Cesta na vrchol 5 - Únorové plénum 4

zpět

02.05.2019

Politické vzdělávání stranických kádrů

Slovo dostává Stalin. Říká, že máme co dělat se třemi skutečnostmi:

1. Záškodnická a diverzní činnost proti SSSR, v níž hlavní roli hráli trockisté, zasáhla takřka celou zemi.

2. Agenti cizích zemí, počítaje v to i trockisty, pronikli nejen do základních organizací, ale i na zodpovědná místa.

3. Někteří řídící pracovníci nejenže záškodníky nerozpoznali, ale byli natolik ‚uspokojení a naivní‘, že často napomohli k prosazení cizích agentů do významných funkcích.

Existence záškodníků je ve společnosti zcela normální jev. Měli jsme varovné signály, na to nesmíme zapomenout. Prvním signálem byla vražda Kirova. Procesy proti ‚leningradskému centru‘, proti Zinovjevovi a Kameněvovi rozšířily úkoly, ukázaly na rozsah jimi soustředěných sil, přeměnivších se na německou agenturu, jejich pokrytectví a maskování.

Již v roce 1935 ÚV VKS(b) v tajném dopise (členům?) varoval před pokrytectvím a lajdáctvím. Stalin ve svém vystoupení několikrát vyzývá k bdělosti, protože s posílením Sovětského svazu jeho nepřátelé nezmizí. Signály byly, ale jak ukázal i dosavadní průběh jednání pléna, opatření se přijímala velmi ztuha. Lidé se soustředili na hospodářské úkoly a zapomněli, že kolem dokola jsou kapitalistické státy, které SSSR nenávidí. Naivní lidé si mohou myslet, že mezi jednotlivými buržoazními státy panují dobré vztahy. Ale ve skutečnosti i ty k sobě navzájem vysílají špióny, diverzanty, někdy i vrahy a zadávají jim nejrůznější úkoly. V případě nezbytnosti oslabují týl a moc protivníka. Tak to bylo dříve a je to tak i nyní. A jejich vztah k SSSR je horší, než vztahy mezi nimi samotnými. Připomíná, že na to všechno soudruzi zapomněli.

Za poslední léta se změnili sami trockisté, a musí se změnit i metody boje s nimi. Trockizmus již není politickým proudem dělnického hnutí, jak tomu bylo před 7 či 8 lety, kdy přes své chyby byl přínosnou silou. Současný trockizmus se stal teroristickým nástrojem cizích tajných služeb. Politickým hnutím není, protože jeho členové své postoje nepropagují, ale skrývají. Zinovjev a Kameněv mohli svého procesu účelně využít ke své politické propagaci. Dnes je již zřejmé, že svoji politickou platformu měli, ale propagace se vzdali ze strachu, že by se od nich lidé odvrátili. V roce 1937 Pjatakov, Radek a Sokolnikov ve svém procesu již politickou platformu trockistů přiznali, ale byla protilidová, protiproletářská, organizovala likvidaci socializmu a přípravu porážky ve válce. Samotný Trockij zabránil projednání cílů, byť i jen v poměrně úzkém kruhu. Potom o politické platformě nelze mluvit a „tuto změnu naši soudruzi nezachytili“.

Naši soudruzi si také nevšimli, že je velký rozdíl mezi záškodníky dnešními a záškodníky z období Šachtinského případu. V té době záškodníci byli pro nás cizími lidmi a své nepřátelství neskrývali. A měli technické znalosti, které nám chyběly. Dnešní záškodníci, trockisté, jsou vlastně naši lidé, ale zatímco my jsme již technicky vzdělaní, oni jsou pouze žvanilové. Dnešním trockistům stranická legitimace dává důvěryhodnost.

Lidé se zaměřili na hospodářské záležitosti a přehlédli tuto změnu. Velké úspěchy daly zapomenout na problémy, a staly se příčinou potíží. Stalin podtrhuje, že abychom se s tím vypořádali, musíme:

1. Obrátit pozornost od běžných záležitostí k podstatným problémům.

2. Zlepšit politickou práci strany.

3. Vysvětlit, že hospodářské úspěchy nejsou jedinou částí socialistické výstavby, musí být doprovázeny politickou prací.

4. Nezapomenout, že kapitalistické obklíčení SSSR je realitou.

5. Vysvětlovat, že trockisté již nejsou politickým hnutím.

6. Vysvětlovat rozdíl mezi škůdci ‚šachtinské doby‘ a dobou dnešní. Zatímco v šachtinské době jsme se naplno věnovali technickému vzdělávání, dnes se musíme věnovat politické práci.

