O těžkém průmyslu (místo nedávno zesnulého Ordžonikidze) mluví Molotov. Začíná kritikou Pjatakovova náměstka, obviněného z protistátní činnosti. Vytýká mu, že z moci funkce dosazoval svoje lidi a instruoval je, aby do funkcí svých podřízených najali pracovníky a následně dezorganizovali jejich práci. Prý to není nic nového. Pjatakov se prostě již dávno připojil k Trockému.
Uvádí příklady: Někde se zdroje rozptýlily tak, aby se prodloužily lhůty dokončení nových objektů. Jinde se výstavba zpožďovala pro soustavné pomalé opravy projektů. Zhoršení výkonnosti se také dosahovalo snížením provozních parametrů. Některá výroba se omezovala. (Soda se stala deficitní a záměrně se nezřizovala její výroba při provozech, kde mohla být vedlejší výrobou.) Po chemii mluví o uhlí a práci v hutích. Mimo jiné je zmíněna měděná huť na Uralu, jejíž výstavba byla záměrně brzděna a provoz narušován. Tomuto Molotov věnuje několik odstavců. Potom mluví o řadě záměrných nedodělků a haváriích. Jednou to byly požáry, jindy epidemie a pak zase otrávená pitná voda…
(Tu měděnou huť uvádím pouze proto, že o přímo neuvěřitelných sabotážích na dalším podobném závodě na Uralu psal John Littlepage1. Littlepage tam byl provozním inženýrem a psal o nesmyslných provozních režimech technologických uzlů, nařízených místními vedoucími a o křemenném písku nasypaném do motorů strojů. Kromě toho tam byla snaha omezit jeho přístup k zaměstnancům, bojkotovat jeho nařízení a další lahůdky. Vyvrátit by šlo mnohé, ale nařknout amerického inženýra ze lží a báchorek půjde asi dost těžko. Co říkáte, soudruhu Kabakove? Něco mohlo být jenom lajdáctvím, něco úmyslem, něco jenom provozní havárií. Ale v této souvislosti připomínám klasické pověsti o zcela obvyklém organizačním nepořádku a ohromné neefektivitě práce v SSSR. Zatímco Stalin a nemalá skupina jeho spolupracovníků prokazují vynikající organizační schopnosti a nesmírně efektivní, pečlivou a cílenou práci, byl celkový dojem ze situace v SSSR opačný. Existence takových dezorganizačních skupin, zvlášť když zde jsou svědectví nezaujatých lidí, jako je John Littlepage a Albert E. Kahn2, vypadá více jak věrohodně.)
Dále Molotov mluví o vzdělávání, o tom, že je potřeba důvěřovat řadovým dělníkům, kteří situaci mnohdy znají lépe, než jejich vedoucí a jsou více zainteresováni na výsledcích své práce.
Molotov pokračuje tím, že je třeba se vyhnout nemístnému obviňování lidí spojených dříve s Trockým, zato je nutno se podívat na jejich práci. A uvádí nedávný příklad, kdy byl široce obviňován ředitel permského závodu na výrobu leteckých motorů Poběrežskij. Stalin nakonec z titulu generálního tajemníka napsal tajemníkovi městského výboru VKS(b) dopis, jehož kopii poslal řediteli závodu, že na ÚV přicházejí obvinění a pomluvy na ředitele a jeho lidi. Zjistil si, že Poběrežskij pracuje velmi dobře, má plnou důvěru ÚV a žádá, aby ho městský výbor ochránil před nemístnými pomluvami.
