Stalin, nedostudovaný kněz, měl bohatou revoluční minulost. Po několikaletém pobytu na Sibiři, se po Únorové revoluci dostal do ohniska dění – do Petrohradu. Tam se rychle začlenil do formujících se revolučních orgánů a stal se jedním z nejvýznačnějších a nejkonstruktivnějších činitelů Petrosovětu. V této pozici pravděpodobně zorganizoval naplnění sýpek, získal podporu Vojenského revolučního sovětu, aby na tomto základě Trockij s Leninem uchopili moc. V dalších letech, zase tento nedostudovaný kněz, stál za rozhodujícími vojenskými vítězstvími, na jejichž základě se velikými obtížemi obrodila tradiční moc. Ke všemu dalšímu připomínám, že Stalin vyzdvihoval na piedestal Lenina a sám se věnoval svoji drobné práci.
Stalin nejspíše o takovou slávu vůbec nestál. Toto tvrzení zdůvodňuji postoji Stalina po Leninově smrti1. Tady se asi jeho povahové vlastnosti spojily s Leninovým pojetím hybných sil společnosti. Rozhodují ne osobnosti, ale dav. Za jeho pouhou součást se Stalin považoval. Přestože stál mezi prvními.
Mezitím jeho dílo rostlo a sílilo a vykvetlo do podoby Sovětského svazu. Stalin stál osobně za dohodami, které na dobrovolném základě osnovaly tuto gigantickou zemi. V tuto chvíli ale musíme uvést, že faktická realizace se stala asi první velkou Stalinovou prohrou. Stalin v té době již před nemocným Leninem neobhájil svůj koncept začlenění velkých zemí do Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Lenin prosadil jejich začlenění jako rovnoprávných subjektů, a tak vzniklo soustátí – Svaz sovětských socialistických republik. Takový už je život. Uveďme ještě, že Leninem prosazený koncept SSSR usnadnil v roce 1991 jeho rozpad.
Když Stalin uspořádal stát, zadal si další veliký úkol – zprůmyslnění Sovětského svazu. Vedle toho také intenzívně sledoval zemědělství. Nevrhl se do těchto – pro něj zcela nových – záležitostí bezhlavě, ale pečlivě analyzoval situaci a hledal rozumná řešení, konzultoval a vysílal expedice do světa. Když se v SSSR situace zhoršila, byl připraven ji řešit. To, že se na realizaci podíleli lidé ne zrovna vhodní je skutečnost, kterou vlastně Stalin ovlivnit nemohl. Byl pouze jedním z mnoha politických předáků v celkem podružné funkci generálního tajemníka. On o další práci neusiloval, ale když viděl tu hrůzu kolem, nedalo mu to a převzal do svých rukou zemědělskou agendu. Teprve tehdy problémy skončily, a stejně tak i dosud pravidelně se do Ruska vracející hlad.
Stalin kolektivizaci v zemědělství podmiňoval technickou modernizací, jejímž symbolem se staly traktory. Traktory se nejprve nakupovaly v zahraničí, teprve postupně začala růst domácí výroba. Výroba traktorů byla dosti náročná a bylo nutno vybudovat řadu souvisejících průmyslových odvětví. To splnila první pětiletka, další gigantická akce řízená Stalinem. A po ní přišla druhá pětiletka, jež začala přeměňovat sny a naděje na skutečnost.
I na kapitánském můstku této pětiletky stál Stalin, pečlivě sledovaný celým světem.
Stalin se pro naléhavé úkoly neměl čas ohlédnout. Ale měl vynikající paměť, stál v pozadí mnohých událostí, za spoustou vyjednávání a věděl, jak k událostem došlo a kdo za co nesl odpovědnost.
A problémy vzniklé již dávno se nyní zjevně kupily. Hlavní byly tři. Prvním byla německá diverze na Ukrajině a v Bělorusku, druhým proticírkevní pogrom a třetím hladomor. Za nimi zůstala hromada nevyšetřených a nepotrestaných zločinů, a to nebylo správné. Aby se společnost mohla dobře rozvíjet, potřebuje katarzi. Viníky vážných zločinů je nutné zbavit moci a potrestat, ale k tomu až dosud v SSSR nedošlo. Dále si Stalin pamatoval, kolik bohatství z Ruska zmizelo, a pracoval na jeho návratu.
