Zázraky ihned, nemožné na počkání 3 - Hladomor

zpět

02.05.2019

Hladomor

Chlebodárci Trockého a jeho strýčka měli o vývoji v Rusku své představy a bez skrupulí je prosazovali. Vystupňovaná ‚zlatá blokáda‘ znemožnila provádět běžné nákupy jinak než směnou za obilí. Vláda spoléhala na to, že vývoz vyrovná nákupy obilí v zemích, které ‚zlatou blokádu‘ nezavedly, chtěla obilí nakupovat například v Íránu1.

Léto 1931 bylo suché, a to pro sklizeň znamenalo další propad. Špatná byla i organizace zemědělských prací. Velmi negativně zapůsobil nedostatek tažného dobytka. Sklizeň byla asi o pětinu nižší než v roce 1930. Do velkých problémů se tentokrát dostaly i kolchozy. Příčinou bylo to, že sovětská vláda se pokusila trh řídit stejným způsobem jako USA. Nakoupila od kolchozů obilí formou opcí, kolchozy tedy dostaly zálohu na příští úrodu a zavázaly se dodat obilí státu.

Vláda své závazky splnila, byť s problémy, ale s družstvy to bylo slabší. V řadě z nich vládl chaos a nasmlouvané obilí vůbec nebyla schopna vypěstovat. Proto se do kontraktů zařadilo obilí určené pro rolníky a obilí na sadbu. Ale ani to nestačilo, a proto výpadek dodávek části kolchozů se výkupní organizace rozhodly řešit tím, že ostatním kolchozům zvedly plán výkupu. Bez obilí zůstali všichni. Ministerstvo zemědělství to nijak neřešilo, ani žádný problém nehlásilo. Tím se zadělalo na ještě horší další rok.

Kromě toho se samozřejmě nepodařilo naplnit výkup skotu. Skot prostě nebyl. Existovaly i případy, kdy předáci podepsali kontrakty bez souhlasu kolchozníků, a ti odmítli zvířata vydat. Byly i jiné důvody, například nějaké to všimné, dobrá vodička, nebo tvrdší pěsti, někdy i zbraně. Kromě dalšího se zřejmě již v roce 1930 někde objevila snaha zabránit porážkám formálním výkupem, ale pro zmatek se to jen stalo zdrojem dalších problémů. Občas se do vedení kolchozů dostali kulaci, to potom například výplaty přestaly odpovídat výkazům práce, nebo se začali z kolchozů vyhazovat chudí rolníci.

Kuriozitou je číst o pětičlenné stranické organizaci, z nichž čtyři byli dobrovolníci ‚bílé‘ armády. Ještě lepší je kolchoz pojmenovaný ‚Cesta Iljiče‘ se čtyřmi kulaky, synem poměščika a synem jáhna, kde je předsedou člověk vyloučený z VKS(b). A tato partička se úspěšně věnuje ‚likvidaci zásob škodlivého alkoholu‘2… Ale ano, kulakům ani nic jiného nezbylo. Aby netřeli bídu, již také do kolchozů vyrazili. Zjednodušeně lze říci, že kolchozníci udělali tu hloupost, že je jako ‚zkušené hospodáře‘ přijali. Ovšem starého psa novým kouskům nenaučíš, tak na to většinou tvrdě doplatili.

Ani organizace, zajišťující zásobování a výkup, nepracovaly dobře. Docházelo k dodávkám nepotřebné techniky, někde byla organizace výkupu pod psa. Anebo se obilí vykoupilo, ale shnilo na hromadách, protože ho nebylo čím odvézt. Třeba i proto, že přes výslovný zákaz se výkupní střediska zakládala zcela nesmyslně daleko od železnice, a rolníci by přitom neměli problém obilí přivézt na nádraží…

Tehdejší SSSR měl jen minimum velkých sýpek. Sýpky se dostaly pod kontrolu agilních pistolníků, kteří pocházeli z chudých rolníků a vší silou chtěli bídu ukončit. Že nagan (viz Slovníček) není vhodným pomocníkem správného hospodáře, nechápali. Kromě toho si nechtěli dobré bydlo kazit tím, že by v blátě a dešti objížděli kolchozy a průběžně dozírali na situaci (stejně většinou nevěděli, co je potřeba). Nechtěli si ani kazit jméno tím, že by přiznali chyby a že po splnění státních dodávek nezbylo obilí pro vlastní spotřebu a osev v příštím roce. A možná jen poslouchali Trockého…

Přiznejme si, že tak pestrý obrázek asi těžko kdo čekal. Každý hájil svoje zájmy a neohlížel se na ostatní. Také se již blíží vyvrcholení. Celá ta strakatá omáčka se brzy rozvaří a po ní zůstane cosi úplně jiného. Ale v tuto chvíli ještě stále působí ohromné síly a strašlivé spodní proudy a dělí lid do několika naprosto nesmiřitelných táborů. Vír událostí ještě mnoho lidí strhne do hlubin…

V roce 1932 se změnila pravidla výkupu. Z opcí sešlo, namísto toho se uzavíraly kontrakty na osetou plochu. Ministerstvo zemědělství dokonce vydalo jakousi vzorovou smlouvu, ale ta stála za starou bačkoru. Bohužel se podle ní uzavřela spousta smluv. To se ale týkalo pouze ‚třídně blízkých‘ kolchozníků a středních rolníků. Kulaci měli pevně předepsané dodávky.

Mezi problémy vzorové smlouvy patřily dva poněkud gumové pojmy: ‚předpokládaná výměra‘ a ‚průměrné výnosy‘. Další byly asymetrické sankce. Ve vzorové smlouvě byly stanovené sankce za neplnění dodávek, ale pozdní platby penalizovány nebyly. Mnozí chytráci ve výkupu této slabosti využili a peníze, které měli odeslat družstvům jako platby za obilí, prostě ‚investovali‘ podle svých zájmů. (Pamatujme si to, za chvíli nás jistě napadne ještě jiné vysvětlení.) Zakopaný pes nebyl tehdejšímu průměrnému předsedovi družstva zřejmý a z toho pocházely další potíže.