Molotov připomíná, že toto nebyla jediná intervence tohoto druhu a v jednom z dalších případů takový dopis zachránil dalšího ředitele již před popravou. Molotov tvrdě napadá snahu v rámci kritiky lživě obviňovat lidi. Konkretizuje jeden z případů. Týká se zde přítomného Kosiora, který se snaží z toho vyvléci. Říká, že do funkcí se mají stavět lidé schopní a rozhodní, neboť když se tam objeví úzkoprsí, vypadá výsledek jejich práce jako sabotáž. Takový přístup označuje jako kancelářsko-byrokratickou metodu. Uvádí bizarní případ, kdy, odvolávajíce se na direktivu řešící danou otázku, otevírají zúčastnění tuto záležitost jako nevyřešený problém, doporučují již dříve přijaté řešení a žádají nadřízené orgány o rozhodnutí…
Celý referát má asi 20 stran. Ne náhodou se Molotovovi říkalo ‚železný zadek‘. Ale na rozdíl od většiny ostatních mluvil rozumně. Žádné nahánění špiónů a zakuklených nepřátel.
Následuje vystoupení Kaganoviče. Mluví o železniční dopravě. Tvrdí, že trockisté a jim podobní pomocí předpisů a dalších opatření ‚úspěšně‘ snížili propustnost železniční sítě. Uvádí na příkladech, kdy se praktickou propustnost železničních uzlů podařilo pomocí revizí zvýšit přibližně o 30-50%. Často zmiňuje trockistické agenty, ale celkem rozumně („Problémy máme sami“). Uvádí příklady železničních nehod, kde sehráli roli jak diverzanti, tak i zaměstnanci tím, že porušili předpisy. Varuje před plošným obviňováním diverzantů, protože se tím kryjí vlastní chyby. Jeho referát je ještě delší, má skoro 25 stran.
Další příspěvek patří Stalinovi. Byl komisí pléna pověřen přednést usnesení pléna k činnosti Bucharina a Rykova. Komise se jednohlasně usnesla, že oba jmenovaní jsou vinni a zasluhují si vyloučení ze strany. Různé názory se vyskytly na způsob potrestání obou. Jedni požadovali předání vojenskému soudu a prosazení popravy, druzí předání soudu a prosazení trestu na 10 let káznice, třetí byli za předání soudu bez dalších podmínek a nakonec se prosadili čtvrtí, požadující předání NKVD za účelem řádného vyšetření. Komise došla k závěru, že vina Bucharina a Rykova nedosahuje viny Trockého a Zinovjeva. Následuje krátké usnesení ve smyslu předchozího textu, které je vzápětí odsouhlaseno hlasováním pléna. Bucharin a Rykov se hlasování zdržují, ostatní jsou pro.
Diskuzi začíná Sarkisov. Sype si popel na hlavu za ‚šachtinský případ‘3. Všude okolo vykukují trockisté a další nepřátelé. Ale popisuje případy, které vypadají tak podivně, že by je těžko někdo vymyslel. Kromě toho, jeho vyprávění o činnosti charkovských trockistů vcelku ladí s dřívějším Postyševovým příspěvkem. Jedna možnost je, že již začíná hon mezi svými, druhá možnost, že trockisté skutečně představovali vážný problém.
Příspěvek Gurjeviče se zabývá slabým využíváním výrobních kapacit a s tím spojenými souvislostmi. Má za to, že podmínkou pro zlikvidování nepřátel jsou vysoké požadavky na práci lidí, stejně tak se musí dbát na přesné dodržování technologických postupů, udržování pořádku na pracovišti a dodržování zásady bezpečnosti a hygieny práce. Tento čistě technický příspěvek napadl Postyšev, že je v něm málo sebekritiky.
Do diskuze se přihlásil Bagirov, člověk pocházející z prastarého a slavného rodu. Mluví o tom, že za problémy s trockisty je přehlížení vlastních lidí. Uvádí havárie ropného průmyslu Azerbajdžánu, a to, že původně z nedbalosti obvinění lidé se sami přiznávají k sabotážím. Mluví o záměrném upouštění plynu z ropných ložisek. (To snižuje cenu ložiska, protože to znamená ztrátu tlaku, který vytlačuje ropu na povrch.)
