil tím v širokou známost. Ve jménu Lenina vyzval lid, aby nejlepší dělníci a rolníci a nejčestnější lidé se stali členy VKS(b).

Na první pohled nemusí být jasné, proč něco takového udělal. Zkusme si to vysvětlit. Vzpomeňme na Židovskou komunistickou stranu, jejíž přijetí posílilo Trockého a pomohlo mu ovládnout většinu stranických i státních institucí. Vzpomeňme na nacionalisty z mnoha koutů SSSR, kteří též zamořili bolševiky, stejně jako na početné hochštaplery dalších barev. Ti praví bolševici, bojující za likvidaci bídy, již ve vlastní straně dávno nepředstavovali většinu.

Stalin tímto krokem naverboval skoro čtvrt miliónu lidí, a ti se naopak stali jeho oporou. Před nadcházejícím 13. sjezdem VKS(b) tvořili téměř třetinu členské základny. Provedl to způsobem, který jak trockisté, tak nacionalisté nemohli zpochybnit, přestože tím hodně ztratili na síle. Jejich vliv se zmenšil a Stalin získal mocenskou základnu pro svoje příští kroky. Stalin tento krok ještě později zopakoval, a nechal také několikrát provést prověrky členů strany s cílem trockisty a nacionalisty ze strany vyloučit. Tím postupně proměňoval bolševiky ze strany revolucionářů na stranu vlastenců a budovatelů18.

Můžeme si vybrat i jiné, přízemní vysvětlení. Stalin za účelem vlastního přežití potřeboval nějakou oporu proti všem těm hydrám ukrytým mezi bolševiky. Jménem Lenina ji získal. Ovšem, i kdyby tomu bylo právě tak, Stalin ji využil ne pro sebe, ale pro prospěch své vlasti.

Stalinův politický vliv začal sílit. Maje po předcházejícím náboru členů silnou podporu místních organizací, začal pomaloučku omezovat Trockého v armádě. Lišák Stalin začal jako obvykle zcela nenápadně. Již v roce 1923 na plénu RKS(b) padl návrh, aby při RVS vznikl výkonný orgán tvořený několika členy ÚV, mimo jiné i Stalinem. Tedy postup přesně ve stylu Trockého: vystavět paralelní struktury, které nenápadně převezmou moc. Trockij se samozřejmě postavil proti a jeho lidé zaslali Politbyru text ‚Prohlášení čtyřiceti šesti‘ a široce ho publikovali. Vznikla ostrá diskuze, která se řešila na plénu v říjnu 1923. Trockij prohrál, a prohrál i na následující stranické konferenci v lednu 1924. Zatím ale Trockij a většina jeho lidí ve funkcích zůstávala.

Prvním vážnějším Stalinovým vítězstvím v této mocenské válce bylo odvolání náčelníka Hlavní politické správy DRRA Antonov-Ovsejenka kvůli jeho výzvě vyjádřit nedůvěru ÚV VKS(b). Na jeho místo Stalin podpořil jednoho z oněch ‚šestačtyřiceti‘, Bubnova19, čímž oslabil odpor Trockého. Jen poznamenejme, že Stalin si Bubnova dopředu proklepl. Jako zástupce Trockého byl na stranické konferenci jmenován Frunze. Ten dostal řadu úkolů s cílem dát do pořádku armádu. Členy RVS se stali Buďonnyj, Ordžonikidze a Vorošilov. Vorošilov se také stal velitelem Moskevského vojenského okruhu. Bubnov vyčistil od trockistů Akademii generálního štábu. Stalin zatím zapracoval i na politických komisařích. Na Stalina se totiž obrátila skupina vysokých velitelů a hrdinů občanské války (Dybenko, Feďko, Vostrecov, Fabricius, Gaj a další) s žádostí zrušit politické komisaře. Prý již splnili svůj účel. Stalin tuto žádost pouze postoupil Bubnovovi. Bubnov tuto iniciativu odmítl, fakticky ale začal pracovat na jejich zrušení, zároveň filtroval lidi Trockého a likvidoval jeho postavení v armádě.

Koncem roku 1924 se na poradě politických náčelníků objevil požadavek zbavit Trockého funkce předsedy RVS a plénum ÚV VKS(b) tento požadavek v lednu 1925 naplnilo. Tedy zase ne Stalin, i když při podrobnějším průzkumu nelze pochybovat o tom, odkud tento pramínek, rozežírající Trockého moc, vyvěral. Novým předsedou RVS se stal Frunze. Dalším krokem bylo podřízení Politické správy pod ÚV VKS(b) – tedy pod přímou správu Stalina.

Shrňme to: Stalin začal tuto bitvu jako pouhý vedoucí stranické kanceláře, ale svého mocného soupeře roznesl na kopytech a převzal kontrolu nad politickým řízením armády. Přitom v tomto střetnutí dokázal se svými šiky operovat tak dobře, že je uchránil ztrát. Ovšem ne úplně. Brzy nato putoval na operační sál Frunze a jeho zástupce, dítko štěstěny a dobrodruh Kotovskij, také náhle skončil v mauzoleu. Kromě toho nepříjemnou skutečností bylo i to, že propagandisté, kteří dosud velebili Trockého zůstali, jen začali velebit Stalina.

Sovětští vůdci a jmenovitě Stalin se potom začali věnovat obnově hospodářství. Stáli proti dobře zorganizované hydře a navzájem se teprve museli najít. Pod vlivem liberalizovaného stranického aparátu SSSR ještě dlouho pokračovali v revoluční rétorice a Stalin nadále přejímal k vyřízení sporné záležitosti.

Za takových podmínek se uvnitř bolševické strany formoval aparát. Značná část jeho členů byla liberály, další zase lidé bez vzdělání. Všichni ale s válečnými zásluhami a se snahou podílet se na moci. I Trockij si stále zachovával velkou autoritu. Takto vznikla směs, která o desetiletí později dala vznik pověstné čistce. Ale to v tuto chvíli nikdo netuší.