Byl zde ještě jeden problém. Vzestup bolševiků přitáhl řadu hochštaplerů, kteří velmi rychle zaplavili bolševiky a pohřbili jejich ideje. L. Krasin to vyjádřil na plénu ÚV RKS(b) v 1921, když řekl: „Zdrojem veškeré bídy, kterou dnes zakoušíme, je to, že komunistická strana je z 10% tvořena přesvědčenými idealisty ochotnými zemřít za ideály a z 90% kariéristy bez svědomí, kteří do ní vstoupili, aby získali postavení.“2 Ve skutečnosti byl Krasin nemístný optimista. Již jsme uvedli, že jen za rok 1917 bolševici početně posílili nejméně patnáctkrát. Vítězství bolševiků zatlačilo komunistické ideje do pozadí. Ve skutečnosti tato situace pohřbila i tradiční společenské zřízení, z něhož zůstala pouhá slupka. V popředí zůstali kariéristé. To, že bolševici převzali Rusko sami ‚s nožem na krku‘, sice Rusko zachránilo, ale bolševiky a jejich ideály pohřbilo. Na jedné straně se bolševici museli vzdát volných diskuzí ve prospěch jednotného akceschopného vedení, na druhé straně kariéristé zničili samotné ideály. Pro většinu lidí přes ohromný pokrok bolševici zůstali novou gardou elit hrnoucích se ke korytům. Ovšem ani jedno z toho nebylo tím, co zdravě se vyvíjející společnost potřebuje. Ta potřebuje jak diskuzní platformu, tak i důvěru lidí ve vedoucí činitele a v jejich schopnosti. Oddělení bolševiků od přímého řízení společnosti představovalo účinný prostředek, jak na jedné straně obnovit VKS(b) jako diskuzní platformu, zbavit bolševiky kariéristů a vrátit do hry ideály, se kterými kdysi bolševici zvítězili. Stalin si této skutečnosti byl dobře vědom.
Stalin se až dosud vyhýbal tvrdým řešením. Nejspíše spoléhal na to, že když zbaví zemi války, zklidní se emoce. A i ti, kteří se dopouštěli vážných zločinů, se vrátí ke klidnému životu a stanou se konstruktivní součástí společnosti. Ostatně za války se stalo příliš mnoho zla a nebylo ani možné vše potrestat a křivdy narovnat. Toto asi byla největší Stalinova chyba. Když vyplula na povrch, bylo již dosti pozdě. Proběhl hladomor, byl zavražděn Kirov a byla odhalena celá síť intrik (Jagoda, Tuchačevskij, Bucharin, Bljucher3 a další). Mocní byli dosud beztrestní a zcela bezohledně pásli po další moci, ať to stojí, co to stojí.
Ukrajinští (a také běloruští) nacionalisté, vybičovaní a vycepovaní intrikami Rakouska-Uherska a Německa, se sice zdánlivě zklidnili a v rámci té správné rétoriky dokonce začali Stalina velebit už jen proto, že je neposlal na popraviště. Ale starého psa novým kouskům nenaučíš, a ten jejich nacionalizmus a řeznické praktiky pod povrchem zůstaly. Tady jsou podstatné příčiny hladomoru.
Tím druhým nepotrestaným hříchem byl přímo samotný hladomor. Teď už víme, že to nebyla jenom neschopnost určitých stranických a státních činitelů, ale že to vedle kulaků a nepmanů byly důsledky šovinizmu, spekulace a celé řady cizích zájmů a v tom všem zapojené místní elity.
Jen tak mimochodem. Trockij měl pozoruhodné rodové vazby k dalším revolucionářům i velkým bankéřům. Až se v souvislosti s trockizmem vkrádá myšlenka o klanovém spiknutí4. Karpov uvádí slova Rakovského5 o tom, že Trockého druhá žena Natálie Ivanovna Sedova pocházela z rodiny strýčka Životovského a zdrojem Trockého peněz byla banka Kuhn, Loeb & Co., jedna z nejvlivnějších investičních bank přelomu 19. a 20. století6 (vedená Jacobem Schiffem). O dalším podezření na vazby, tentokrát sionistické, se zmiňuji na jiném místě.