(To vyvolává otázku, nakolik jsou uváděná sebeobvinění pravdivá. A. Buškov4 píše, že Berija za války zakázal předávat k přešetření vojáky, kteří se přiznali ke spolupráci s nepřítelem, pokud tu spolupráci nebudou na místě schopni dokázat. To totiž namísto vyšetřování (obvykle následovaného vězením) znamenalo okamžitý polní soud. Prostě někteří lidé, kteří byli pod tlakem, například pro neschopnost řádně vykonávat zaujímanou funkci, mohli uvažovat, že by bylo dobré se načas nějak zašít, a tak přežít tuto obtížnou dobu. Pobyt v politizolátoru – viz Slovníček – vypadal bezpečně.)
Občas se s vyloženě rozumnými poznámkami přidává Stalin. Následně se ve své řeči Bagirov mnohokrát na Stalina odkazuje, až to skutečně vypadá jako pochlebování. Potom hovoří o dohodě trockistů a musavatistů (viz Politická uskupení), která měla vést k osamostatnění Azerbajdžánu. (Zase nic nového, to se podařilo o půl století později.) A nebyl by to Sovětský svaz, aby po jakémsi vyšetřování jistý řídící pracovník úspěšně zatajil jeho závěry. Teprve, když ho zavřeli, závěry vylezly na světlo boží. Příchylnost azerbajdžánské inteligence k Turecku vypadá také docela reálně, inteligence vždy a všude vyniká širokými obzory s konvenčními klapkami na očích.
Zavjenjagin mluví o rozvoji průmyslu a upozorňuje, že přes veškerý pokrok je v sovětských továrnách hodně nepořádku a že mají vysoké neproduktivní náklady. Jelikož takové záležitosti a kvalita se nepovažovaly za důležité, úspěšně se do tohoto prostoru usadili záškodníci. Uvádí příklady z velkých staveb, kde politicky agilní jedinci vytvářejí dílo, které je vzápětí nutno za velké peníze předělat. Popisuje další podivnost. Kdesi se objevilo pravidlo, že nelze přijímat do zaměstnání místní lidi.
Ruchimovič vzpomíná na zemřelého Ordžonikidze. Je to o spouštění jakýchsi průmyslových závodů, o tom, že teprve zkoncentrováním prací se dosáhlo alespoň částečných cílů. A také o tom, jak rychle se cíle ztrácely, jak se přenášela zodpovědnost a ztrácel se při tom rozum. Prostě ony protistátní živly bylo možno nalézat kdekoliv ve společnosti (stačilo vhodné zvětšovací sklo) a ten nález byl zcela nezpochybnitelný. Trockisté se mu také rozlézají zpod prstů na všechny strany.
Antipov a jeho bandité a nepřátelé, vedení lidového komisariátu není na patřičné výši, formální kontroly, sebekritika a nedostatečná tvrdost. Zkrátka ohraná píseň.
Pachomov je dalším z řady tlučhubů. Odhaluje nedávné přátele jako nepřátele (a ti jeden za druhým, lapidárně řečeno padají do basy, jak Němci do krytu). V jednu chvíli Stalin zřejmě nejprve zaklel (v zápise je uvedeno „replika nezachycena“), potom reagují i Bagirov a Molotov a následuje Stalinova otázka „Bovin je také zatčen?“ (jméno není podstatné). Molotov se ptá „Je zatčen po právu?“ a Pachomov hrdě pokračuje, že má spisek se 77 podezřelými, z nichž jsou dvě třetiny již zatčeni. Ze sálu se přitom ozývá smích. Na to Stalin reaguje (podle chruščovovských ‚klasiků‘) pobídkou k intenzívnější práci, zatímco podle mě čistě ironicky: „Nějak málo!“ Pachomov za všeobecného veselí v sále odpovídá „Soudruhu Staline, říkal jsem vám, že to je teprve začátek. To, soudruzi, svědčí o tom, že řízení celé vodní dopravy je ve velkém zasaženo… “ A tak dále. Došlápl si na jakéhosi Bronštejna, a ten nyní nepracuje, ale bručí v base. „My teprve teď vidíme, že to byl záškodník!“ Molotov se ptá: „A dříve jste to neviděli?“, a o chvilku později „Dokonce jste ho navrhl na vyznamenání!“
Pachomov má i další problém. Co s parníkem jménem ‚Rykov‘, který už nebude Rykovem (ze sálu mu se smíchem radí, aby ho potopil). Odvážel cizí delegaci, měl na moři poruchu a přijel do cíle pozdě. Samozřejmě, že dokaři dopadli zle a Pachomov z toho zase udělal politickou aféru.