Už víme, že hospodářských zvířat bylo po roce 1931 málo. Traktorů ostatně také. Proto se osevní plochy snížily. Nebylo prostě čím orat. Oznámit to ‚nahoru‘ znamenalo zahrávat si se ztrátou stranické legitimace. A když se na to přijde? Tak se tím pak teprve budeme zabývat. Kdyby jenom to. Po předchozím roce mnohde osivo neexistovalo (buď se obilí snědlo, nebo prodalo), přitom mnohé bylo pořízeno na státní úvěr. Tak se o tom raději nemluvilo. Spisovatel M. Šolochov (autor knih o ruském venkově) Stalinovi doložil, že v jeho rodném okrese se na hektar vyselo v průměru o 40% obilí méně, než se mělo. Najednou na státní dodávky bylo zapotřebí ne třetina úrody, ale i více než polovina. Místní potentáti včas neoznámili problémy z roku 1931, a tak sami strčili hlavy do oprátek.

Dalším faktorem se stala ‚neviditelná ruka trhu‘. Ještě na jaře 1932 měly kolchozy právo prodávat na trhu přebytky. Zde byly ceny vyšší. Proto pro kolchozy bylo výhodné vykázat nízké výnosy a přebytky prodat. Podobně i samotní rolníci. Nezřídka prodávali ne svoje, ale kolchozní, či sovchozní obilí… Když si předáci stěžovali na nízké výnosy, nebylo vůbec jasné, jestli to je skutečnost, nebo to bylo rozkradeno, anebo na účet státních dodávek se obilí prodalo na volném trhu.

Protože státní dodávky vycházely z předpokládané výměry a odhadovaného výnosu, bylo důležité stanovit nějaký předpokládaný výnos. Sovětská vláda za tím účelem zřídila několik institucí, které se měly navzájem kontrolovat. Ovšem fakticky, za řádného přispění samotných rolníků, se stanovení výnosů stalo prakticky neřešitelným problémem.

Ještě jsme vynechali myši a plevel. Pole jak ementál, 70 myší na kubík plev… Jen poznámka Prudnikové, že občas nebylo jasné, co se na polích pěstuje. Zemědělské plodiny, nebo plevel? Agrotechnika raných družstev byla tragická. Již následující rok se osivo začalo pečlivě čistit, ale to přinese úrodu až příští rok.

Je ještě něco, odkud by mohl vykouknout nějaký další problém? No samozřejmě. Dosud jsme nemluvili o samotné sklizni. Tehdy nebyly kombajny, z kterých se zrno sypalo rovnou na auta a odtud se přímo sváželo do sil. Obilí se posekalo, nechalo se dojít na hromadách, svezlo se a mlátilo. Spousta možností, kde se obilí mohlo ztratit. A také se ztrácelo. I ‚ztrácelo‘.

Tento rok prostě vedle dalších problémů vyvrcholil pasívní odpor rolníků k reformě, často měl až povahu sabotáží. Leckde se pracovalo jen naoko. Další problém spočíval v tom, že se pracovalo postaru, ale velkovýroba vyžadovala zcela jiný přístup. Tento rok třetina, ale možná až polovina obilí do sýpek nedorazila. Kolik z něj bylo ukradeno, také nikdo neví. Rolníci i kolchozy se pokusili vrátit se ke starému ideálu neplatit daně i tím, že prostě neosejí a nevypěstují. Ale vždy platilo, že ‚jak sklidíš, tak budeš žít‘. I dříve byly velké ztráty, jenže v malých rozměrech zůstávaly omezené na drobného rolníka. Velká hospodářství kladou jiné nároky na agrotechniku, dodržení lhůt, organizaci práce i disciplínu. Je ještě jedna závislost. Čím více se v organizaci kolchozů činili ti, kteří si instrukce vykládali po svém, tím byly ztráty větší. Zároveň v těchto případech následoval útěk rolníků z kolchozů a pády samotných družstev. Ale ještě jedna zajímavost. Tam, kde se vedení chytlo za nos a začalo se trochu starat, rolníci se do kolchozů rychle vraceli. Pochopili, že přes veškeré problémy jsou kolchozy dobrým řešením a pojem ‚hospodář na svém‘ již netáhl.

Zkusme se konkrétněji podívat na to, kolik vlastně v době hladomoru bylo na Ukrajině potravin. Základem je obilí. Čísla uváděná Prudnikovou a Čigirinem jsou v tabulce 4 (původní tabulka přepočítána na milióny tun):

rok

1930

1931

1932

1933

hrubá sklizeň

[mil. t]

23,5

18,0

15,0

23,1

výkup a rekvizice

[mil. t]

8,0

7,1

4,2

5,2

podíl výkupu a rekvizicí

[%]

34

39

28

22

zůstalo na venkově

[mil. t]

15,5

11,0

10,9

18,0

Tabulka 4: Sklizně obilí v USSR na začátku 30. let3.

Těch jedenáct miliónu tun je nějakých 350 kilogramů obilí na osobu, tedy necelý kilogram na den. To je přibližně o polovinu více, než kolik bylo za druhé světové války, kdy žádný hladomor nenastal. Ve skutečnosti bylo obilí ještě více, protože výkup se využíval pro zásobování měst. Opravdu zvláštní hladomor. Kam zmizelo obilí?

Ale pojďme dál. Nejen obilím živ je člověk. Máme i maso. Na Ukrajině bylo začátkem roku 1932 zhruba pět miliónů kusů dobytka. Během hladomoru dobytka ubylo jen o zhruba jeden a čtvrt miliónu kusů. No, kdyby tam byl opravdu hlad, snědlo by se skoro všechno!

Kromě toho na Ukrajině byly podniky, zabývající se lovem ryb. Azovské moře bylo v té době největším rybníkem světa. Velké, mělké a velmi bohaté na ryby. Ukrajinská vláda v roce 1932 zakázala ukrajinským rybářům uzavřít dohodu s celosvazovou organizací Glavryba, aby se výlov dostával pouze na ukrajinský trh. Celkem to bylo asi 170 000 tun ryb ročně. Proto v těchto letech na celém pobřeží moře, bez ohledu na konfiskace, nikdy hlad nenastal. To jsme uvedli pouze mořský rybolov, vedle toho existovaly řeky a rybníky, které ročně dávaly více než 20 000 tun ryb.