13. sjezd měl i další závažný dopad. Trockisté se sice snažili Stalina zkompromitovat ‚Leninovou závětí‘, ale sjezd podpořil Stalinovy návrhy. A vlastenecké křídlo se dalo do díla. Nejprve zahájilo obnovu existujících průmyslových podniků. Takto, jen velmi nenápadně, započalo budování ještě neexistující velmoci.

Stalinova noční můra

Německo do války s Ruskem vstupovalo s cílem získat kolonie. Tou vysněnou zemí bylo úrodné Novorusko. Ale vojenskými operacemi se cíle nedařilo dosáhnout, vždyť šlo přece o Rusko s jeho specifickými vlastnostmi a odlišnou vojenskou doktrínou. Němci to chápali dobře, a proto vsadili na ideologickou zbraň – ‚osvobození (!) Ukrajiny‘.

Německo využilo původně rakousko-uherské hysterie a začalo ruské zajatce dělit na ‚Rusy‘ a ‚Ukrajince‘. Ostatně Rakousko-Uhersko to dělalo také. Ukrajinci okamžitě skládali novou přísahu a nastupovali do boje ‚za svobodu Ukrajiny‘, zatímco Rusy čekaly nucené práce v těch nejhorších podmínkách a hromadné hroby okolo zajateckých táborů.

Podle A. Buškova má ruská inteligence specifickou vlastnost: za svůj idol považuje Západ. Vše, co se děje na Západě, je správné, vše ruské naopak zaostalé, nesmyslné, špatné. Následkem toho na jih Ruska mezi zdejší inteligenci začaly poměrně snadno pronikat myšlenky o ‚Ukrajině‘ a o ‚ukrajinském národu‘. Inteligence se toho chytila a celé ‚učení‘ patřičně doplnila. Původně rakousko-uherská diverze, elitami cílená na udržení vlády v habsburské říši, se přelila do Ruska.

Ukrajinská inteligence okamžitě řešila problém ustavení ‚ukrajinského jazyka‘, protože ten je přece jedním ze základních znaků národa. Podobné záležitosti se v československém obrozeneckém hnutí považovaly za kuriozitu, vzpomeňme proslulého spěšnoveda Sýkoru20 s jeho ‚znamenitým Slovařem českým‘. Ukrajinština přesně tímto způsobem vznikla, přesněji řečeno z ruských slov slova ukrajinská vznikala na základě různých místních nářečí21.

V roce 1917, v době rozpadu ruské armády, měli Němci dojem, že jejich cíl je na dosah. Pod jejich bdělým dohledem vyzrávali Ukrajinci jako víno a vše, co se hlásilo k ruským kořenům, terorizovali a likvidovali.22

Generálmajor Max von Hoffmann23 byl náčelníkem štábu německé Východní armády a jedním z organizátorů brestlitevského míru. Již v létě 1917 úspěšnou operací obsadil Rigu, a tím výrazně oslabil postavení Kerenského. Hoffmann podporoval separatistické organizace s cílem rozbít jednotu ruského národa a nepřímým způsobem – kontrolou formálně nezávislé moci a bez otevřené anexe – připojit jednotlivá území k Německu. Pro noviny Daily Mail později prohlásil:

Ve skutečnosti je Ukrajina dílem mých rukou a vůbec není plodem vědomé vůle ruského lidu. Já jsem vytvořil Ukrajinu proto, abych měl možnost uzavřít mír alespoň s částí Ruska.“

Ihned po Únorové revoluci v Kyjevě vzniká na základě iniciativy Tovaryšstva ukrajinských progresistů, Ukrajinské sociálnědemokratické strany a dalších společenských organizací Ukrajinská centrální rada. V dubnu 1917 po celoukrajinském nacionálním kongresu24 Ukrajinská centrální rada přebírá zákonodárnou pravomoc. Poté, co bolševici po Říjnové revoluci rozpustili Ústavodárné shromáždění, Ukrajinská centrální rada vyhlásila nezávislou Ukrajinskou lidovou republiku25. Kromě západní části současné Ukrajiny anektovali Jekatěrinoslavskou (tehdy zahrnovala také dnešní oblasti Doněck a Lugansk), Chersonskou, Charkovskou gubernii a část gubernie Tavridské. Samozřejmě za vydatné pomoci německých vojsk.

Proti se postavili kyjevští dělníci, kteří spíše než probolševické postoje odmítali ukrajinskou státnost. Jejich povstání bylo krvavě potlačeno. Následný pogrom rozhořel občanskou válku naplno. Centrální rada se přiklonila k Německu a rychle s ním (výměnou za uznání) uzavřela mír. Německo na Ukrajinu vyslalo generála von Eichhorna, ovšem už ne jako velvyslance, ale jako protektora. S nezávislostí to tedy tak slavné nebylo. Generál byl akční, hned zkraje nechal pozatýkat Centrální radu, zrušil sociální reformy a začal neomezeně vyvážet obilí do Německa. Nakonec Němci ve svém protektorátu zorganizovali státní převrat a vlády se namísto Centrální rady ujal hejtman Pavel Skoropadskij. Jeho vláda se opřela o velkostatkáře (přesněji o poměščiky) a rolníci se okamžitě postavili proti a začali vést partyzánskou válku. V červenci 1918 se podařilo zabít generála von Eichhorna. Během léta Němci Ukrajinu opustili, hejtman Skoropadskij do vlády přivedl monarchisty (ani tímto krokem to moc nevyhrál) a byl rychle nahrazen vládou fašizujících socialistů pod vedením direktoria26.