Chytře si uvědomil, že ti zatčení měli své lidi, a ty je potřeba také odhalit. Mluví o neamerické činnosti – pardon, nesovětské činnosti (opravdu to tam je) a týká se to dalšího nešťastníka, tentokráte z Machačkaly, jakéhosi Zofa. Nepřátele jsou i mezi naftaři a rybáři. Hlídejte je všechny! Nakonec on sám chytil za gatě jednoho agenta, když se pokoušel vynést z lodě bělogvardějskou literaturu dovezenou ze zahraničí. Do jeho řeči se vkládají Stalin a Molotov a snaží se ho usměrnit. Na otázku, proč je pod jeho vedením tolik nehod, Pachomov odpovídá, že on osobně vybírá kapitány a bude vybírat i mechaniky. Oznamuje, že končí, ale ještě přidal poznámku, že on se sám osobně seznamuje s technikou, dokonce někdy i násilně. To vyvolalo chechot celého sálu.
Nastupuje nejmenší, ale ne významem – Ježov. Hned na začátku upozorňuje, že i když mluvili zástupci jen dvou resortů (Molotov a Kaganovič), neznamená to, že nepřátelé jsou jen tam, nebo že by jich jinde mělo být méně. Je jich spíše více.
Zde hovořící představitelé resortů, a dokonce i lidoví komisaři, nepochopili daný problém. Neanalyzovali situaci a nejsou schopni říci, co budou dělat, aby se chyby neopakovaly. Příčinou je resortovitost, taková ta zatuchlost, kdy je bolševizmus nahrazen feudálními knížátky. ‚Resort‘ je zástěrkou pro krytí osobních pochybení a samolibosti. Vyšetřování nešvarů je záležitostí NKVD, ale závěry z vyšetřování již nikdo nečte. Existuje i snaha nevynášet problémy z úřadů ven. Když se přece jen něco prozradí, úřady se vyšetřování brání. Potvrzuje to i Stalin. Správný záškodník pracuje většinou dobře, pouze se koncentruje na nějaký úder. Stalin to zase potvrzuje.
Ježov přechází k jednotlivým resortům a uvádí výsledky své, nyní teprve pětiměsíční práce. Výsledek? Odsouzení, někteří i k trestu smrti. Komisariát lehkého průmyslu 141 lidí, potravinářství 100 lidí, místní průmysl 60 lidí. (Po předehře komedianta Pachomova přichází těžká váha.)
Rozebírá situaci financí a bank. Místopředseda Státní banky Arkus udává Jevdokimova (z resortu mlékárenství). Molotov se ptá, Ježov odpovídá: Arkus vypověděl, že za ním přišel Jevdokimov s tím, že potřebuje pro organizaci 30 tisíc rublů. Chtěl je vzít z resortu mlékárenství. Nakonec je i dostal. (Jevdokimov je přítomen. Nereaguje.) A Ježov mluví o dalších podrobnostech. Škody vyčísluje na 7 miliónů rublů, je tam i ‚přilepšení‘ pro několik lidí. Mezi dalšími jsou odbory a sociálního pojištění. Také dost peněz. Diskuze se rozvíjí okolo náměstka lidového komisaře Vladimirova, kterého diskutující označují za podvodníka. Hned poté Ježov nenechává chlup suchý na Pachomovovi, ale ani jím to nekončí. Vše je pod vedením Rykova a Tomského. (Pozor, je to Ježov. Přečtěte si jeho charakteristiku v životopisu ve Slovníčku.)