K tomu je nutno přičíst přes 40 000 tun ryb krymského rybářství, které dostalo koncem roku 1932 pokyn veškerý výlov nasměrovat na Ukrajinu, aby se tam omezil hlad. Vedle nijak nespecifikovaného soukromého rybolovu to je ohromné množství. Hladomor se stává ještě podivnější.

Předsedové družstev sténali, aby se jim snížily dodávky. Ty se však často podstatně zvyšovaly. Ale proč potom došlo celkově k poklesu výkupu? Lidé jsou si rovni, ale někteří si jsou rovnější? Svodky OGPU byly plné informací o zatajení úrody, k čemuž mohlo dojít pouze se souhlasem vyšších orgánů. Někdo z utajeného obilí přišel k balíku, jiný obilí musel dodat!

Víte, ty vyšší orgány se také musí krmit. Dovezte jim pár fůr obilí mimo dodávky jako doplňkové zásobování. Když nedovezete, nedivte se, až vám přijde příkaz dodávky navýšit. Nesplníte, přijdou nic netušící nabuzení úderní komsomolci a vyberou vás do dna! Ta saň sahala vysoko, protože i vyšší stranické orgány to schvalovaly a na lidových komisariátech se v době největšího hladu roztáčely velké peníze. Mimo jiné i ze zvláštního zásobování.

Při vyšetřování vycházely najevo fantastické historky kovaných straníků, nikterak to stydlivých zlodějů! Tady máme kandidáty na ‚nevinné‘ odsouzence k smrti. Počkejme pár let! Nyní za nimi ale vyrůstaly řady hrobů.

Na venkově a v malých městech na východě SSSR nastal v zimě roku 1932 hlad. Poslové špatných zpráv nejsou žádoucí, proto se o situaci ‚nahoru‘ nereferuje a celý problém zůstává uzavřen na ministerstvu zemědělství a nižších správních úrovních, aniž by se podnikaly kroky k vyřešení. Zatím to není hladomor!

Když se problémy zamlčují a neřeší, přicházejí další. I v tomto případě přišlo pokračování. Přidalo se počasí. V zimě roku 1932 pomrzly ve velkém ozimy a v létě přišlo sucho. Organizace zemědělských prací zůstala špatná a z toho, bez ohledu na slabou úrodu, vyplývaly velké ztráty. Sklizeň v roce 1932 byla ještě asi o třetinu nižší, než v roce 1931. Na podzim 1932 v mnoha oblastech SSSR začali ve velkém umírat lidé. Po obvyklých silných prohlášeních místních funkcionářů přichází zjištění, že ‚král je nahý‘, ministerstvo zemědělství funguje pod psa, zatímco zubatá má žeň. Situace se vyhrotila natolik rychle, že se nepodařilo zajistit včas kompenzační nákupy v zahraničí. Vláda za dané situace pouze zredukovala výkup i vývoz4, ovšem oheň již byl na střeše.

Někteří z hladovějících se pokusili odejít do měst. Ale tam již byly potraviny pouze na lístky a oni je neměli. Práci většinou v tuto chvíli neměli šanci najít, bylo jich příliš mnoho. A neměli síly vrátit se domů. A tak nezbylo než krást a mrznout na ulicích… Místní správa proto zakázala venkovanům opouštět svoje vesnice, tam měli přece jenom nějakou šanci přežít. Kruté, ale jiné řešení prostě nebylo. Ve městech pouze zvyšovali kriminalitu a epidemie. S tím souvisely další zajímavosti. Většina z těch, kdo venkov opustili, nebyli kolchozníci, ale samostatní rolníci. OGPU také odhalilo organizované skupiny, které lidi k odchodu do měst vyzývaly. Zajímavě vypadaly výslechy zatčených. Z nich vyplývalo, že rolníci vědí, že hlad je lokální. Proto také vyjížděli a nechtěli se vracet. Cítili, že hladomor je organizovaný. Byly i takovéto výpovědi: „Teď máme jedinou možnost – vstoupit do kolchozu a začít pořádně pracovat… “Toto se již dávno mělo stát, protože se hodně kolchozníků i samostatných rolníků přeměnilo na parazity.“ Většinu zatčených dopravili na venkov, ale kdo chtěl, zůstal ve městech(!). Do měst dorazila i spousta dětí.5

Je zajímavé, že jakmile hladomor nastal, ‚zlatá blokáda‘ tak nějak sama od sebe vyšuměla. Západní státy nechtěly, aby byly jakkoliv s hladomorem spojovány, proto zcela potichu sankce zrušily a začaly hledat jiný způsob, jak se ‚strašáku socializmu‘ zbavit. Čirou náhodou v roce 1933 přišel v Německu k moci bez jakéhokoliv volebního vítězství jistý desátník s nacvičenými patetickými gesty a otevřeně mluvil o cílech na východě. Ano, je to Hitler!

Co se týče čísel, nedá se jim věřit. Během následující války bylo poničeno hodně matrik. Ještě ničivější byla vláda Chruščova. Chruščov patřil do party těch nejhorších organizátorů kolektivizace, žvanilů, které lze charakterizovat naprostou absencí uvážlivostí. Navíc, na co sáhl, to zkazil. Tito lidé po Stalinově smrti věnovali hodně úsilí, aby zakryli svoje vlastní skutky především z doby kolektivizace. (Osobní výhoda Chruščova spočívala v tom, že si nepamatoval, co řekl a co udělal včera, natož před několika lety. Ale svojí viny si musel být vědom.) Wikipedie uvádí 2 až 8 miliónů mrtvých v celém SSSR6. Toto rozpětí je uvedeno bez jakéhokoliv rozkladu, a je zřejmě pouze odhadem, postaveným na základě dalších pramenů. Ty většinou pocházejí právě z Chruščovovy doby. Jenomže lidé okolo Chruščova jednak bagatelizovali svoje zločiny, jednak zveličovali ‚zločiny‘ Stalina, tedy přesněji řečeno svoje zločiny, které na Stalina hodili. Vedle toho je ale dobré připomenout, že se uvádějí i výrazně nižší čísla. Kupříkladu Axell i Prudnikova7 (s odkazem na zdroje ze 30. let 20. století) uvádějí odhad počtu obětí hladu asi na 1 milión.