7. Zavrhnout nebezpečnou teorii, že s našimi úspěchy nepřítel ‚krotne‘.

8. Zavrhnout teorii, že není záškodníkem ten, kdo někdy dosahuje i pracovních úspěchů. V případě absence úspěchů by totiž byl rychle odhalen.

9. Zavrhnout teorii, že plnění plánu znamená absenci záškodnictví.

10. Zavrhnout teorii, že stachanovské hnutí¹ je hlavním prostředkem likvidace záškodnictví.

11. Zavrhnout teorii, že trockisté nemají rezervy a jsou na dně.

12. Zavrhnout teorii, že nás je hodně a záškodníků málo. I málo záškodníků může hodně poničit.

Požaduje rozšíření řady vedoucích pracovníků. Proto navrhuje vedoucím činitelům vybrat si k sobě dva zástupce z nových lidí. Kromě toho bude zřízena celá síť škol zaměřených na politickou výchovu a dějiny. Nakonec Stalin říká, že vše se dá zvládnout.

Krinickij si na hlavu sype celou hromadu popela a vyzdvihuje Stalinovy světlé zítřky. Mluví o oblastech s německou většinou, které po stranické linii vedou Rusové. To mu Vorošilov a Stalin hned vytýkají. Později Krinického povídání přeruší Stalin s dotazem, proč rolníci odmítali úvěry. Stalin si to vzápětí vyjasňuje i s Jakovlevem a potom se ptá, proč německé oblasti nemají německé tajemníky. Vzápětí Krinickij označí za nepřátelskou činnost a za lumpárnu to, že německé noviny vycházejí v ruštině. Když se pustí do kritiky trockistů, ozývá se Stalin, že teď je na ně možné shodit vše.

Další příspěvek je Pramnekův. Aniž by chtěl použít velkolepá slova, „je Stalinovým projevem nadšen“. Do velkolepého řečnění vpadne Stalin s dotazem, jestli bude mít náměstky, což Pramnek ihned odsouhlasí. O chvíli později, když se zamotává do sovchozů, Stalin prohlásí, že se nemá zasahovat do práce hospodářských komisariátů. Pramnek poznamenává, že činnost Lidového komisariátu zemědělství se hodně zhoršila a ptá se, jestli není Černov (tehdejší lidový komisař) nemocen. Potom pod psa hodnotí kvalitu vzdělání politických pracovníků.

Jevdokimov hned zkraje upozorňuje, že bude mít málo času. Stalin ho uklidňuje, ale po jedné rozmáchlejší Jevdokimovově větě se ho za veselí auditoria pokouší usměrnit. Jevdokimov mluví o případech odhalování nepřátel ve stranických funkcích – stačí se prý na ně podívat podrobněji. Mluví o skupině politiků z Kavkazu, která v novém místě začala ‚odhalovat‘ místní funkcionáře. Berija poznamenává, že tyto lidi na Kavkaze vyhodili.

Šeboldajev je další klasik: „Po Stalinově projevu se nám lehčeji dýchá… “ Padají jména a ze sálu se ptají, proč Šeboldajev dává funkce lidem vyhozeným odjinud. Omlouvá to vlastní důvěrou a že bude muset na sobě pracovat. Stalin podotýká, že mu to bude trvat dlouho.

Postyšev (jak jinak) má kolem sebe hromadu nepřátel. O jakémsi Radkovi říká, že kdyby nebylo kooptací, nebyl by zvolen do žádného výboru. Stalin podotýká: „O to právě jde!“ Postyšev pokračuje ve stejném duchu, říká, že „soudruh Stalin nám teď ukázal, jak na to“ a už se chystá chytnout někoho za límec, když Stalin poznamenává, že jeho záležitosti vypadají hůře než mnohých dalších. S Postyševem to nehne.

Berija mluví dost vzletně, ale k věci. Hovoří o nové Ústavě, volbách a o úkolech vyplývajících z existence nepřátel a nutnosti vzdělávání lidí. Připomíná Zakavkazí a začíná historickým obzorem. Národnostní řevnivost se dlouho projevovala i uvnitř dělnického hnutí. Trockij vzal již v roce 1923 pod svoji ochranu bývalé opoziční strany a uskupení. Poté, co Ordžonikidze a Kirov odešli do Moskvy, situace v Zakavkazí se zhoršila, což konstatoval i ÚV VKS(b) v roce 1929. Popisuje bídu doby vlády Orachelašvili, Krinického a Lominadze. Tehdy měl Stalin říci: „v Zakavkazí není vůle stranické organizace, ale jenom vůle jednotlivých atamanů“. Proto po nich začali jít. Kontrarevoluce, trockisté a nacionalisté. Jenomže vedle zatčených a odsouzených uvádí i skoro polovinu osvobozených.