Za této situace prudce rostl vliv Nestora Ivanoviče Machna27. Tento anarchista ještě v srpnu 1917 přinutil místní poměščiky vydat katastrální dokumenty a jejich pozemky potom rovným dílem rozdělil mezi místní sedláky. Po příchodu Němců Machno uprchl do Moskvy a poměščici se domohli svých majetků zpět. Brzy se vrátil a sestavil partyzánský oddíl. Jeho oddíl se stal základem vojska o síle 35 – 50 tisíc vojáků; ovládl území obývané asi dvěma milióny lidí. Spojil se s bolševiky proti Němcům a podařilo se mu Němce vyhnat (asi 2200 jich pobil)28.

Když z tohoto prostoru Němci odešli, vlezli tam Poláci – s cílem vybudovat říši ‚od moře k moři‘29. Polákům bylo jasné, že mohou obsadit pouze část Ukrajiny, a to ještě jenom tak nějak nenápadně. Proto podpořili Direktoriát vzniklý ještě v době Skoropadského. Hlavním atamanem Ukrajinské lidové republiky byl Semjon Petljura, na čas ovládl Ukrajinskou lidovou republiku. Byl velmi populární, ovšem jeho vojska se dopouštěla pogromů.

Nakonec tam v lednu 1919 vstoupila DRRA. Dlouho se jí nedařilo; první porážku utrpěla hned v únoru. Poláci v létě 1919 zahájili úspěšnou ofenzívu, ale na začátku roku 1920 skončila válka na Sibiři a DRRA přesunula zkušené oddíly na západ. Posilovali i Poláci. Ale najednou si od úřednické práce lidového komisaře pro národnosti odskočil jakýsi Pepík Džugašvili a šel dělat politického komisaře Jihozápadního frontu. Karta se, jak už to v takových případech bývalo obvyklé, náhle obrátila. Petljurovi rychle spadl hřebínek a uprchl za svými chlebodárci do Polska.

Tímto okamžikem ‚Ukrajina‘ připadla bolševikům. Ale ti a konkrétně asi především Stalin nedocenili špinavost celé té ukrajinské historie. Bolševici sice území ovládli, ale místní fašisticky naočkovanou inteligenci ponechali. Sami byli v té době slabí a nemohli si dovolit moc vybírat spojence. Stalin se vyhýbal jakýmkoliv tvrdým řešením. V tomto případě (jako faktický vítěz) asi rozhodoval o osudu místních krajů a jejich představitelů. Neprovedl žádné kroky proti fašizujícím představitelům místní moci. Zle se to vymstilo o desetiletí později a stalo se to zřejmě jedním z hlavních kořenů problémů, které vyústily ve stranickou čistku třicátých let.

Asi si kladete otázku, jak mohu tvrdit, že při připojení Ukrajiny nedošlo k čistkám. Nenašel jsem o tom žádné alespoň trochu důvěryhodné zdroje. Natož o tom, že by se na tom podílel ten ‚bídák‘ Stalin. Všichni ti Bronštejnové, Chruščovové a Goebbelsové na Stalina nasypali hromadu své vlastní špíny a přidali k tomu spoustu lží a výmyslů, ale o tom, že by Stalin vyvolal teror v roce 1920 během obsazení Ukrajiny, není nikde ani slovíčko30.

Tajné stezky zlata

Když se to tak vezme kolem a kolem, tato kniha je vlastně také o zlatě. Zatím to není zřejmé, ale zde si připomeneme veliké hromady zlata. Ne gramy nebo kilogramy, ale stovky a desetitisíce tun. Tehdy se v Rusku i po celém světě, pohybovalo tak veliké množství zlata a dalších cenností, že v tomto směru v celých lidských dějinách nenajdeme srovnatelné události.

Nejprve se na skok podíváme o pár století zpátky, do doby velikého (a po celém světě známého a obávaného) Temüdžina. Je znám jako chán chánů, Čingischán. Jeho vojska prošla křížem krážem celou Euroasií. A učíme se, že až Václav, král český, zastavil jejich postup do Evropy.

Ve skutečnosti to bylo trochu jinak. Slavná mongolská armáda tehdy zkusila štěstí v ‚civilizované Evropě‘. A tady narazila. Lup za to nestál, protože celý tento širý kraj byl chudý. Velitelé se snad neshodli, co dále, a velká mongolská armáda se rozdělila. Část vojska se vrátila zpět, část zkusila štěstí v Uhrách a zbytek, všeho všudy dva svazky z původních deseti, vyrazil na západ. Byl to prostě buď průzkum, anebo krycí manévr, ochraňující jednotky postupující do Uher. Nevelký sbor místo na kořist narazil na chrabré Václavovo vojsko, posílené nejlepšími rytíři celé Evropy. Celkem 150 tisíc zbrojného lidu. Mongolů tam bylo asi 20 tisíc a pro tentokrát dostali na frak31.

Všimněme si, že Rusko, podle nás chudé ledové království, pro Mongoly význam mělo, ale ‚vyspělé‘ evropské státy nikoliv. A od doby Lžidmitrijů vlastně nikdo Rusko nevyplenil. Teď se píše přibližně rok 1920 a Rusko ovládají bolševici. Občanská válka hoří a snaha rozbít sovětské Rusko je velká. V každém kostele i paláci se nacházelo dost velké bohatství a bolševici se ho logicky rozhodli využít. Do terénu vyrazili znárodňovači a konfiskovali, co se dalo. O tom, že jim něco zůstalo za nehty, není třeba vůbec pochybovat. Vlastně i na toto zlato později narazíme. Jenomže ani to nezabránily nahromadění zlata. A jeho osud byl zajímavý.

Podle profesora Katasonova32 ruský státní poklad v roce 1914 zahrnoval 1335 tun zlata. Kromě toho mělo Rusko 355 tun zlata v oběhu. Během války zásoby zlata poklesly a bolševici převzali asi 850 tun. Na základě brestlitevského míru Rusko zaplatilo Německu 93,5 tuny33. Dalším úbytkem bylo 37 tun zlata – věno předané nově vzniklým pobaltským státům. V Rusku si na začátku války uložilo svůj zlatý poklad také Rumunsko, bylo ho 97 tun. O celkovém množství dalšího zlata v Rusku nemáme vůbec představu.