Na výše uvedené stránce wikipédie se také píše, že v Povolží komise vedená Postyševem (viz dále) nechala konfiskovat obilí kolchozníků. Zle se na vývoji situace na Ukrajině podepsali i Molotov a Kaganovič, tedy lidé z blízkého okolí Stalina. Určitá Stalinova vina zde jistě existuje, ovšem myslím, že v poněkud jiné rovině. Rozebereme ji později.

Vážným problémem stanovení počtu obětí hladomoru ovšem je skutečnost, že současně s hladomorem probíhalo i ‚rozkulačování‘, ale velká většina zdrojů toto nijak nebere do úvahy – a počítá oběti dvakrát. Zatím zůstaňme u samotného hladomoru.

Ukrajinský ‚mezizpěv‘

Když se řekne slovo Rus, spoustu lidí napadne slovo vodka. To je klasická asociace. A v tomto směru to zatím vypadá dost slabě. Zkusíme to napravit.

Samozřejmě, že palírny na Ukrajině existovaly, vždyť nějaký ten stakan vodky je pro mnohé borce něco jako plný prs pro kojence. A v této strašné době ne hladoví jednotlivci, ale i tisíci členné tlupy pořádaly na palírny organizované nájezdy8! Ve velkém odnášeli hromady kukuřice a obilí. Že by opravdu boj s hladem? Nenechte se mýlit, to nebyly hladové kraje!

Kdo to všechno organizoval? Kulaci tam samozřejmě nechyběli, měli přece nepominutelné zkušenosti, ale upřímně řečeno, oni neovládali masy, nejvýše pár podkulačníků. Organizátory nájezdů byli předsedové družstev a členové venkovských sovětů!

Nakonec samotný Stalin vyslovil v dopise tajemníkovi KS(b) Ukrajiny Kosiorovi znepokojení nad tím, že v některých místech Ukrajiny přestala existovat státní moc.

Objevilo se i další ‚kouzlo‘. V této hladové době se na Ukrajině mlelo více obilí, než v předchozím roce, a navíc vznikla řada tajných mlýnů. Nejvíce tam, kde byl největší hlad. Týkalo se to především Odesské, Dněpropetrovské, Vinické a Charkovské oblasti. Odkud pocházelo obilí a kam se ztrácela mouka?

Prověrka OGPU v pekárnách také ukazovala na ztráty mouky, pekl se chléb hodně pochybné kvality. Lidé samozřejmě nadávali na bolševiky. Ačkoliv je obilí dost, používají se náhražky a někde mizí ohromné množství potravin. Kam se ztrácejí?

Již před časem se nám ztratili nepmani – spekulanti let dvacátých. Část z nich si pobyla ve vězeních, část se uchýlila do měst, kam také dovandrovali propuštění. Do čeho se asi pustili? Prodavači v obchodech. Skvělá možnost, jak ‚černé‘ potraviny dostat do oběhu. Vznikla nová síť zajišťující redistribuci rozkradených potravin, a ta končila v obchodech dělnických čtvrtí s velkým počtem obyvatelstva, trvalými příjmy, a tedy velkou spotřebou zboží.

Takže se tedy nic nestalo! Vždyť to byly sovětské potraviny, které snědli sovětští lidé! Jen někde jinde… Jisté kapsy se při tom naplnily – a spousta lidí zemřela!

Ale ani teď jsme neskončili. Neúroda nezasáhla pouze sovětské kolchozní výkazy. Týkala se i okolních zemí. V tabulce 5 máme sklizeň pšenice v několika zemích:


1931

1932

1933

Bulharsko

1,74

1,31

1,51

Maďarsko

1,97

1,75

2,62

Rumunsko

3,68

1,51

3,24

Turecko

2,86

1,88

2,67

Jugoslávie

2,69

1,45

2,63

Tabulka 5: Sklizeň obilí v okolních státech na začátku 30. let9.

V roce 1932 je zjevný propad. Tyto státy samozřejmě snížily vývoz, ovšem i tak měly v roce 1932 deficit asi 3 milióny tun pšenice. Nejhůře na tom bylo Rumunsko. A to je z Ukrajiny co by kamenem dohodil! Noční plavba běžné rybářské lodi tam i zpět a 6-10 tun obilí se dobře prodá. Prudniková s Čigirinem také upozorňují na vzpomínky rybářů na zabavování lodí úřady. Asi proto, aby rybáři nevozili kontraband, anebo… co s těmi loděmi dělaly?

Ale podle klasických pověr Stalin trpěl stihomamem ze špiónů.

Západní vane vítr

V občanské válce zvítězili ‚rudí‘. Byli velkorysí a amnestovali poražené: ‚bílé‘, ‚růžové‘, ‚zelené‘ i ‚černé‘. Mnozí z nich takovou možnost využili, mnozí ovšem ne a odešli do ciziny. Tam pak přemýšleli o revanši. Za tím účelem založili i organizace, které začaly připravovat podmínky vhodné k návratu i pomstě.

Nyní to vypadalo velmi nadějně. Bývalí ruští průmyslníci soustředění v Paříži v organizaci Torgprom na předložené návrhy kývli souhlasně hlavou a vytáhli peněženky. Peníze putovaly do Polska a odtud na polskou diplomatickou misi do Moskvy. A jaké to byly návrhy? Poměrně prosté. V Sovětském svazu se zhoršovalo zásobování. Tak tomu pomůžeme, a to už nedá moc práce, aby se obyvatelstvo rozzlobilo a svrhlo tu prokletou sovětskou vládu. Potom se vrátíme a nastolíme pořádek podle svých představ!

Vedle Polska se zřejmě v Černomoří angažovala i Francie. Cílem byly úrodné oblasti Novoruska. Další zájemci jsou zřejmí: Rumunsko a Německo. Vyvolá se nespokojenost a pod hesly hájení lidských práv se během ‚oranžové revoluce‘ svrhne nenáviděný režim, Ukrajina se odtrhne od Ruska, dobrosrdečný Západ začne tleskat a NATO tam pošle své poradce. Ti naučí ‚Ukrajince‘ bojovat s ruskou hrozbou… Pardón, teď jsem se o pár desetiletí předešel!