Mluví o vzdělávání a o tom, že byla také praxe, kdy se pro neschopnost vyhazovalo směrem vzhůru. Tam, kde byla slabá stranická práce, tam řádili trockisté a kooptace. Proto se provedly na všech úrovních volby. Nebyly sice tajné, ale místo podle soupisek byly alespoň po jednotlivcích. Okamžitě se to projevilo na výsledcích. Jsou problémy s inteligencí, a to nejen v Zakavkazí. Končí slibem, že bolševici Zakavkazí udělají vše pro úspěšné prosazení závěrů tohoto pléna.

Kabakov: „Soudruh Stalin odkryl jizvy v naší práci… jo, kdybychom dělali jako Stalin, nebyla by ta dnešní špína… “. Už odhalil asi 160 lidí, když tu se Stalin ptá, kolik mají členů strany. Odpověď zní – 18 tisíc. Po dalších litaniích, kdo všechno zradil, se Stalin zeptal: „Ale signály jste měli?“ Kabakov pokračuje o tom, jak se ho pokoušel zneužít jakýsi Striganov. Stalin to (za veselí v sále) komentuje slovy „Padla kosa na kámen.“ Nakonec z Kabakova vypadlo, že uralské stranické organizace mají 48 tisíc členů a agitátorů je 15 tisíc. Stalin poznamenává, že agitátorů je nějak moc, ale Kabakov pokračuje po svém.

Jakovlev (viz životopisy – Epštejn) mluví o hromadném vyhazování ze strany a o tom, že Stalin, tuto praxi kritizoval, když mluvil o necitlivosti k lidem. A zazní i perla o ženách ve straně: „Je nutno mít s nimi více trpělivosti… “ Začíná nějakou Djačenkovou, kterou vyhodili ze strany za to, že v době prověrek byla nemocná a neúčastnila se stranické činnosti. A potom jako bezpartijní ji nechtěli pustit ke společenské práci. Gorinová musela stranickou práci na nějaký čas přerušit, protože její syn měl problémy ve škole a musela se věnovat jemu. I ji to stálo stranickou legitimaci a možnost uplatnit se ve společenské činnosti. Michajlovová zase zatajila při vstupu do strany sociální postavení rodiny. Její muž se z války vrátil jako invalida, proto se věnoval alespoň opravám nábytku. Když Ježov začal honit procenta, stal se jako živnostník třídním nepřítelem. Zato trockisté tyto čistky přestáli. Uvádí i případy, kdy straničtí funkcionáři zneužívají své postavení.

Připomíná také Stalinovu kritiku formálně-scholastického přístupu k dějinám a na příkladech ukazuje chyby v zjednodušených schématech pojetí dějin. ÚV na vysokých školách zrušil programy výuky politické ekonomie, protože se v historickém popisu zaměřily na formální pojmy, a tak se mění na talmudizování. (Ejhle – Gapon!) Z politické ekonomie jako společensko-historické vědy se dnes ty historické části zcela ztratily a zůstaly jen formální popisy. A nové volby budou prověrkou strany a bolševici zajisté zvítězí…

Gamarnik začíná nepřáteli v armádě a o ostražitosti slovy „když nás přece Stalin tolikrát upozorňoval!“ Vystoupení je nicneříkající, až ho Molotov, Stalin a Vorošilov vyzvou k uvádění konkrétních záležitostí. Mnozí funkcionáři jsou příliš sebevědomí a příliš vysoko hodnotí situaci v SSSR. Notuje si se Stalinem v záležitosti vytvoření rady vojenských praktiků – tankistů a dělostřelců – za účelem sepsání populární knihy pro mládež. Podobně se shodli v tom, že by se měl vyvíjet tlak na velitele, aby nerozhodovali svévolně, ale po poradě s podřízenými.