V závěru vyslovuje názor, že nelze vše lze svalovat na trockisty, protože jsou nepočetní. Ale když se na ně nedá pozor, „budou nám dělat problémy“. (Ježov prostě v tuto chvíli nedohlédl na konec cesty, na kterou vykročil.)
Další vystupuje Ejche. Trockisty a záškodníky má napáskované v rukávu, ale ještě více se věnuje tomu, čemu se říká šlendrián a byrokracie. Ljubimov, reaguje pouze na Ježova. V zásadě je to taková omáčka, že „my jsme, pán Bůh zaplať, nebyli na tom až tak zle… “ Potom je tam cosi o tom, že kohosi zbavili funkce, protože neměl jiskru v očích (!). Molotov se podivuje. Nakonec ale zase tahá špióny jako kouzelník z klobouku, i nějaké polské. Ukazuje se, že jakýsi Gromov vzal stranický průkaz svému bratrovi našli u něj portréty Trockého, Zinovjeva, Kameněva a Nikolaje s carevnou. Na to samozřejmě ihned zareagoval sál. Levčenkův referát je stejná píseň o lajdáctví. Můžeme si představit, jak se vzájemně plácali po ramenou, až z toho byly problémy. Mikojan5 řeční jako přes kopírák. Kalmanovič mluví o pastevectví a sovchozech a stěžuje si na složitost financování. Jsou stále ve ztrátě. Buďonnyj napovídá cosi o břídilství a o nějakém neobvyklém přilepšování, ozývají se i další. Molotov připomíná, že od řídících pracovníků se neočekávají technické znalosti, ale schopnost udělat pořádek v organizaci.
Vorošilov začíná referát tím, že „nepřátelé již pronikli hluboko do našeho socialistického hospodářství“. Šance nepřátel, osobní pohodlí a různé nepěkné vztahy. A hned nato vytáhne z klobouku agenta. Jinak prý jich moc v kožichu nemá, ale vzápětí vyjmenuje řadu vysokých velitelů a dva konkrétní případy. Dohromady ten jeho referát zanechává nepříjemný pocit.
Potom předsedající ukončuje diskuzi a předává slovo Molotovovi. První odstavec cituji: „Soudruzi! Musím se přiznat, že když jsem poslouchal diskuzi, nejednou mě napadlo, že můj referát zaměřený na průmysl a řadu státních organizací se nedostatečně věnoval otázkám, na které bylo potřeba se zaměřit. V řadě případů, poslouchaje řečníky, bylo možno dojít k závěru, že naše usnesení a naše referáty prošly mimo uši řečníků.“
V dalším části sice mluví také o záškodnictví, ale poznamenává, že to je pouze začátek. Říká, že ve svém referátu se zjevně nedostatečně věnoval přípravě a výběru pracovníků a metodám řízení práce. V prvé řadě, kdo se chce vzdělávat, vzdělává se – u přátel i nepřátel, doma i za hranicemi. Důležité je naslouchat lidem. Potom je to o čestném vztahu ke státu a o skromnosti. Šéfové se ale nafukují. Sice jsme je soudili, ale málo čeho jsme dosáhli. Máme slavnostní projevy při spouštění závodů, ale ve skutečnosti se výroba zahajuje třeba o měsíce později. Připomíná Stalinův referát z roku 1928 o práci ÚV a dalších vysokých i nižších funkcionářů strany jako příčinách Šachtinského případu. Říká, že dostal do těžké situace lidové komisaře lehkého průmyslu a vodní dopravy, když po nich chtěl odhalit alespoň jednoho záškodníka. Neodhalili nikoho, ale našla se jich spousta, přitom lidoví komisaři dokonce odhalení bránili. Chápou vedoucí činitelé, co je jejich práce? Uvádí, že nedávno byly v nějakých záležitostech vyslány tři vyšetřovací komise, a nic vlastně nezjistily. Příčinnou havárií je prý zanedbanost, ale kdo tedy za to může? Kde je hranice záškodnictví?