V každém případě západní banky se s radostí zúčastnily tohoto ‚zlatého reje‘ a poskytly všechny potřebné služby, ať už distribuční kanály, přetavení cenností na certifikované zlaté cihly i jejich prodej a rozmístění depozit v bankách. ‚The New York Times‘ s nevolí konstatoval, že ruští revolucionáři dávají přednost švýcarským bankám před bankami americkými, i když tyto poskytovaly vyšší úrok34.

Konfiskace zlata a cenností v sovětském Rusku probíhala v několika vlnách. Nejprve to byli čekisté, kteří začali cennosti znárodňovat. Potom v letech 1921-1922 proběhla za účelem ‚boje s hladem‘ konfiskace církevních cenností. Většina tohoto bohatství skončila za hranicemi a vůbec ne v souladu s deklarovanými záměry35. Další vlny již lze považovat za ‚civilizované‘. V 30. letech se zlato vykupovalo v síti obchodů Torgsin. Hlavní výnos těchto obchodů pocházel z doby hladomoru. Jak hladomor odezněl, padl i příjem těchto obchodů. Asi i z tohoto důvodu obchody Torgsin v roce 1936 zanikly.

Kominterna

Jak jsme již podotkli, bolševici byli pod obrovským tlakem a byli vnitřně nejednotní. Někteří si představovali, že socializmus zvítězí nejprve v nejvyspělejších zemích a sovětské Rusko má především investovat do rozpoutání revoluce v západní Evropě bez ohledu na zničení samotného Ruska. Na opačné straně Lenin hledal všechny cesty, jak Rusko zachránit a vyvolání revolučních bouří v zemích interventů mohlo Rusku odlehčit.

Vývoz revoluce stojí peníze. Proto z konfiskovaného majetku vznikl revoluční fond. Za účelem jeho správy se v Moskvě v březnu 1919 sešli plamenní revolucionáři a vytvořili III. internacionálu, zvanou Kominterna. Kdo tam všechno byl ani není podstatné. Rozjeli se do svých zemí s kapsami plnými peněz, zlata a drahého kamení… A co za ty peníze vlastně dokázali? Je otázkou, jestli Kominterna pod Zinovjevovým vedením Rusku nějakou úlevu vůbec přinesla. Ačkoliv v poválečné Evropě byly podmínky pro revoluci dobré, lidé byli nespokojeni a státní moc řady zemí byla slabá, žádné akce nebyly úspěšně.

Úspěšně dotáhnout revoluci vyžaduje nikoliv plamenné projevy, ale schopného a důvěryhodného vůdce, který nastolí nový společenský řád. A samozřejmě přijetí společenského řádu lidem. Tak vypadaly všechny úspěšné revoluce v lidských dějinách. Nakonec se domnívám, že v liberalizované Evropě prostě v té době nebyl pro tradiční společnost vůbec prostor, a proto snahy Kominterny (navíc vedené liberály) ani neměly žádnou šanci. Ostatně zadání takové nebylo, vzpomeňme na Trockého a jeho strýčka. Proto úsilí Kominterny přišlo vniveč.

Kominterna byla založena až po atentátu na Lenina. Přesto Lenin, dokud byl schopen, snažil se držet nad financováním Kominterny pevnou ruku a kontrolovat pohyb zlata, které se pro ni ukládalo na řadě účtů po celém světě. Ale jak slábl, slábla i jeho pevná ruka a sílil vliv šéfa Kominterny Zinovjeva. A zlato se přelévalo na účty na jméno. Již roku 1922 se provalilo, že si Zinovjev v různých bankách zřídil účty na svoje jméno a uložil na nich více než 400 miliónů dolarů. Vysvětloval to tím, že prý peníze takto uložil proto, aby se usnadnilo financování světové revoluce. Ne všichni mu uvěřili36.

Jaký pán, takový kmán. Když si něco takového dovolil šéf Kominterny, zkusili to i další. Proletářští vůdcové tak získávali zcela neproletářská bankovní konta.

Lokomotivy a další malé domů

Nemůžeme vynechat nákup lokomotiv pro ruské železnice. Toto asi byla soukromá akce Trockého. Ten se na čas nechal jmenovat lidovým komisařem dopravy, aby pod zástěrkou nákupu lokomotiv u svého strýčka a jeho kumpánů ulil ne zrovna malé množství zlata. Za část zlata totiž žádné zboží nedorazilo a i skutečně získané lokomotivy byly předražené. A jaká to byla částka, za kterou sovětské Rusko nakoupila lokomotivy? Zní to skoro neuvěřitelně. Bylo to něco přes 230 tun zlata37! Trockij, díky svým kontaktům s velkými bankéři, uzavřel ‚džentlmenské dohody‘, navyšující ceny nejméně o 60-70%. Ale faktické navýšení činilo 200-250%38. Trockij si také vymohl právo prvního podpisu na zahraničních obchodních smlouvách, a tak ve skutečnosti ovládal zahraniční obchod sovětského Ruska a zpočátku i Sovětského svazu. Vznikla celá řada afér a Stalin musel postupně, dlouho a pečlivě Trockého od tohoto ‚zlatého korýtka‘ odstavovat. Už začínáte tušit, proč Trockij Stalina tak strašlivě nenáviděl?

Ovšem Trockij nebyl sám, kdo měl účty v západních bankách39. To nebylo pro každého, ale řada vyšších stranických funkcionářů a vyšších pracovníků VČK si dokázala tuto cestičku prošlápnout také. Ne pro strýčka Životovského, prostě jen pro strýčka ‚Příhodu‘. Koho se to týkalo? Domnívám se, že vcelku reprezentativní vzorek majitelů tučných kont najdete mezi jmény uvedenými v této stati i ve statích následujících. Ale toho se dotkneme později.