Mechlis začíná klasicky: „Soudruh Stalin nám jako mocný reflektor ukázal, jak léčit stranu od idiotské nemoci – lehkovážnosti.“ Trockisti nám zaneřádili noviny, tedy redakce, ale i tiskárny. Nikdo na ÚV nemá statistiku, kolik trockistů bylo odhaleno. (Strejdo, a neměl bys to vlastně vědět Ty?) A pořád tam raší další trockistické kořínky, jak nás o tom přesvědčuje řada jevů v našem tisku. Například do odstavce zdravice Ordžonikidze „vždy vedl od vítězství k vítězství“ kdosi vepsal „a hůře už být nemohlo“. Článek, který jako by se zabýval kritikou Trockého, je prý oslavou Trockého. Pokračuje několika případy kopírování článků s nesprávnými popisky obrázků: fotografie Stalina a pod ní titulek „Výsledky kancelářské práce“, pod titulkem „Postřílet celou bandu nájemních vrahů“ se nachází fotografie Ježova a pod titulkem „Nejhorší nepřátelé lidu“ je portrét Stalina. Je nutné rozlišovat úmysl a nedbalost, ale v každém případě je nutné dbát na výběr redaktorů. (Nelze odhadnout úmysl tehdejších autorů, ale různé skopičiny se jistě objevovaly.) Mluví o tom, že patolízalům se v redakcích daří. Kabakov třeba zapomněl povědět o velmi rozlezlém patolízalství a maloměšťáctví na Uralu. V Kyjevě se zase v jakýchsi novinách vyskytlo jméno Postyševa asi šedesátkrát, ale soudruh Postyšev na to ve svém projevu také jaksi zapomněl. Jako příklad uvádí Stalinův dopis do novin, v němž Stalin žádal, aby se jeho jméno pořád nepřipomínalo. Potom mluví o stranickém vedení novin a o tom, že by mělo být takové, jak ÚV vede Pravdu. Tedy připomínat každou chybu, malou i velkou.

Kudrjavcev hovoří o kyjevské oblasti. Stovky hektarů nesklizených polí, direktivními kroky stranických i administrativních orgánů se narušují stanovy kolchozů a, no, neřekl to přímo, ale vládne tam bordel. Ve městech je to podobné, stranické orgány se namísto politické práci věnují hospodářství, příliš to nezvládají a nějak se přemnožili… trockisté. Rozbujely se intriky a jedni drží v šachu druhé, aby to neovládli třetí. Uvádí jakousi Nikolajenkovou, co si nejprve všimla rozkrádání muzea, pak začala nacházet souvislosti a nakonec byla popotahována stranickými orgány, které byly samozřejmě kooptované (jednalo se o kšeftíky ředitelky muzea paní Postyševové). Ze strany vysokého ukrajinského stranického aparátu² tam padla i věta „Socializmus vybudujeme, až se naučíme dojit rolníky, jako krávy.“ Pořádek nastal až poté, co se do toho vložil Stalin. Vedle toho také mocně vykvetla nabubřelost a velebení ‚svatých soudruhů‘. Přímo jmenuje Postyševa a několik dalších. Molotov to komentuje, že to je dobré doplnění referátů Kosiora a Postyševa.

Ryndin referuje o Čeljabinsku, odtržení od mas, stanovách, kooptacích, místních trockistech a podobné havěti. Vzápětí se do něj pouští Mechlis a Škirjatov a dohadují se o jakési důtce.

Osinskij (skutečné příjmení Obolenskij) hned na začátku řekl, o čem nebude mluvit. Chce se vyhnout diskuzi s Mechlisem. Hned nato říká, že Mechlis nerozumí kritice a sebekritice a že nechal vytisknout v Pravdě nějakou hloupost.

Podle Andrejeva čeká Šeboldajeva v Azovsko-černomořském kraji hromada práce. On i Jevdokimov zjevně nepochopili situaci. Ve vysokých stranických, správních i hospodářských funkcích je plno trockistů. Přitom stačilo jen trochu opatrnosti a dalo se zabránit tomu, aby lidé jinde vyhození, si tam nezačali budovat novou kariéru.

Razumov (skutečné jméno Archancev Aaron Josifovič) si ani nepomyslel, že by se na Dálném východě mohli přemnožit trockisté. Ježov to hned komentoval: „Trošíčku jste je ochraňovali.“ Razumov činnost trockistů doplnil zajímavým příkladem. Kdesi v úřadě zdravotní péče se zahnízdil břídil, jakýsi Djačenko. Po čase ho chtěli vyměnit, ale strčili k němu pár trockistů a nechali je spolu pracovat několik let. Teď nejsou schopni rozeznat, jestli k nim Djačenko také patřil. Když se na to zeptali u výslechu jednoho z trockistů, odpověděl: „Na co bychom takového pitomce verbovali?“