(Molotov od lidí žádá, aby za všech podmínek vystupovali zcela správně, zůstávali čestní a nepodléhali občas nedobrému tlaku nadřízených. To je sice moc hezké, ale vše má své meze. Ostatně mám dojem, že Molotov, člověk velmi pracovitý a inteligentní, připomíná Franze Josefa. Ten zlikvidoval říši a zůstal na něm i stín Talerhofu. Pokud Molotov pracoval pod taktovkou Stalina, bylo vše v pořádku a vykonal ohromný kus práce. Pokud se dostal z jeho dosahu a rozhodoval sám, velká sláva to občas nebyla. Hrozilo mu i zatčení, a asi ne bezdůvodně. Molotov měl štěstí, že ho Stalin stačil včas usměrňovat a odpouštět mu jeho hříchy. Navíc za války Berija postupně přebíral Molotovovu práci a teprve tak se naplňovaly cíle, včetně jaderného projektu.)
Molotov dále pokračuje úvahami o tom, že společnost musí pracovat se všemi svými členy. Tedy i trockistům lze poskytnout významné funkce, ale musí se kontrolovat. Chybovat je lidské, jen se snažme dělat jich co nejméně. Blíží se válka se silným nepřítelem. Musíme využít všech možností, co máme.
Po Molotovově referátu je krátká diskuze a několik návrhů na změny. Následuje rezoluce.
1John D. "Jack" Littlepage, autor knihy In Search of Soviet Gold,
viz en.wikipedia.org/wiki/Jack_Littlepage.
2Albert E. Kahn (en.wikipedia.org/wiki/Albert_E._Kahn) byl synovcem ‚architekta pětiletek‘ Alberta Kahna. Spoluautor knihy The Great Conspiracy: The Secret War Against Soviet Russia
kniha viz stalinism.narod.ru/vieux/sayers/sayers00.htm
3Proces z roku 1928 vedený proti skupině řídících pracovníků na doněckých dolech (město Šachty). Příčinou byly provozní havárie. Dělníci obvinili vedoucí pracovníky za neplnění povinností, další vyšetřování odhalilo spolupráci vedoucích s původními majiteli dolů. Vzhledem k tomu, že část zatčených měla německé občanství, případ vyvolal mezinárodní skandál. Viz ru.wikipedia.org/wiki/Шахтинское_дело
4Бушков А. А: Сталин. Ледяной трон, ОЛМА, 2005
5Mikojan Anastas Ivanovič (1895-1978) byl Armén. V roce 1914 dobrovolník v armádě, roku 1915 pro nemoc demobilizován, dal se k bolševikům a roku 1916 šel do duchovního semináře. Zúčastnil se bojů a diplomatických jednání v Zakavkazí. Roku 1922 tajemník Jihovýchodního byra ÚV RKS(b), od roku 1923 člen ÚV, v roce 1926 lidový komisař obchodu, roku 1930 lidový komisař zásobování a od roku 1935 člen Politbyra VKS(b). V letech 1937 až 1964 byl místopředsedou vlády, kromě toho v roce 1938 lidový komisař potravinářského průmyslu a zároveň zahraničního obchodu. Na 19. sjezdu KSSS v roce 1952 se stal členem Prezídia KSSS. V roce 1953 ministr obchodu SSSR a v letech 1964-1965 byl předsedou Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. Držel se Stalina, ale Stalin jej nehodnotil dobře a na 19. sjezdu jej výslovně nedoporučil jako svého nástupce.
Jeho bratr Arťom je slavný letecký konstruktér, spolutvůrce letadel MiG-1, MiG-3, MiG-15, MiG-17, MiG-19, MiG-21, MiG-23 a MiG-25.