A dost!

Informace o tom, že zlato z Ruska uniká, samozřejmě existovaly. Je dokonce znám i člověk, který celou historii zveřejnil. Jakýsi Šelekes. A tak tohoto bezvýznamného človíčka v říjnu 1921 soudilo vojenské kolegium Nejvyššího tribunálu při Všeruském ÚVV a rychle ho postavilo před popravčí četu40.

Poté ale přece jenom únik zlata začal slábnout. Stalin v letech 1920-1922 vykonával funkci lidového komisaře dělnicko-rolnické inspekce a uplatnil všechny páky, které mu jeho postavení dávalo. Existuje i zajímavé tvrzení, že v jednu chvíli, aby zabránil ‚židobolševikům‘41 rozkrást úplně všechny cennosti konfiskované církvi, nechal je Stalin odvézt do bytu staré bolševičky Stasové (asi Jelena Dmitrijevna Stasova) a postavil tam zvláštní stráž. Protože Kominterna byla formálně nadřízeným orgánem bolševiků, musel Stalin překročit pravomoci obyčejného lidového komisaře, aby dosáhl toho, že Kominterna začala svoje finanční záležitosti dávat do pořádku.

Stalin tuto funkci opustil již v roce 1922, ale dělnicko-rolnická inspekce pracovala dál. Jméno dalšího šéfa je docela neznámé, ale A. D. Cjurupa i jeho nástupce V. V. Kujbyšev museli v tomto směru vykonat hodně práce. Ve výsledku ‚proletář‘ Trockij ztratil svoje neproletářské příjmy a dalším se také protáhl obličej. Asi moc neprohádáme, když řekneme, že je to příliš nepotěšilo. Staří bolševici, a tak je brát na hůl!

Daně a finance v dobách revolučních a sovětských

Rozpad ruských financí

Protože Prozatímní vláda chtěla pokračovat ve válce, potřebovala k tomu hodně peněz. Ty získávala především tiskem papírových bankovek zvaných ‚kerenky‘, a zvýšením nepřímých daní. K tomu se píše, že pro „oslabení státní moci se Prozatímní vládě nepovedlo ve své politice využít daňové nástroje“. Spíše to však vypadá, že prvořadou příčinou neúspěchu i v oblasti daní byla neschopnost samotné Prozatímní vlády jako takové.

Po Říjnové revoluci nová vláda zdědila již zcela rozvrácené finance. Daně se prostě nevybíraly. Bolševická vláda deklarovala podstatnou změnu pojetí moci, což znamenalo i výrazné změny v oblasti daní. Vše začalo deklarativním zrušením daně z půdy, zemské daně a daně občin a snahou vybrat daně ostatní, dříve předepsané a dosud nevybrané. Jaká byla úspěšnost, se mi nepodařilo zjistit. Nově byla zavedena zemědělská daň a byla upsána mimořádná revoluční daň z městského a venkovského obyvatelstva. Tyto daně měly vedle úkolu naplňovat státní pokladnu také podpořit ‚úkoly boje s majetnými vrstvami obyvatel‘. Na ‚třídním principu‘ měly daňově zatížit bohaté, aby ulevily chudým42. 28. 10. 1917 byl vydán dekret o jednorázové mimořádné desetimiliardové dani43, jejíž výnos byl určen na zajištění potřeb Rudé armády. Tato daň se rozepisovala na movité obyvatele. Ovšem výběr daně provázelo rozsáhlé uplácení, a tak placení daně namísto na boháče dopadlo na střední rolníky. Proto vláda vydala zvláštní nařízení omezující daňovou zátěž těchto rolníků. Celá tato mimořádná akce skončila krachem, vybráno bylo pouze 1,5 miliardy inflačních rublů.

Protože nějaké rozpočtové určení daní bylo v troskách, místní správa se musela postarat o své příjmy sama, a na krytí svých potřeb upisovala daně vlastní. To samozřejmě dělaly všechny místní orgány bez ohledu na barvu a vyznání. Na základě ‚Dekretu o peněžních prostředcích a příjmech místních sovětů‘ z 3. 12. 1918 se jádrem místních příjmů stala jednorázová daň z jarmarků a daň z obchodů s roznáškou.

Nejen bolševici uvažovali, že peněz již nebude zapotřebí. Prozatímní vláda proto tak mocně tiskla papírové bankovky, aby peníze znehodnotila. Ruský trh se rozpadl, stejně tak velká hospodářství a celé Rusko se ponořilo do naturální směny. Proto byla dekretem z 30. 10. 1918 zavedena naturální daň, kterou bylo možno plnit řadou plodin a ty se podle určitého klíče mohly vzájemně přepočítávat. Výše daně byla progresívní v závislosti na osevní výměře a počtu dobytka vzhledem k počtu ‚jedlíků‘. Celý systém však fungoval špatně. Mimo jiné výběr daní vykonávaly podle plodin různé úřady, a i proto byl silně chaotický.

Obroda financí

Naturální výběr daní vydržel poměrně dlouho. Teprve s měnovou reformou v roce 1924 se obnovil řádný oběh peněz a naturální daně se zaměnily za peněžní44.

Samotná sovětská měna také prožila zajímavé kotrmelce. Snaha zrušit peníze vedla pouze k problémům. O jejich řešení se pokoušela jakási petrohradská továrna vyrábějící koňské postroje a kufry. Ta se rozhodla chránit svoje zaměstnance před inflací tím, že začala platit zaměstnance v jakýchsi bodech (předválečných rublech) a na pokladně tyto body převáděla podle aktuálního kurzu rublu. Za tím účelem dokonce emitovala mince o hodnotě předválečné 1 kopějky až 5 rublů. Tato ‚měna‘ se rychle začala šířit za hranice továrny a brzy ji začaly přijímat i obchody, především proto, že pokladna továrny bez problémů měnila peníze i jim.