Michajlov³ tvrdí, že stranické orgány se naopak mají zabývat hospodářstvím. Prohlašuje, že on se instrukcemi ÚV neřídí. Dává přednost řešení každodenních drobných otázek namísto koncepčních rozhodnutí. V rámci sebekritiky se kaje, že i on odsouhlasil Pjatakovovo rozhodnutí postavit závod vzdálený 2000 km od zdrojů surovin. Za všeobecného veselí v sále po slovech „kdož jste bez viny, hoďte kamenem!“, se dohaduje s Kaganovičem. Klade další zajímavé otázky o možnosti níže postavených funkcionářů prosadit místní zájmy, a jak je to vlastně s vedoucími funkcionáři, když jeden za druhým jdou do vězení. Zpochybňuje možnost prověřovat činnost výše postavených funkcionářů. S jistým nadhledem komentuje to, co bychom mohli označit jako liberální chápání služební hierarchie a vcelku obvyklé soustředění se na podrobnosti a ztrátu nadhledu. Polemizuje s ním Bagirov. Za souhlasných projevů Michajlov obhajuje svůj přístup k univerzálním povinnostem stranických funkcionářů. Je to sice zajímavé filozofování, ale v jakési obecné rovině, a vyvolává nelibost Molotova. Nakonec jeho řečnění vyvolává dojem, že Michajlov si pouze pouští ústa na špacír.

Chruščov, to je další hromada trockistů. Reaguje na Jakovleva a vysvětluje počty vyloučených. Posluchači se v tom ztrácejí a připomínají mu to. Mluví o vztazích politické a hospodářské práce, o přestavbě stranické práce, o tom, že „je nutné jít ke kořenu věci“. A nakonec „postaví práci na patřičnou výšku, zvedne ideovou úroveň a posílí bolševický šik“.

Malenkov začíná připomínkou Stalinovy poznámky o pozornosti k lidem. Zřejmě obhajuje prověrku členů strany a polemizuje s Jakovlevem o vylučování pasívních členů. Přiznává ovšem, že teprve po Stalinově zásahu se věci začaly dávat do pořádku. (Stalin patrně ‚umravnil‘ komise, ty se začaly chovat slušněji a pravděpodobně vrátily členství tisícům lidí.) Malenkov potom přechází k trockistům. Prý již na ně také došlo. Podobně, jak již uvedli někteří předchozí řečníci, trockisté se dokázali protáhnout klíčovou dírkou, promiňte, prověrkami, a odhalováni jsou teprve v souvislosti s vyšetřováním jejich činnosti. Opírá se do práce Sarkisova z Doněcké organizace, jejíž početnost se snížila ze 130 000 na 78 000 členů. Vyloučeno bylo 35 000 členů a zbytek, tedy 16 000, se vlastně poztrácel. Ale nové stranické průkazy tehdy dostalo i 300 trockistů, odhaleni byli až později. Podobně je to i jinde, takže nedůslednost přetrvává. Malenkov kritizuje i zvyk následovat svého šéfa do nového působiště. Popisuje, jak v roce 1935 ÚV převzal do své správy přípravu a systemizaci stranických funkcionářů (celkem 5860 míst) a začal dělat pořádek. Během té doby zredukoval aparát a odhalil 185 nepřátel (trockisty, bělogvardějce, kulaky, podvodníky a odpadlíky). Malenkov kritizuje zánik komunikace mezi ÚV a oblastmi. Výsledkem jsou případy, kdy při výměně funkcionářů, nachází nový tajemník neutěšený stav politické práce. Vedle dalších záležitostí připomíná dopis bakinského výboru Berijovi, v němž Beriju vyloženě velebí. Ozývá se Bagirov, že šlo o slavnostní ocenění v souvislosti se zrušením Zakavkazské federace.

Ljubčenko⁴ je další klasik: „… Stalinova slova nás dostatečně vyzbrojila… třídní nepřítel… úkoly komunistů… jsme vykovaní… “ Potom se vrací k projevům Kosiora a Postyševa. Kosior si prý na sebe bere cizí chyby, zatímco Postyšev se přiznává tak k desetině svých hříchů. Následuje vyčíslení odhalených trockistů a ukazuje, že trockisté fakticky ovládali Ukrajinu. Popisuje několik skupin lidí a postup, jakým bez jakýchkoliv prověrek získali řadu významných funkcí. Nikomu se nepodařilo je zastavit a nakonec NKVD nezbylo nic jiného, než je pozatýkat. Přišel jeden, získal funkci, doporučil druhého, ten vzápětí, aniž by se jakkoliv prověřoval, získal další funkci, druhý si přivedl třetího… a tak dále. Kromě jiného probleskne poznámka, že jeden z nich byl v Zakavkazí vyhozen pro neschopnost. Skupinky se uvnitř jistí navzájem. Popisuje i způsob. Člověk, připravující referáty Postyševovi, mu představoval údajné skutečné autory a Postyšev je za to odměňoval funkcemi.