Jedním z hlavních spojenců Trockého a typický příslušník staré gardy byl Ovsejenko. Ve Slovníčku najdete jeho životopis. Starou gardu tvořili právě takovíto lidé a není těžké si představit, co dokázali natropit. Asi nelze pochybovat, že celou záležitost organizoval samotný Trockij, člověk, který přece jen své stoupence intelektuálně převyšoval. Mnoho lidí ho poslechlo a provedlo kroky, které následně znamenaly bídu a smrt mnoha obyvatel Sovětského svazu. Všichni, kteří se toho účastnili, nesli strašlivou vinu, a potrestáni dosud nebyli.
Byl nejvyšší čas začít řešit všechny tyto staré hříchy. Za nimi byly milióny mrtvých. Za těchto okolností popravčí čety nebyly až tak nemístným řešením. Byly prostě nezbytné, jak proto, aby se sovětská vláda očistila a zbavila viníků zločinů, tak i proto, aby se společnost uklidnila a lidé začali mít důvěru ve spravedlnost. A nelze mít pocit, že by se vůči viníkům postupovalo příliš tvrdě. Počty mrtvých byly obrovské.
Objasnili jsme již mnohé, ale spoustu událostí jsme vynechali. Je ještě řada zapomenutých a skrývaných záležitostí a čas od času mě nějaká překvapí. Ale pojďme se podívat alespoň na ty známé skutečnosti.
Odjakživa jsme zasypáváni tvrzeními, že Stalin, ten zlý nedostudovaný kněz, se pod vedením Lenina vrhl proti církvi a chtěl ji zničit. Vlastně nejen Stalin, ale všichni bolševici. Především předseda ÚVV Kalinin, jehož podpis je na proticírkevním výnosu. Existuje přísně tajné nařízení Dzeržinskému číslo 18666/2 z 1. 5. 1919, kde se praví7:
„V souladu s rozhodnutím ÚVV a Rady lidových komisařů je nezbytné co možno nejrychleji skončit s popy a náboženstvím. Popy je nutné uvěznit jako kontrarevolucionáře a sabotéry a bez milosti všechny popravit. Co nejvíce. Církev se má zrušit. Chrámové nemovitosti zapečetit aproměnit na sklady.
Předseda ÚVV Kalinin
Předseda Rady lidových komisařů V. Uljanov (Lenin)“
Dokument je obsahem agresívní. A pod tím je podepsaný dobrosrdečný Kalinin (zvaný též všesvazový starosta). On že je autorem tohoto dokumentu? A pod ním teprve podpis Lenina, který stál výše a měl být podepsán první? Ovšem Karpov tvrdí, že to byla manipulace bolševiků proti bolševikům, že Kalinin měl příkaz bez jakéhokoliv posuzování podepisovat výnosy Trockého8. Co se týče podpisu Lenina, existují prý jeho podpisy vytvořené pomocí autografu. To potom údajný autor o ‚svém‘ podpisu ani nemusel vědět.
Ve skutečnosti po neúrodě v roce 1921 Lenin 19. 3. 1922 vyhlásil program znárodnění církevního majetku za účelem boje s hladem. Vložil se do toho Trockij a přeměnil rekvizici církevního majetku na kampaň likvidace církve vůbec. Tuto kampaň podle Karpova provedli členové bývalé Židovské komunistické strany. Trockij za tím účelem založil Svaz bojujících neznabohů (opravdu krásné jméno společenské organizace) a noviny ‚Neznaboh‘ a ‚Bojující neznaboh‘. Tyto instituce byly naplněné po okraj těmi přebarvenými sionisty. Trockij při této příležitosti vytvořil rozsáhlou síť paralelních stranicko-čekistických komisí vybavených skutečnou mocí. Tato síť ovládala stát, ačkoliv formálně moc vykonávaly instituce státní. Ostatně i Kalininova povinnost vykonávat nařízení Trockého měla stejný původ.
Kalinin se brzy začal vzpírat a dokonce využíval formálních pravomocí své funkce dávat milost. Za to se dostal do těžké palby Trockého, který žádal dodržovat nařízení o tom, že jeho rozhodnutí jsou závazná. Nakonec si Kalinin postěžoval Stalinovi9.