Diverzi na území Ukrajiny rozvíjelo především Polsko s cílem destabilizovat situaci a v příhodný okamžik Ukrajinu přímo anektovat. Že v takový okamžik pošle k čertu ‚bílou‘ emigraci, bylo jasné, ale ti hoši mohou mezitím udělat nějakou šikovnou prácičku! Snažili se i Rumuni.

Na Ukrajinu byli vysláni ukrajinští nacionalisté, aby rozpoutali teror. OGPU na to přišla a začala rozkrývat rozsáhlé diverzní sítě. Kromě toho, přes veškeré povzbuzování, obyvatelstvo Ukrajiny na nějaké svržení ‚zlých‘ bolševiků nebylo vůbec žhavé. Tak se sáhlo ke spolehlivému prostředku. Není lepší způsob, jak vzbouřit lid, než nechat jej o hladu! Najednou sem zapadá i to zakrytí obilných děr (neúrody) v Rumunsku a Turecku!

Takže do jakých projektů průmyslníci investovali? Bylo jich asi víc, ale podstatné byly dva.

Prvním byla ‚investice‘ do veterinární služby. Vznikla síť, která místo, aby se starala o zdraví zvířat, šířila nemoci a naopak zdravá zvířata veterináři nechali utrácet. Dokonce na farmaceutických závodech SSSR se vyráběly falešné vakcíny, které se potom distribuovaly. Tento ‚spolek‘ dále zavedl v Sovětském svazu chov infikovaných kuřat, a ta se rozesílala do drůbežáren. Dalším cílem bylo omezení počtu tažných zvířat, tím se měly ztížit zemědělské práce a omezit dostupnost masa na trhu. Vypadá to, že netroškařili a jejich dílem byly velké epidemie u koní, což se veterináři snažili svalovat na přetížení zvířat v kolchozech.

Druhou ‚investicí‘ se staly STS. Nesmyslná distribuce náhradních dílů vykonala své. Mimoto traktory potřebovaly i olej a naftu. Byla spousta způsobů, jak zajistit výpadky.

Ta slavná Stalinova špiónománie se také zrodila na hrobech hladem zemřelých.

V obou případech značnou část špinavé práce provedla místní inteligence. Doktoři, inženýři, ekonomové a úředníci. Pozdější rehabilitace těchto ‚nevinných obětí stalinských represí‘ tak vyvolává podivné asociace. I oni mají velkou vinu na hladomoru.

Jenomže u emigrantů a inteligence neskončíme.

Hladomor podruhé

Kostra událostí je sice dosti složitá, ale vypadá srozumitelně. Vcelku se vyjasnila pozice kulaků, rudé šlechty, části inteligence a emigrace, ale je to všechno? Nejasné jsou počty obětí a rozsah hladomoru.

V Sovětském svazu sběr statistických dat provádělo Центральное управление народно-хозяйственного учета Госплана СССР. Podle něho na Ukrajině v letech 1932-1933 zemřelo celkem asi 2,5 miliónu lidí. Z toho mimořádná úmrtnost činila přibližně 1,5 miliónu lidí. Se započtením oficiálně uvedené statistické chyby vychází počet mimořádných úmrtí v rozsahu 1,2 až 1,8 miliónu. Odhady ze 30. let jsou příliš nízké? Jako by těch bizarností na stránkách této knihy bylo málo: klasický hladomor, jak byl v Rusku běžný, obvykle začínal někdy v zimě a končil v květnu. Začínal v okamžiku, kdy docházelo obilí a končil ve chvíli, kdy se objevila možnost opatřit si další potravu, ať už na poli, lovem zvěře, nebo rybolovem. Jenomže tentokrát tomu průběh úmrtnosti neodpovídal. Jednak ve městech na trzích nějaký nedostatek obilí nebyl, jednak úmrtnost dosáhla maxima až v červnu a držela se vysoko až do září, viz tabulka 6:


1932

1933

narození [tis.]

zemřelí [tis.]

narození [tis.]

zemřelí [tis.]

leden

94,3

39,5

46,3

47,3

únor

76,2

43,8

37,6

77,5

březen

75,1

54,0

36,0

162,6

duben

66,2

58,3

33,8

202,0

květen

66,0

61,3

36,0

280,5

červen

60,7

68,8

38,4

395,4

červenec

70,4

70,0

39,9

313,2

srpen

67,4

62,7

49,4

132,6

září

61,4

55,1

45,4

76,4

říjen

59,5

59,3

42,7

56,8

listopad

49,3

49,8

35,5

40,3

prosinec

41,5

45,5

29,6

45,7

Tabulka 6: Porodnost a úmrtnost v USSR10.

Je jen několik možností, jak to vysvětlit. Může to být hlad (ale proč by měl trvat i s novou úrodou?), může to být válka (ale ta nebyla), anebo to může být nějaká epidemie. A Prudniková píše, že v té době skutečně nastala v SSSR nová pandemie malárie! Obyvatelstvo oslabené nedostatkem jídla napadla malárie ve své nejnebezpečnější podobě. Malárie dosáhla velkého rozšíření v době občanské války a po ní ustoupila. Další pandemie malárie v SSSR nastala začátkem 30. let. Největšího rozšíření dosáhla nemoc v roce 1934, tehdy však počet mrtvých byl výrazně nižší, než v předchozím hladovém roce. Proč – nevíme. Jen můžeme hádat, že v té době hlad nebyl a že sovětské zdravotnictví preventivní opatření (používal se postřik stojatých vod naftou) soustředilo na místa, kde se malárie projevila nejhůře. Kromě malárie se rozšířil i tyfus.

Hladomor zasáhl jen některá území. Kde tedy byl nejvážnější? V Odesské, Dněpropetrovské a Charkovské oblasti. V menší míře na Donbassu a ve Vinické oblasti, částečně v Malorusku a především v Novorusku a novoruských oblastech severního Podkavkazí.