Popisuje, jak u Kyjevského oblastního výboru vznikla skupina ‚Rychlá pomoc propagandy‘ tvořená 16 lidmi, z nichž 13 byli trockisté. Ljubčenko upozorňuje na sílu tištěného slova, které nelze vzít zpět, protože distribuovaný tisk působí svým počtem. Při kontrole se ukázalo, že články jsou antisovětské. Postyšev slíbil nápravu, po roce se však nestalo nic. (Následuje diskuze Stalina s Kosiorem o odpovědnosti, týká se asi N. N. Popova – 3. tajemníka ÚV KS Ukrajiny.) Postyšev mluví o jakémsi Dzenisovi a jeho školení o stalinské Ústavě. Použil k tomu slova: „Musíte pochopit, co je to všeobecné volební právo… Popi jsou pracující a nepracující. Pracující jsou i popi, pracující v sovětských zařízeních. V Ústavě je bod, že kdo nepracuje, ať nejí. A na základě toho bodu my všechny, koho je potřeba, zatkneme a pošleme na Solovki⁵. A tak dostanou právo hlasovat.“

Mechlis poznamenává, že na něj byli upozorněni. Stalin se ptá, jde-li o další obvinění Popova, Kosior odpovídá, že částečně ano. Rozvíjí se diskuze okolo ukrajinského Politbyra, nakonec se hádají s Akulovem. První tajemník se ocitl v pozadí a druhý tajemník se cítil více prvním. I zde na plénu Kosiorova řeč neodpovídala jeho postavení. Stalin podotýká, že se to tak jevilo i v Moskvě. Následuje určitá kritika práce Postyševa a prostředí, kde se dařilo pochlebování (poznámkou to podpořil Stalin). Podle Kaganoviče neodpověděl na Stalinovu otázku o postoji celého Politbyra ÚV KS Ukrajiny a svého jako člena tohoto Politbyra. Stalin Ljubčenka hájí, že byl nováčkem, Ljubčenko říká, že se často v Politbyru hádal, ale obecně tam vládlo vzájemné krytí.

Švernik mluví o odborech a konstatuje, že tam se stanovy porušují ještě více. Na dotaz, proč se nekonalo plénum svazu odborů, odpovídá: „Díky našemu trestuhodnému uspokojení se záškodníkům a diverzantům z trockistické bandy a obnovovatelům kapitalizmu podařilo obsadit vedení odborů a zneužít je pro své cíle“. Stalin se ptá „Komu se podařilo obsadit?“ Následuje povídání o jakémsi Vilborgovi. Stalin žádá potvrdit, že „Vilborg obsadil“. Švernik to potvrzuje a popisuje typický šlendrián. A má jich více. Jeden je z kategorie hororu: nějaký Baburkin, třídní nepřítel, bývalý junker, člen praporů smrti, obránce Zimního paláce, aktivní trockista a člen kontrarevoluční skupiny v Rostově. No, trockisté mu během řeči vykukují snad i z kapsy. Doplňuje ho Kosarev oznámením, že se snížil počet knihovníků a učitelů tělocviku, ale ne funkcionářů.

Ugarov opakuje slova o zločinné vraždě Kirova, o trockistech a váhavcích a rodinkaření. Chybí mu politický postoj, to vše se týká minulého předsedy. Na úrovni okresu úspěšně zrušili kooptace reorganizací a novými volbami, ale na nižších úrovních kooptace zůstaly.

Polonskij mluví o odborech a o tom, jak je zaneřádili Tomskij a jeho lidé. Uvádí i náměstka ředitele Vědecko-výzkumného institutu odborového hnutí (!). Výsledkem je zaostalost a zatuchlost. Mluví tvrdě a v podobenstvích, vyvolávajících smích. Molotov ho vyzývá, aby vysvětlil, jak se snaží napravit situaci, Polonskij říká, že má odpověď. Opírá se do Švernika a ten do něj. Ačkoliv některá tvrzení Polonského nemusí být od věci, dosti hloupě pomlouvá, a plénum ho přerušuje. Nakonec se kaje a říká, že do odborů šel proti své vůli, měl za úkol se starat o rozvoj tělesné výchovy. Spouští se kritika, že na účet úřadu řešil svoje záležitosti a rozdával dárky. Molotov se ptá, proč již půl roku nechodí do práce. Švernik se přidává a stěžuje si na něj. Polonskij nakonec žádá o uvolnění, ale je vyzván, aby do odvolání přidělenou funkci vykonával. Nakonec Stalin poznamenává, že ho není možné považovat za nedisciplinovaného, že se tam zřejmě obtížně pracuje.

U Kosareva v Komsomolu také řádí trockisté, jakýsi Jarofický. Kazí poválečnou mládež, ta již nepoznala třídní boj. Stalinovy směrnice se v Komsomolu provádějí nedůsledně.