A co Stalin? Především Stalin v té době nepatřil k ‚první lize‘ tehdejších špiček. S ohledem na tehdejší rozdělení moci byl jeho operační prostor velice úzký. Co se týkalo Leninova programu znárodnění církevního majetku, vyřešil to tehdejší šéf kanceláře Politbyra tak, že prostě svůj postoj vůbec nevyjádřil. Přitom program tehdy podpořili dokonce i Kalinin a Molotov. Ale na 12. sjezdu v roce 1923 se straničtí delegáti postavili proti tomuto tažení, protože způsobovalo rozkol mezi věřícími a řadovými straníky. Přitom vyvstává otázka, nakolik takový postoj podpořil sám Stalin. Byl prostě specialistou tohoto druhu. Až po rozhodnutí sjezdu vydal Stalin oběžník č. 30, kterým se přímo vzepřel Trockému10 (zkráceno):
„16. 8. 1923
Přísně tajné
Všem gubernským, oblastním a krajským výborům, národním ÚV a byru ÚV. Oběžník ÚV VKS(b) č. 30 (O vztahu k církevním organizacím).
ÚV doporučuje všem organizacím strany seriózně obrátit pozornost na vážné přestupky některých organizací v rámci proticírkevní propagandy a vůbec na oblast vztahů k věřícím a jejich kultům.
Stranický program říká: ‚je nezbytné se pečlivě vystříhat jakéhokoliv ponížení věřících, které pouze vede k posílení církevního fanatizmu…‘
Mezitím některé z našich místních organizací systematicky porušují tyto jasné směrnice stranické propagandy a stranického sjezdu…
Vycházeje z výšeuvedeného, ÚV stanoví:
zakázat uzavírání kostelů, modlitebních místností… z důvodu nesplnění administrativního nařízení o registraci a kde k uzavření došlo, okamžitě je zrušit;
zakázat likvidaci modliteben, budov atd. hlasováním na shromážděních, kterých se účastní nevěřící, nebo jiní věřící, než ti, kteří uzavřeli smlouvu o místnosti, nebo budově;
zakázat likvidaci modliteben, budov atd. z důvodu neplacení daní, protože taková likvidace v souladu s pokyny Lidového komisariátu spravedlnosti z roku 1918 je zakázána;
zakázat zatýkání ‚náboženské povahy‘, pokud nejsou zjevně spojeny s kontrarevoluční činností ‚sluhů božích‘ a věřících;
při předávání nemovitostí náboženským společenstvům důsledně dodržovat nařízení ÚVV z 29. 3. 1923;
vysvětlit členům strany, že náš úspěch ve věci rozkladu církve a vymýcení pověr závisí nikoliv na pronásledování věřících – pronásledování jen posilují náboženské předsudky – ale na taktickém vztahu k věřícím a promyšlené kritice náboženských předsudků, s vážným historickým vysvětlením ideje boha, kultu a církve atd.;
odpovědnost za uvedení směrnice do života vložit na tajemníky gubernských a oblastních výborů, národních ÚV a především krajských výborů.
ÚV zároveň varuje, že tento postoj nesmí v žádném případě oslabit bdělost našich organizací ve smyslu pečlivé kontroly, aby se církve a náboženské společnosti nestaly nástrojem kontrarevoluce.
Tajemník ÚV J. Stalin. 16. 8. 1923“
Jenomže Stalin tehdy nebyl moc silný a Trockij pokračoval ve svém díle. Církvi zrekvíroval ohromné bohatství a zkompromitoval bolševiky v očích věřících. Dvě mouchy jednou ranou. Sluší se ještě uvést, že jistý díl, 25 miliónů rublů, si Trockij ‚odsypal‘ do RVS. Pečlivě také dbal, aby nejcennější kousky z konfiskovaného majetku šly do Státního muzea. Divíte se tomu zájmu Trockého o ruskou kulturu? Můžete se uklidnit. Státnímu muzeu šéfovala paní Sedova, Trockého druhá manželka, dáma z rodiny Životovských…
Stalin postupně posiloval svoje postavení a později vydal další nařízení:
„Proletáři všech zemí, spojte se!