Statistické údaje svědčí o dalších zajímavostech. Zatímco na Ukrajině se statistika úmrtí podle příčin ‚ztratila‘, v ostatních částech SSSR se zachovala. V té době na celém tom gigantickém území byl vysoký podíl úmrtí na infekční nemoci a otravy z jídla. Velký počet obětí představovaly malé děti. Lidé byli opuchlí, nikoliv atrofovaní. To pro hlad není typické. Spíše to vypadá na nějaké hromadnou otravu jídlem. V úvahu nepřipadá otrava masem (netýkala by se malých dětí) ani mlékem (byla by lokalizovaná). Zdrojem nemoci při takovém zasažení muselo být obilí, přesněji to, co v něm být nemělo. Něco takového mohlo způsobit plesnivé obilí. Ostatně hygienická a veterinární služba právě v tomto tehdy viděla největší problém. Autoři uvádějí možný popis událostí:

Na jedné straně problém vznikl na straně kolchozníků, kteří nevynikali pracovitostí a malé podíly na výkonech družstva a tedy i malé podíly na výnosech družstva11 ‚doháněli‘ nočními návštěvami kolchozních polí s kosou. S tímto obilím se na veřejnosti ukazovat nemohli, a museli jej okamžitě ukrýt. A syrové, nevětrané a nečištěné obilí rychle putovalo do silážních jam. Proto se v něm rychle rozmnožily plísně. Podobná situace vznikla také v případech, kdy se družstva náhle rozpadla (důvody viz výše) a rolníci rychle zabírali úrodu bez ohledu na ostatní a neprovedli běžná sanační opatření. I v těchto případech se plíseň v zásobních jámách objevila. A další a asi největší problém představoval ‚černý‘ trh a ‚černé‘ mlýny bez jakékoliv veterinární kontroly.

Samotní rolníci si byli vědomi nebezpečí a pokud to šlo, konzumaci tohoto obilí se vyhýbali. Státní výkup chránila veterinární služba, ale nějak jim nedělalo problém pustit plesnivé obilí skrz překupníky do prodeje.

Kromě toho v době bídy města organizovala zásobovací oddíly a ty venkov přímo drancovaly. Byla to záležitost městské mládeže, která neměla ponětí o nebezpečnosti plísní. A především úplatní funkcionáři, organizátoři rekvizicí, křiklouni, jinak také formující se rudá šlechta, získali v době hladu vrch, přebili sanitární opatření a namazali si kapsu. I na ně dojde.

Konečně to můžeme shrnout: ruské zemědělství se svojí staletou zaostalostí se stalo jevištěm, na kterém se kulaci, ve snaze zachovat svoje privilegované postavení, začali přetahovat s bolševiky. To využila ruská emigrace, západní tajné služby a Trockij. Všichni dohromady se snažili vyvolat hlad a následné povstání proti bolševikům. Při tom všem se ke spekulacím na trhu nechala zlákat i část bolševických funkcionářů. Vhodné podmínky vytvořila i slabá úroda v Rumunsku a Turecku, kam volný trh jako černá díra vysál spoustu čistého obilí a mimo jakoukoliv kontrolu do obchodní sítě vrhl velké množství obilí plesnivého. Za této situace lidé oslabení nedostatkem potravin snadno podléhali otravám. Do toho si svoji daň vybrala malárie a tyfus.

Lze také říci, že rolníci přes podporu vlády a státní investice, v tuto chvíli zklamali a velkou měrou se podíleli na rozkradení plně vyhovující úrody.

A ven z maléru

Zubatá byla strašlivou záležitostí, a tak se okamžitě začalo pracovat na nápravě. Ještě v roce 1932 začíná čistka na ministerstvu zemědělství a mění se organizace státního výkupu. O něco později je odvolán ministr zemědělství J. A. Jakovlev. Pro něj, jako pro mnoho jemu podobných, platí pořekadlo ‚kdo s čím zachází, tím také schází‘. O několik let později končí na popravišti. Zcela po právu. Mrtvých za ním zůstalo dost.

A došlo k dalším změnám. Stalin v nevýznamné technické funkci generálního tajemníka ÚV VKS(b) převzal do podřízenosti organizaci zemědělství: řízení kolchozů a traktorových stanic. Skoro se chce říci, že jako by se kouzelným proutkem švihlo… Úroda roku 1933 byla vlastně dobrá, potíže se sklizní kupodivu nenastaly, zásobování potravinami v celém SSSR najednou probíhalo bez jakýchkoliv problémů a v roce 1934 byly zrušeny potravinové lístky. Krize skončila a v následujících letech, přestože se střídaly roky dobré a špatné, již hlad nenastal. Vedle všeobecného nadšení z nové Ústavy to byla hlavní opora Stalinova prohlášení „Žije se lépe, žije se veseleji“.

Pojďme to probrat, v tuto chvíli to ještě tak radostné nebude. Špína se teprve musí smýt a zatím ještě ani není úplně zřejmé, kde ji hledat. V prvé řadě byl vydán zákaz obchodování s obilím v okresech, ve kterých nebyl splněn plán státních dodávek. Obilí, které se objevilo na trhu, podléhalo konfiskaci. Dalším opatřením byly ‚černé desky‘. Pokud se vesnice dostala na tento seznam (neplnila dodávky do výkupu), byly z ní staženy státní a družstevní obchody a úvěry. Nikdo jim sice nebránil nakupovat zboží, ale k zásobování zbýval jen volný trh – za úplně jiné ceny.

Samozřejmě se mobilizovaly zdroje, které se vzhledem k naprosté bídě musely vytvořit dodatečnými dodávkami z obcí, kde hlad nenastal. Vlastní ukrajinské rezervy byly již začátkem roku 1933 zcela prázdné, proto se rychle uvolnily rezervy svazové. Z narychlo mobilizovaných zdrojů se v následných měsících a za velmi napjaté potravinové situace v celém Sovětském svazu, odeslalo na Ukrajinu přes 200 000 tun obilí, nepočítaje ohromné množství osiva a dalších potravin. Hladovějící dostávali potravinovou pomoc, ovšem museli se za to účastnit veřejně prospěšných prací, nejčastěji šlo o budování meliorací.