Chatajevičovi se nelíbila řeč Postyševa. Je to jedno kdyby vedle druhého, blábolí o diferenciálním přístupu k členům strany, o vlastním hříchu a v rámci sebekritiky říká, že „1. tajemník KS Ukrajiny je namyšlený kohout“. Řekl také, že 95% proslovů v Politbyru se dovídá z tisku a z protokolu. Je přetížen funkcemi a není schopen je všechny vykonávat. Kromě toho jeho lidé jsou zavaleni papírováním. Vkládá se do toho Stalin, že si jako náměstky mají vybírat silné lidi a ne slabochy, neschopné pomoci.

Vereg mluví o politické slepotě, trockistech a podobných breberkách. Jako oblastní tajemník rozhodoval o těch nejmenších detailech práce kolchozů, ale politika zůstala trockistům. A když někdo bojoval s teroristy, vyloučili ho ze strany. Ale „po Stalinově projevu nám spadl kámen ze srdce“.

Popov podle svých slov osobně odpovídá za trockistické zaneřádění sovětského aparátu Ukrajiny. Šum v sále vyvolává prohlášení, že dosazení trockistů do vysokých funkcí bylo dílem nejen přisluhovačství a patolízalství, ale také vnějším radikalizmem: křičet hlasitěji, než ostatní. (Kaminskij se ho snaží usměrnit). Tím se ‚utloukali‘ poctiví lidé a proměňovali se na trockisty. Zároveň se tímto způsobem prosazuje vlastní ochranná známka jako prostředek ‚nápravy chyb‘. Kritizuje praxi přetahování lidí odjinud (ozval se Stěnckij, že Popov má také máslo na hlavě). Nakonec říká, že soudruh Postyšev nepochopil usnesení a bránil sebekritice.

A je nejvyšší čas na závěrečné slovo. To má Stalin. Domnívá se, že nyní snad všichni situaci pochopili. Nyní jsou osvobozeni od práce v oblasti hospodářské a mohou se věnovat práci politické. Je nutné vyhýbat se extrémům. V životě nelze oddělit hospodářskou a politickou práci, a také nelze udělat vše naráz.

Dále je nutné vybudovat orgány zemědělské správy. Průmysl je již má a nepodvolí se politickým pracovníkům. A to je dobře. Je třeba podporovat sovětskou moc a ne ji nahrazovat.

Co se týče záškodníků doufá, že lidé pochopili, o co jde, ale obává se, že podle slov některých soudruhů by to mohlo sklouznout v „mlácení hlava-nehlava, nalevo i napravo a označení každého, kdo jde po ulici, za trockistu. A to není správné, protože mnozí bývalí trockisté pracují dobře“. Jako příklad uvádí Dzeržinského a žádá opatrnost při posuzování každého jednotlivého člověka.

K výběru lidí říká, že se mají vybírat podle své oddanosti a schopnosti vykonávat práci. A to se porušovalo. Varuje před kamarádíčkováním. To vytváří svět sám pro sebe a vzdaluje politické pracovníky od místního lidu a také od ÚV. Jako výstražný příklad uvádí slušně rozvětvené rodinky okolo Mirzojana a další, navíc tvořené řadou podezřelých – a asi především neschopných. Toto je i znevážení místních občanů. I takový Ordžonikidze, jeden z nejlepších členů Politbyra, si nadělal hromadu nepříjemností tím, že u sebe zaměstnal lidi jako Lominadze a Vardanjan. Zkušenosti tohoto vynikajícího člověka ukazují, že sázka na kamarády je zničující.

Je také nutné prověřovat práci lidí. Řeči nemají cenu, musí se sledovat dílo. Šéf kontroluje práci svých podřízených shora a lidé, ať už straníci, nebo nestraníci, sledují práci svého vedoucího zdola. Lid vyjadřuje přání a závěry kontroly pomocí voleb a má právo kandidáta kritizovat a vyškrtnout.

Výchova kádrů musí zahrnovat včasné upozornění na chyby, pomoc s úplným řešením a zachováním jejich cti. Nesmí dojít k jejich vydírání a dělat z nich nepřátele. Jako příklad uvádí kolektivizaci, kdy v roce 1930 na základě agitace bylo v Moskevské oblasti 85% kolektivizovaných, ale byli to pouze stoupenci kolektivizace. Skutečně kolektivizovaných bylo jen 8% (!). ÚV se do toho vložil, následně se vše napravovalo, ale nedošlo k žádnému teroru proti chybujícím funkcionářům. Nyní máme dobré vedoucí kolchozů, protože jsme je přinutili uvědomit si své chyby a poučit se z nich. Stejně jako po Šachtinském případu jsme neobvinili techniky z nepřátelství, ale nechali jsme je napravit své chyby, a tak vyrostli ve vedoucí pracovníky.