Přísně tajné
VKS(b) Ústřední výbor
s. Menžinskému V. P.
č.j. 1037/19
12. 9. 1933
V letech 1920-1930 bylo v Moskvě a okolních okresech zcela zničeno 150 chrámů a dalších 300 se přestavělo na výrobní zařízení, kluby, ubytovny, vězení, izolátory a kolonie pro sirotky. Plány výstavby předpokládají stržení dalších, více než 500 chrámů a kostelů. ÚV to považuje za nepřijatelné, protože se chrámy a kostely považují za památky staré ruské architektury.
Orgány sovětské moci a dělnicko-rolnické milice OGPU jsou povinny přijmout opatření (včetně disciplinární a stranické odpovědnosti) na ochranu památek staré ruské architektury.
Tajemník ÚV J. Stalin“
Teď si ještě odskočíme do roku 1939, kdy tady máme další nařízení. Tehdy již Stalin ovládl vedení SSSR:
„Proletáři všech zemí, spojte se!
Přísně tajné
VKS(b) Ústřední výbor
č.j. 1697/13
11. 11. 1939
soudruhu Berijovi L. P.
Výpis z protokolu č. 98 ze zasedání Politbyra ÚV z 11. 11. 1939.
Otázky církve
Ve vztahu k církvi, služebníkům ruské pravoslavné církve a věřícím ÚV nařizuje:
Považuje za nevhodné pokračovat v praxi NKVD SSSR ve věci zatýkání členů ruské pravoslavné církve, pronásledování věřících.
Nařízení soudruha Uljanova (Lenina) z 1. května 1919 č. 13666-2 ‚O boji proti kněžím a náboženství‘ určené předsedovi VČK soudruhu Dzeržinskému a všechny související pokyny VČK – OGPU – NKVD, týkající se stíhání sluhů ruské pravoslavné církve a věřících – zrušit.
NKVD provede revizi odsouzených občanů v případech souvisejících se službou bohu. Propustit z vazby, pokud činnost těchto občanů nezpůsobila škodu sovětskému režimu.
Ve věci osudu vězněných věřících dalších konfesí ÚV rozhodne později.
Tajemník ÚV J. Stalin.“
Berija již následující měsíc Stalinovi odpověděl zprávou, ve které uvedl, že bylo propuštěno přes 24 tisíc lidí a po prošetření předpokládá propuštění dalších 15 tisíc lidí. Myslím, že není co dodat. Karty byly zjevně rozdané poněkud jinak a jiné byly zájmy zúčastněných. I zde byla hromada špíny, a bylo nutné ji vymést. Jen co se sejdou události…
V některých případech by bylo lepší uvést ‚nacistická‘ úchylka.
Koho by na první pohled napadlo, že bolševičtí internacionalisté budou zatíženi nacionalizmem. Jenomže během občanské války k bolševikům nalezli lidé marxizmem nedotčení, zato dostatečně ‚poskvrnění‘ některou z forem nacionalizmu. Často i řádně zamazaní od krve, nezřídka i proletářské. O ukrajinských zfašizovaných socialistech jsme se zmínili, stejně jako o občanské válce i o hladomoru. Ostatně nešlo jen o ukrajinský nacionalizmus, máme i běloruskou obdobu téhož. I když zde nebylo tolik mrtvých. Bělorusko je prostě menší a podnebí a krajina neumožňují tak husté osídlení, jako v Novorusku.
Další svéráznou záležitostí byl boj gruzínských ‚partajgenocvale‘ (straníků) o privilegie, což jim nejen Stalin odmítl tolerovat11. Bylo toho více: nějak se zdržovalo vyhlášení autonomií na území Gruzie a samotná jejich území byla jaksi okousaná. A aby uplatnili svoji strategickou polohu, zlikvidovali Zakavkazskou federaci a došlo i na podivné koncese. Na pozadí velký mocenský boj navenek vyvrcholil poněkud komickou scénou, kdy jeden starogardista Kabachidze napadl Ordžonikidze, že zneužívá veřejné prostředky, pansky si jezdí na koni, zatímco on musí chodit pěšky. (Onen kůň byl darem horalů, Ordžonikidze jej předal do státních stájí a vyjížděl s ním pouze na slavnostech.) Kabachidze dostal facku, na místě ji vrátil a přítomní je museli od sebe odtrhnout. Nakonec ta stará garda padla a místo nich přišla skupina mladých funkcionářů v čele s L. Berijou, kteří rychle přivedli celé Zakavkazí k velkému rozkvětu.