Toho si všiml bývalý bankéř Vladimír Tarnovskij, tehdejší zástupce vedoucího severozápadního oddělení Státní banky, a na základě toho vypracoval projekt dvouvalutové měny. Na jedné straně to bylo oběživo, prostředek plateb (sovznak), na druhé straně vyjádření hodnoty (červoněc). Tato měnová reforma se uskutečnila 27. 11. 192245.

Peníze v oběhu byly sovznaky. V případě jejich uložení na účet se měnily na červonce podle aktuálního kurzu. V okamžiku, když se červonce dávaly do oběhu, měnily se podle aktuálního kurzu na sovznaky. Podobně to platilo pro úvěry. Banka uvolnila červonce, které vyplatila v sovznacích podle aktuálního kurzu. Splátky dlužník platil v sovznacích, a ty se podle aktuálního kurzu převáděly na červonce.

Papírový červoněc se vzhledem ke své likviditě stal velmi rychle předmětem spekulace. Zájem o červoněc vedl k rozhodnutí sjezdu sovětů zavést spolehlivou měnu. To se stalo 2. 2. 1924 a již 10. 3. 1924 začal výkup sovznaků a návrat k jednotné měně.

Tady si musíme uvědomit, že peníze sovětské Rusko nezbytně potřebovalo ze dvou důvodů. Jednak pro vznik kupní síly jako nezbytného impulsu pro průmyslovou výrobu, jednak na krytí státních výdajů: státní správy, vojska, školství atd. Na krytí státních výdajů je možné peníze natisknout a zaplatit jimi, ale tím se peníze znehodnocují a roste cena zboží. Tento stav je nepřijatelný pro výrobu, která potřebuje stabilní ceny. Dvouvalutová měna tento problém řešila – sovznaky se emitovaly za účelem krytí státních potřeb v době, kdy hospodářství země nebylo schopno vytvořit dostatečné zdroje, zatímco červonce vytvářely stabilní měnu potřebnou pro průmysl. Dvouvalutová měna dovolila v době naprostého hospodářského rozvratu znovu nastartovat hospodářství a zároveň v nezbytné míře profinancovat potřeby státu. V okamžiku, kdy se hospodářství rozběhlo, obnovily se zdroje státních příjmů a dvouvalutová měna přestala být aktuální46.

Sovětské daně

Co se týče výše daní, existovala zřejmě základní sazba a případně individuální navýšení.

Rolníci platili daň z výměry orné půdy a daň dosahovala zhruba 2 pudů (cena se přibližně dá počítat rubl ≈ pud obilí) na desjatinu, což při slabé úrodě 35 pudů na desjatinu bylo okolo 6% a při slušné úrodě 50 pudů to byly asi 4%47. Kromě toho vláda postupně čím dál více drobných rolníků od daně osvobozovala, koncem 20. let byla osvobozena asi třetina rolníků této kategorie.

Střední a velcí rolníci v letech 1927 a 1928 platili v průměru 17, resp. 100 rublů, a o rok později to bylo již 28, resp. 267 rublů daní. Hospodářství s příjmy přes 500 rublů bylo okolo 5,5-6% ze všech zemědělských hospodářství. Více, než polovina z nich (890 tisíc) měla stanovené individuálně navýšené daně. Obecně pod navýšení spadala hospodářství, která vykazovala příjmy z obchodu a spekulace. Individuální navýšení stanovovaly daňové komise a jejich rozhodnutí závisela na tom, jak pojaly instrukce…

Rostoucímu tlaku sovětské moci a rostoucím daním se kulaci bránili i tím, že formálně dělili velká hospodářství na menší. Skupina největších sedláků (s osevy nad 17,6 ha) v roce 1927 osela 8150 ha, v roce 1928 jen 6350 ha a v roce 1929 již jen 4704 ha.

Vznik socialistického trhu

Sovětská vláda brzy po nastolení míru narazila na dvě závažné skutečnosti. Jednou bylo to, že mezi rolníky se během ruských revolucí zahnízdila myšlenka, že daně jsou jen zlodějnou státní moci, a proto je platit nebudou. Druhý problém vznikl v důsledku zavedení monopolu zahraničního obchodu. Tímto krokem došlo k oddělení vnitřního trhu od zahraničního, což sice vytvořilo možnost profinancovat ruské zemědělství, ale zároveň to otevřelo prostor ke spekulacím na vnitřním trhu.

Zatímco před zavedením monopolu zahraničního obchodu ceny obilí na ruském vnitřním trhu odpovídaly světovým cenám (v ruském podnebí byly zničující), po zavedení monopolu sice stát vykupoval obilí zase za světové ceny (protože je vyvážel), ale na vnitřním trhu se ustavila cena asi pětinásobně vyšší. Rolníci (především kulaci) tak získali dojem, že by stát měl obilí vykupovat za tyto vyšší ceny. Vůbec nechtěli připustit, že by zvýšení výkupních cen buď roztočilo inflaci, nebo ukončilo vývoz obilí, a tak opět snížilo poptávku a cenu.

V jistou chvíli postoj rolnictva nabyl povahy stávky, či povstání. Rozsah přitom daleko přesahoval rolnická povstání doby občanské války. Nejprve rolníci přestali dodávat obilí do výkupu a spekulovali s ním na trhu, potom, aby se vyhnuli daním a výkupu, v roce 1932 dokonce neoseli velkou část polí. Muchin48 tvrdí, že v USSR a v ruských kozáckých oblastech bylo na jaře 1932 oseto nejvýše 40% polí a rolníci na nich odmítali pracovat. Přes nezpochybnitelnou zodpovědnost vůdčích osobností SSSR, hlad, který z toho vzešel, padá především na hlavy samotných rolníků. Podle Muchina příčinou malé pozornosti sovětského dějepisu k období hladomoru byla snaha nekompromitovat samotné rolnictvo.