Vyhledávaly se bezprizorné a hladové děti. Dostávaly jídlo přednostně. Urychleně se pro ně vytvořil záchranný fond a vybudovala se celá síť výdejních míst. Ze záchranných fondů se ve školách krmily všechny děti. Všechny záchranné služby byly těžce přetížené. Jenom v Charkovské oblasti bylo v červnu 100 000 bezprizorných dětí. Navíc mnoho z nich mělo skvrnitý tyfus, který roznášely do přeplněných dětských domovů. Proto se dětem vyčleňovala kasárna, městské kluby a další možné budovy. Byla snaha se postarat o všechny děti.

Pro řešení akutních problémů byly sestavené trojky. Na okresní úrovni to byli: předseda VKS(b), předseda výkonného výboru a náčelník OGPU. Tam to bylo v pořádku. Vůbec, to vypadá tak, že ačkoliv Dzeržinskij byl již několik let po smrti, OGPU dosud drželo čistý štít a ručilo za dobrou práci. Většina svědectví té doby pochází odtud. Horší to bylo na vesnici, kde trojky tvořili předseda vesnického sovětu, předseda stranické buňky a předseda kolchozu. Přesně tito funkcionáři nesli zodpovědnost za velkou část bídy.

Nebyl čas hledat další lidi. Proto, ačkoliv zdroje uvolněné byly, místní chytráci to opět dokázali zaonačit podle svého. Nejhůře dopadly děti. Ke všem dalším podivnostem se ukrajinské svodky ztratily a dnes nemáme informace o skutečném rozdělení pomoci na venkově. S jedinou výjimkou, z které vyplývá, že velká část této pomoci se dostala těm, co ji nepotřebovali. Dochovala se však svědectví ze severního Podkavkazí a ta jsou prostě až zrůdná. Někde se nikdo neuráčil na výzvu oznámit, kolik mají hladovějících, a proto žádná pomoc nepřišla. Často se o pomoc hlásili i lidé, kteří zásob měli dost. OGPU si stěžuje, že se zapomíná na samostatné rolníky. Nepochybujme o distribuci – ano, ztrácelo se toho dost, případně si pro potraviny nějak zapomněli přijet. Jindy se kupodivu rozdělilo jiné množství, než dorazilo. Ano, chápete to správně. Rozdělilo se méně. Vrcholem je zpráva, podle které byly potraviny pro sirotky vydány, ale jejich pěstouni, sami sytí, nechali děti hladovět. A během celé té doby se objevila řada zpráv o tom, že se na venkově nacházely další a další jámy s obilím, a že některé samozřejmě patřily těm, co výpomoc dostali… Zlé stránky lidí v plné nahotě! Ale za to ‚Moskva‘ a jmenovitě Stalin opravdu nemohli.

Nařízením Politbyra proběhla čistka s cílem vyměnit členy vesnických sovětů a funkcionáře družstev za lidi nespojené s kulaky. Naneštěstí na venkově číst a psát uměli často pouze kulaci, bývalí ‚bílí‘, petljurovci a eseři. Na hladomoru měli příliš velký podíl. Před soud je postavena řada stranických funkcionářů a Politbyro pro ně žádalo vysoké tresty.

A pozor! Politbyro upozorňuje na násilnou ukrajinizaci jako jednu z příčin hladomoru! Ještě lepší je pokračování, že ukrajinizace probíhala masivně i na severním Podkavkazí a protože si to místní neuvědomili, stihl je hladomor. Podobně i v černozemním Rusku12. Nápravná opatření zahrnovala zastavení ukrajinizace a obnovu používání ruštiny v úřadech, školách, novinách a časopisech a výměnu zodpovědných pracovníků! Vzpomeňme, že hladomorem bylo zasaženo především Novorusko. Teprve teď vyšla najevo pravá barva ‚ukrajinské‘ zfašizované inteligence13.

Přímo tragikomicky působí několik skutečností. Především pomoc ukrajinskému hladomoru musela přijít až z Moskvy. Místní úřady nejen zjevně nebyly schopny problém řešit, ale ani neměly přehled o místech, kde hlad je a kde není. Proto také následky dosáhly takového rozsahu. To je přitom ten lepší pohled na události. Pravděpodobnější scénář se opravdu zakládá na tom, že charismatický N. Skripnik14 se prosadil na Ukrajině s podmínkou, že bude krýt řadu nacionalistů (spíše fašistů), kteří svoji pozornost řídili především ‚národnostní otázkou‘. Způsobit hladomor v nepoddajných částech Novoruska pro ně nebyl problém. Jednak tím lámali odpor proti ukrajinizaci, jednak, nadávaje na Moskvu, brečeli na hrobě svých vlastních obětí a navíc si namastili kapsu spekulacemi a černým vývozem. Samotný Skripnik příliš netrpěl pochybnostmi o svém konání a jakákoliv nařčení odmítal. Vina dalších nebyla menší. Kosior a Čubar jsou další silné figury na politické šachovnici té doby. NKVD brzy začala jejich vinu vyšetřovat. Výsledky se ovšem dostavily teprve po pádu lidového komisaře vnitra Jagody (viz Životopisy).

Samozřejmě se zatýkalo. 10 249 nejvážnějších případů soudilo přímo OGPU. Z těchto lidí bylo 3 349 kulaků. Byli to zřejmě místní funkcionáři. V další skupině zatčených bylo 10 179 spekulantů, mezi kterými bylo dokonce 8 323 kulaků a nepmanů. Potrestání těchto lidí prostě bylo nutné. 8 881 lidí bylo postaveno před soud za rozkládání kolchozů a agitování proti práci. Z nich čtvrtinu představovali petljurovci a machnovci, pro změnu diverzanti z Polska a Rumunska. Předsedové družstev, členové představenstva i sovětů, účetní, brigadýři, zkrátka funkcionáři, mezi nimi spousta kulaků, ‚bílých‘, machnovců, ‚růžových‘. Jeden byl odsouzen za znásilnění, další za zpronevěru, třetí za vraždu, čtvrtý byl dříve bandita – a všichni se sešli v jednom družstvu! Zatýkala se i nacionalistická inteligence, za katrem skončily stovky vědců a publicistů, stejně jako asi tisícovka pracovníků organizací, řídících kolchozy a zemědělské zásobování.