Vlastně jsme se zmínili i o Židovské komunistické straně. Její vliv sice není příliš zjevný, ale vzhledem ke sklonu jejích členů k vnitřnímu stmelení, můžeme v následujících událostech vidět její dědictví. Bylo to asi docela dost lidí, nejméně několik tisíc, možná až několik desítek tisíc, kteří dříve stáli na ostře sionistických pozicích. Řada z nich se bolševizovala, s dalšími to bylo horší. V této souvislosti musím uvést, že v tomto směru jakoby neexistují prameny. Přestože existence této strany je nezpochybnitelná, nedá se o ní nic najít a v tom málu, co je, prakticky chybí jména. Přitom by bylo velmi zajímavé porovnat je například se jmény účastníků plenárního zasedání ÚV VKS(b) z února/března 1937. To již z toho vyrostla přímo chobotnice, která svoje chapadla natáhla hodně daleko.
Skupina, která se po ustavení SSSR zahájila obnovu a výstavbu sovětského hospodářství, poměrně rychle narazila na omezení vyplývající z mezinárodní izolace. Začala proto přemýšlet, jak z toho ven. Poměrně dlouho tyto úvahy zůstávaly uzavřené a postupně uzrávaly. Nakonec navenek vyvřely Stalinovým prohlášením (otištěným ve všech sovětských novinách v lednu 1934), že Sovětský svaz je připraven vstoupit do Společnosti národů12. Něco takového až dosud nebylo možné, odporovalo to všemu, co celé vedení SSSR až dosud prohlašovalo a jak konalo.
První se ozval Zinovjev – v srpnu 1934 v časopisu Bolševik. On sice neodmítl Stalinův názor, ale tvrdil, že vyhnout se nové válce je možné pouze vítězstvím proletářské revoluce. Proto je nutné nadále podporovat ilegální práci Kominterny. V této chvíli stranický aparát dostal možnost volby. A zůstal zticha.
Proto se Stalin odhodlal k dalšímu kroku a (za pomoci Molotova a Litvinova) Sovětský svaz skutečně v říjnu 1934 do Společnosti národů vstoupil. Brzy nato přišla další převratná zpráva: SSSR vede rozhovory o uzavření spojenecké smlouvy s Československem a Francií jako záruky proti německé rozpínavosti. Úvahy dokonce počítaly s přistoupením Velké Británie – SSSR takto obnovoval tak obávanou starou Trojdohodu.
S ohledem na ohromný úspěch hospodářské výstavby vedené Stalinem se ani teď stranický aparát nepostavil proti, a Stalin se odhodlal k dalšímu kroku – k vnitřním politickým reformám. Nejprve se obrátil na tajemníka Prezídia ÚVV Jenukidze s prosbou připravit projekt změn a doplňků Ústavy s cílem narovnat podmínky obyvatel v zemi: nerovnost hlasů, zrušit kategorie lidí zbavených občanských práv a namísto toho zavést všeobecné rovné, přímé a tajné volby. Jenomže Jenukidze otálel a jeho návrh nenaplňoval zadání. Nakonec zase pomohl Molotov, který v závěru 7. sjezdu sovětů SSSR 6. 2. 1935 oznámil blížící se změnu Ústavy a zavedení všeobecných, rovných, přímých a tajných voleb.
Vše vypadalo nadějně. Nová Ústava byla přijata prakticky bez diskuzí. Když ale padla slova, že „volební systém má uvést nové síly, které nahradí zaostalé zbyrokratizované elementy“, rudí baroni zpozorněli.
Stranický aparát byl v úzkých Přijmout tento zákon bylo politickou sebevraždou. Odmítnout jej ale nešlo, protože Stalin již předvedl svoji schopnost zbavit hříšníky moci. Aparát udělal úkrok stranou a vynesl požadavek na dořešení problému vnitřních nepřátel. Stalin se tomuto masívnímu požadavku vzepřít nemohl, protože by přímo z něj aparát rychle udělal nepřítele lidu.