Na rolnickou stávku našel odpověď Kaganovič, když nechal v místech, kde nebyl splněn výkup, uzavřít státní obchody a stáhnout státní úvěry. Ceny volného trhu rychle ‚umravnily‘ stávkující rolníky. Po narovnání podmínek ve výkupu problémy zcela zmizely.

Druhou stranou kolektivizace byla industrializace. Jenomže průmysl zcela nezbytně potřebuje odbyt zboží. Zatím byla situace taková, že dělníků bylo málo a rolníci prakticky nedisponovali kupní silou. Nízké ceny obilí sice umožňovaly jeho vývoz, ale nedávaly nejmenší prostor pro vznik kupní síly na venkově.

Prostředkem se staly potravinové lístky. Jejich zavedení na jedné straně ochránilo městské obyvatelstvo před nedostatkem potravin, na druhé straně se zformoval trh s úplně jinou hladinou cen. Ta se potom stala základem cenové hladiny po zrušení potravinových lístků. Pro zajištění kupní síly obyvatelstva zároveň došlo k emisi peněz. Nominální příjmy výrazně vzrostly jak v zemědělství, tak i v průmyslu a protože se proti nim postavilo zboží z nově spouštěných továren, růst nominálních příjmů znamenal i odpovídající zvýšení příjmů reálných. Takto se vnitřní trh zcela oddělil od zahraničního a vytvořila se cenová hladina odpovídající místním podmínkám49.

1Бушков А. А.: Сталин. Красный монарх, ОЛМА, 2004

2Bolševiků bylo začátkem roku někde mezi 10 000 a 24 000, menševiků pravděpodobně okolo 100 000, eserů asi 800 000 (ovšem oni přijímali členy hromadně) a pro srovnání kadetů asi 70 000. Do konce roku bolševici měli 350 000 členů. Menševici v průběhu roku dosáhli 200 000 členů a koncem roku již členskou základnu ztráceli. Eseři dosáhli asi miliónu členů. Kadeti během roku 1917 zanikli.

viz www.hrono.ru/organ/ukaz_k/k-d.php,

ru.wikipedia.org/wiki/Политические_партии_России_в_1917_году,

Кара-Мурза С.Г.: "Советская цивилизация" (том I), Алгоритм 2001,

viz www.kara-murza.ru/books/sc_a/sc_a28.htm

3Podle N. Starikova Velká Británie vmanipulovala Viléma II. do války proti Rusku. Vilém II. její jednání musel považovat za velký podraz.

4Царская Семья: реальная жизнь после мнимого расстрела

viz www.prezidentpress.ru/news/2782-carskaya-semya-realnaya-zhizn-posle-mnimogo-rasstrela.html

5ru.wikipedia.org/wiki/Ганина_Яма

Viz také Ostatky ruského careviče Alexeje Romanova nechce stát, ani církev, viz www.lidovky.cz/ostatky-ruskeho-carevice-alexeje-romanova-nechce-stat-ani-cirkev-phy-/zpravy-svet.aspx?c=A110117_132957_ln_zahranici_mtr

6Боков Н.: Памятник Ольги Николаевны Романовой удален с кладбища в Menaggio,

viz nkbokov.livejournal.com/1130771.html

7Самые шокирующие гипотезы. Фильм 61. Царские почки. 2016

Viz ren.tv/proekti/samye-shokiruyushchie-gipotezy, viz též www.youtube.com/watch?v=y0Sbor7d2Ak

8Политические партии в 1917 г.: численность, социальная база, отношение к основным вопросам революции

viz historyrusedu.ru/bilety-po-istorii-rossii-1917-1939/418-politicheskie-partii-v-1917-g-chislennost.html

9ru.wikipedia.org/wiki/Поалей_Цион

Борцов А.: Сталин и национальный вопрос; viz www.specnaz.ru/article/?1488

Cerber A.: СТАЛИН - человек, которого нужно понять;

viz www.youtube.com/watch?v=DP6J8u6vt1Y

10Карпов В. В.: Генералиссимус; Вече, 2007

11Прудникова Е. А.:Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

12Прудникова Е. А.:Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

13Карпов В. В.: Генералиссимус; Вече, 2007

14Běloborodov Alexandr Georgijevič (nebo Grigorijevič, 1891-1938) pocházel z dělnické rodiny. Od roku 1907 byl členem RSDDS, od roku 1917 členem Uralského oblastního výboru RKS(b). Podepsal příkaz k popravě Nikolaje II. Od roku 1919 člen Orgbyra a po smrti Sverdlova protlačován Trockým na jeho místo. Zvolen byl však Kalinin, a tak se Běloborodov stal zástupcem náčelníka Hlavní politické správy DRRA. Vedl trestní výpravy proti ‚bílým‘, stejně jako čistky proti rudým velitelům, kteří nestáli za Trockým (Dumenko, Mironov). Od roku 1920 byl kandidátem ÚV RKS(b), od roku 1921 náměstkem a od roku 1923 lidovým komisařem vnitra RSFSR. Patřil k Trockého levé opozici. V roce 1927 byl zbaven funkcí, vyloučen z VKS(b) a poslán do vyhnanství v Archangelsku. V roce 1930 obnoveno členství ve VKS(b), zplnomocněnec ve výkupu obilí, od roku 1932 zplnomocněnec Azovsko-černomořského kraje. Byl zatčen v roce 1936, odsouzen a popraven 10. 2. 1938.