Je zajímavé, že ministerstvo zemědělství jako instituce zůstalo a zůstal i ministr, tentokrát M. A. Černov. Ve wikipédii se uvádí15, že „jeho účinkování spadalo do druhé pětiletky, kdy se posilovala materiálně technická základna kolchozního hospodaření a zvýšila se výkonnost zemědělství“. Neměl to špatně zařízené, důležitou práci za něj dělal někdo jiný, on jen sklízel chválu. No, on ve skutečnosti ukončil svojí pozemskou pouť ještě o pár měsíců dříve než J. A. Jakovlev. Nedostatek práce prostě vede k nedobrým myšlenkám a nedobrým skutkům…

Hlavní změna proběhla uvnitř kolchozů, týkala se organizace a přípravy prací, ochrany majetku včetně úrody a zaangažování lidí na výsledcích. Začaly se vyhlašovat soutěže, na druhé straně byla propuštěna řada funkcionářů. To vše zcela změnilo situaci na venkově. Lidé začali vidět v práci smysl a vše šlo podstatně lépe.

Změnila se i pravidla státních dodávek. Zavedly se pevné dodávky (s povahou daní) ve výši 310 kg na hektar, případně 250 kg pro hospodářství, která využívala STS. Úlevy pro STS souvisely s tím, že za služby STS se platilo úrodou, což se také považovalo za druh státních dodávek. V roce 1933 byl plán výkupu splněn místo plánovaného data 1. 1. 1934 již 20. 11. 1933, ačkoliv byl během sklizně zvýšen. Rolníci navíc do výkupu dodali velkou část vlastních podílů obilí (nyní dosahovaly více, než tunu na družstevníka). Rolníci sice mohli obilí prodat na volném trhu, ale uvědomili si, že výkup představuje velkého odběratele a nějaké to troškaření na tržnicích nedává smysl.

Přebytky na venkově byly ohromné a rychle začaly proměňovat samotný venkov: dřevěné chalupy se proměňovaly na zděné, budovala se infrastruktura kolchozů i společenská zařízení obcí a investovalo se do inženýrských sítí. Teprve v tento okamžik, po úrodě roku 1933, se situace na venkově uklidnila a fakticky skončila občanská válka.

Ještě si uvědomme jednu věc. Družstva (ať už v jakékoliv podobě) zakládali rolníci a byli to pouze oni, kdo do družstev vkládali majetek. Družstevníci měli jisté úlevy na daních, ale to bylo vše. To znamená, že samotné združstevnění nic na bídě rolníků neměnilo. Kromě toho bylo nutno vytvořit vědomí společného vlastnictví a společné práce. S proměnou situace na venkově rychle do kolchozů začali vstupovat i rolníci, kteří až dosud zůstávali samostatní. Viděli velmi dobře ohromnou prosperitu. I proto byla kolektivizace nakonec úspěšná.

Na venkově se objevily velké státní investice v podobě traktorových stanic, ale ty pro rolníky a kolchozy měly povahu placených zápůjček. Jak veliká ta investice byla? Začátkem roku 1929 sovětské zemědělství disponovalo 18 000 traktory a 2 kombajny. V roce 1933 už to bylo 148 000 traktorů a 14 000 kombajnů a v roce 1941 již 684 000 traktorů a 182 000 kombajnů. Bylo to hodně, ale přišlo to až po kolektivizaci.

Během následujících několika let se venkov rychle měnil. Prvně po několika staletích ruský venkov nehladověl. Okolo roku 1940 venkov nejenže nehladověl, ale byl také vybaven výkonnou mechanizací a silně poklesl podíl těžké fyzické práce. I díky rychle budovaným zdravotnickým službám klesala dětská úmrtnost a začala se prodlužovat průměrná délka lidského života. Životní podmínky na venkově se podstatně vylepšily a byly příčinou zbožštění člověka, který to celé vymyslel, prosadil a dotáhl do zdárného konce. Tedy Stalina.

Pár čísel na závěr

Prudniková s Čigirinem pro zajímavost vyhledali v oficiálních statistických údajích Ukrajiny výsledky sklizně oněch let, viz tabulka 7:

rok

1928

1932

1933

1934

1935

zrniny celkem [tis. tun]

13 886

14 657

22 297

12 335

17 660

pšenice [tis. tun]

3 342

3 094

8 411

3 946

6 734

Tabulka 7: Sklizeň zrnin dle statistických údajů Ukrajiny16.

V roce 1928 měla být dobrá úroda, zatímco v roce 1932 neúroda. Skutečná neúroda nastala teprve v roce 1934, ale to už není zaznamenán hladomor. I toto je jen dalším střípkem v mozaice, která tvrzení o zlém Stalinovi, jako by záměrně vyvolávajícímu hladomor, mění na pouhopouhou nehoráznou lež.

1Стариков Н.: Голодомор или золотая блокада, www.youtube.com/watch?v=9A_OzdyxBjc

2Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

3Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

4V roce 1931 byl vývoz obilí 5,2 miliónu tun a dovoz 172 tun. V roce 1932 vývoz činil 486 tisíc tun a dovoz 138 tisíc tun. Zrušily se všechny kontrakty, kromě politicky motivovaných.

Viz Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

Podle ru.wikipedia.org/wiki/Коллективизация_в_СССР vývoz v roce 1932 vývoz klesl na 1,8 mil. tun, proti roku 1931 se zvýšil vývoz kukuřice (krmivo).

5Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

6ru.wikipedia.org/wiki/Голод_в_СССР_(1932—1933)

7Axell A.: Válka a Stalin očima sovětských generálů; Naše vojsko; 2005

Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

8Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

9Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

10Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

11Velkým problémem doby začátku kolektivizace byla absence vědomí o společném vlastnictví a o dělbě práce. To je zase ‚zákon o třech kláscích‘.

12Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

Материалы февральско-мартовского пленума ЦК ВКП(б) 1937 года;

viz www.memo.ru/history/1937/feb_mart_1937/index.htm

13V této knize se okrajově věnuji tomu, co v sovětských dějinách dostalo označení ‚nacionální úchylka‘. Zde máme její nejtragičtější dopad.

14Viz Stručné životopisy významných osobností.

15ru.wikipedia.org/wiki/Чернов,_Михаил_Александрович

16Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500