1Tucker R. C. : Stalin jako revolucionář 1879-1929; BB Art, 2003
2Мухин Ю.И.: За что убит Сталин, Эксмо, Яуза, Moskva, 2005
3Bljucher Vasilij Konstantinovič (1890-1938) pocházel z rolnické rodiny, do školy chodil jeden rok, pak dělnické profese (mimo jiné v Mytiščinské vagónce, odkud pocházejí staré soupravy pražského metra). Roku 1914 mobilizován, za války získal Georgijevskou medaili, potom těžce raněn a propuštěn z armády. Dal se k bolševikům. V květnu 1917 v Samaře agitoval mezi vojáky, následně člen sovětu. Za Říjnové revoluce člen Samarského VRS. Účastník bojů na Uralu, postupně velí větším jednotkám. V létě 1920 velí divizi proti Vrangelovi, v létě 1921 byl ministrem a velitelem armády Dálněvýchodní republiky. Pak další vysoké funkce a poradce v Číně, od roku 1929 velitel Zvláštní dálněvýchodní armády. Zatčen v říjnu 1938, asi mučen, zemřel na embólii 9. 11. 1938.
Informace o Bljucherovi jsou poněkud dvojznačné. Bljucher vypadá jako poměrně jednoduchá osobnost bez jakéhokoliv vzdělání, navíc po zranění ne zcela uzdravený. Mimo jiné si zřejmě svévolně přisvojil dva Georgijevské kříže a hodnost mladšího poddůstojníka, zjevně nemírně pil, přitom ovšem velel velmi složitým operacím – které asi tedy budou dílem někoho v pozadí.
4Viz ru.rodovid.org/wk/Запись:187992 a související zápisy
5Stančev Kristán Georgijevič (po dědovi přezdívka Rakovskij, 1872-1941) byl rumunský Bulhar, od roku 1890 v emigraci, v letech 1898-1899 v rumunské armádě, potom u RSDDS. Za první světové války s Parvusem v Rumunsku vedl agitaci ve prospěch Trojspolku a se snahou destabilizovat Novorusko. Financoval i ruské protiválečné noviny. Po vstupu Rumunska do války na straně Dohody zatčen, osvobozen revolučním ruským oddílem 1. 5. 1917. Po Říjnové revoluci u bolševiků, politický komisař. Organizoval boje proti rumunské vládě. Předsedal ‚Nejvyššímu autonomnímu kolegiu pro boj s kontrarevolucí v Rumunsku a na Ukrajině‘ (rumunská ‚čeka‘). Účastnil se mírových rozhovorů s Ukrajinskou centrální radou, později snad i se Skoropadským. V letech 1919 až 1923 předseda vlády a lidový komisař zahraničí Ukrajiny. V roce 1923 byl vyslancem ve Velké Británii a 1925 ve Francii. Patřil k levé opozici. Roku 1927 zbaven funkcí, vyloučen z VKS(b), a odsouzen. Roku 1934 na lidovém komisariátu zdravotnictví RSFSR, roku 1935 obnoveno členství ve VKS(b), ovšem již následující rok znovu vyloučen a v roce 1937 zatčen a odsouzen na 20 let vězení. Ve své závěrečné řeči se kál, že se mu „zatočila hlava ze získané moci“. Popraven na podzim 1941 (viz politizolátory ve Slovníčku).
6Карпов В. В.: Генералиссимус; Вече, 2007
en.wikipedia.org/wiki/Kuhn,_Loeb_&_Co.
7Шкляев В.: Сталин и Церковь: «Да исправится молитва моя…»
www.za-nauku.ru/?option=com_content&task=view&id=4955&Itemid=39
8Карпов В. В.: Генералиссимус; Вече, 2007
9Цербер А.: СТАЛИН - человек, которого нужно понять;
viz www.youtube.com/watch?v=DP6J8u6vt1Y
10přes snahu trockistů jej zkompromitovat Leninovou závětí, viz refdb.ru/look/2616308-p8.html
11Бушков А. А.: Сталин. Красный монарх, ОЛМА, 2004
12Жуков Ю.: Гордиться, а не каяться! Правда о сталинской эпохе; nakladatelství ЛитРес 2011