15Прудникова Е. А.:Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

16Gusljarov. J.: Сталин в жизни; ОЛМА, 2002,

viz www.e-reading.club/chapter.php/130763/17/Guslyarov_-_Stalin_v_zhizni.html

17ru.wikipedia.org/wiki/Смерть_и_похороны_Ленина

18Карпов В. В.: Генералиссимус; Вече, 2007

19Bubnov Andrej Sergejevič (1884-1938) pocházel z Ivanovo-Vozněsenska, studoval na Moskevském zemědělském institutu, od roku 1903 člen RSDDS. Od roku 1912 kandidát ÚV bolševiků. Za Říjnové revoluce člen Politbyra, řídil polní štáb petrohradského VRV, poté člen kolegia lidového komisariátu dopravy, od března 1918 na Ukrajině řídí povstaleckou válku, v roce 1919 člen RVS armády a frontu na Ukrajině. Patřil k levé opozici. Od roku 1920 náčelník Hlavní správy textilních podniků u NSNH RSFSR, potom opět člen RVS na úrovni armády a okruhu a od roku 1922 vede agitačně-propagační oddělení RKS(b). V letech 1924-1929 náčelník Politické správy DRRA a potom až do zatčení v říjnu 1937 ministr osvěty RSFSR. 1. 8. 1938 odsouzen k trestu smrti a popraven.

20Jirásek A.: F. L. Věk

21Ve skutečnosti ukrajinština asi není dodnes příliš stabilizovaná. V různých dobách se měnila podle toho, jaké mocenské skupiny zrovna Ukrajinu ovládli (haličané, dněpropetrovští, …).

22Dokumentární film Věry Kuzminy Убить русского в себе.

viz www.youtube.com/watch?v=A10LluwpVcw

23de.wikipedia.org/wiki/Max_Hoffmann

24ru.wikipedia.org/wiki/Центральная_рада_Украинской_Народной_Республики

25cs.wikipedia.org/wiki/Ukrajinská_lidová_republika

26Dokumentární film Věry Kuzminy Убить русского в себе.

viz www.youtube.com/watch?v=A10LluwpVcw

27cs.wikipedia.org/wiki/Nestor_Machno

28Rybas S.: Stalin – krev a sláva; Ottovo nakladatelství, Praha, 2015

29cs.wikipedia.org/wiki/Polsko-sovětská_válka

30Viz také Прудникова Е. А.: Второе убийство Сталина; nakladatelství OЛMA, Moskva, 2010

31Weatherford J.: Čingischán a utváření moderního světa; BB art, 2004

32Valentin Katasonov je profesorem mezinárodních financí na MGIMO.

33Katasonov V.: Загадки и мифы советской индустриализации – 6;

viz ruskline.ru/news_rl/2014/02/18/zagadki_i_mify_sovetskoj_industrializacii_6/

34Katasonov V.: Загадки и мифы советской индустриализации – 13;

viz www.km.ru/economics/2014/03/03/istoriya-sssr/733762-zagadki-i-mify-sovetskoi-industrializatsii-chast-13

35Katasonov V.: Загадки и мифы советской индустриализации – 6;

viz ruskline.ru/news_rl/2014/02/18/zagadki_i_mify_sovetskoj_industrializacii_6/

36За кулисами кризисов: Индустриализация СССР как афера (ч.2);

viz comments.ua/money/373595-kulisami-krizisov.html

37Katasonov V.: Загадки и мифы советской индустриализации – 6;

viz ruskline.ru/news_rl/2014/02/18/zagadki_i_mify_sovetskoj_industrializacii_6/

38Katasonov V.: Казнокрадство Троцкого;

viz www.odigitria.by/2014/04/04/stalinskaya-industrializaciya-zagadki-i-mify-valentin-katasonov/

39Katasonov V.: Золото в экономике и политике России, 2009

40www.km.ru/economics/2014/03/03/istoriya-sssr/733762-zagadki-i-mify-sovetskoi-industrializatsii-chast-13

41Katasonov V.: Загадки и мифы советской индустриализации (часть I)

viz communitarian.ru/publikacii/ekonomika/zagadki_i_mify_sovetskoy_industrializacii_1_08022014/

Vesměs se jak ‚židům‘, tak i ‚zednářům‘ snažím vyhýbat, ale v tomto případě jsem udělal výjimku. Tento termín je v souvislosti s odtékáním zlata ze sovětského Ruska a s děsivými událostmi uvnitř SSSR celkem běžný a třebaže nelze takto jednoduše generalizovat, ještě se i na stránkách této knihy setkáme s fakty, které o židech vytvářejí velmi nepříznivý obraz a jsou příčinou velmi negativního postoje Rusů k židům. Ve skutečnosti bych neměl psát o ‚židobolševicích‘, ale o dlouhých prstech velkých bankéřů. Ovšem ti jsou schovaní za celou plejádou mravně malých lidí, za jaké se židé považují. Dokonce si myslím, že tady máme jasnou příčinu vzepětí protižidovských nálad, jejichž výsledkem bylo akceptování likvidace židů velkou částí obyvatelstva Evropy (nejen Němců) za druhé světové války.

42Viz také Machiavelli: Vladař. Ve skutečnosti jednoduchý a efektivní způsob, jak uklidnit rozbouřené emoce.

43Соколов Е. Н. Чрезвычайный революционный налог 1918 года. Идея и практика

viz historystudies.org/2012/06/sokolov-e-n-chrezvychajnyj-revolyucionnyj-nalog-1918-goda-ideya-i-praktika/

44Центр управления финансами: Становление налоговой политики в 1921-1923 гг.;

viz center-yf.ru/data/nalog/Stanovlenie-nalogovoi-politiki-v-1921-1923-gg.php ad.

45Еще раз о золотом рубле. Положительные и отрицательные стороны золотого стандарта

opoccuu.com/golden-ruble2.htm

46Мухин Ю.И. (2010.10.31) - Экономика Сталина, viz www.youtube.com/watch?v=67lJItgsZPA

47Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

48Мухин Ю.И. Кликуши голодомора, Москва, nakladatelství Яуза, 2009.

49Прудникова Е. А.:Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500