Šetřit vedoucí pracovníky neznamená nekritizovat je. Šetřit je kritikou znamená hubit tyto lidi. Vzpomíná na Ordžonikidze, jak kryl Lominadze, když ho bez vědomí ÚV postavil na zodpovědné místo. Lominadze zklamal. Ordžonikidze chtěl být rytířem a nechtěl ho udat. Tím ho však zničil, protože Lominadze si potom nedal pozor a po dalším velkém přehmatu ÚV Lominadze roznesl na prach. Ordžonikidze nakonec pro Lominadze žádal smrt, ale ÚV to odmítl, jen ho zbavil členství v ÚV. Šetřit lidi tedy znamená včas je upozorňovat na chyby. Je to jediný prostředek podpory lidí, jediný způsob, jak je ochránit. Vedoucí pracovník má mít dva zástupce, schopné ho každý zvlášť plně zastoupit. Stalin chce pozvednout i stranickou práci. Tajemníci si mají připravit dvojici pořádných zástupců, proškolování se připravuje.

„My staří brzo odejdeme ze scény, to je zákon přírody, a chtěli bychom, aby bylo připraveno několik směn. A proto se do toho musíme dát.“

Dále upozorňuje na to, že je třeba nejen masy vyučovat, ale také od nich se učit. Nepochybuje, že chtějí-li lidé napravit chyby, dokážou to. Vedoucí nesmějí získat pocit, že spolkli všechnu moudrost. Ve skutečnosti mají jen určitý úhel pohledu, zatímco podřízení se dívají jinak a vidí věci, které zase vedoucí nemusí mít na zřeteli. A proto pro správné pochopení věci je potřeba sjednotit pohledy jak vedoucího shora, tak i podřízeného zdola. Učit se od mas znamená ani na chvilku neztrácet s nimi spojení a naslouchat jim, naslouchat obyčejným lidem. Jako příklad uvádí dlouho neúspěšnou snahu přilákat lidi do dolů Donbassu, než vyšlo najevo, že pod zemí se platí méně než nad zemí. Jako druhý případ uvádí zde již zmíněnou Nikolajenkovou. Připomíná i bájného Antaie, syna Poseidóna a Gaie, který svoji sílu čerpal ze své matky Země; stejně tak straničtí funkcionáři musí svoji sílu čerpat z lidu, z něhož vzešli. A potom budou neporazitelní. Jinak se promění ve zkostnatělé byrokraty a nastane jejich politická smrt. (Stalin tady vlastně předpověděl pád SSSR.)

A nakonec se rozhovořil o péči o členy strany a o jejich život. Pečovat o ně se má hodně. Stalo se zvykem uvažovat ve velkých měřítkách; vyloučit deset tisíc lidí nic není, straníků jsou přece dva milióny! Ti jsou jen balast, byli pasívní! Ale takový přístup znamená pomoc trockistům a dalším nepřátelům. Odtud se rekrutuje jejich armáda! Za poslední dva roky bylo vyloučeno 300 000 členů strany, od roku 1922 jeden a půl miliónu. To je bezohlednost, obrovská chyba a voda na mlýn nepřátel. Jako příklad uvádí závod se třiceti tisíci zaměstnanci, kde stranická organizace má v současnosti 1400 členů a vyloučených tam pracuje 2000.

Dále říká, že je hloupostí chtít, aby každý člen strany byl marxistou, a kritizuje usnesení, které takový požadavek postavilo. To je proti samotnému marxizmu, proti leninizmu a proti svědomí. Již podle Lenina je členem strany ten, kdo uznává program strany, účastní se práce v některé z organizací strany a platí členské příspěvky. Když říká, že neví, jestli si mnozí členové ÚV vůbec osvojili marxistické učení, vyvolává v sále veselí. Samotného Lenina stálo osvojení marxizmu spoustu práce, ale to nelze očekávat od každého člena strany. Kritizuje také praxi omezit tresty pouze na vyloučení ze strany a popravy. Je třeba brát ohled na lidi, dát jim možnost napravit situaci, domluvit se s nimi a dohodnout řešení, dát lidem čas. Oni přece mohou mít svoje problémy! Současná praxe je velmi špatná.

Rozbor

Celý zápis ze zasedání rozsahem odpovídá dobře rozepsanému románu, ale s velmi užitečným obsahem. S odstupem času musím konstatovat, že ačkoliv tento text na první přečtení nic až tak objevného neřekl, otevřel cestu k řadě dosud mně neznámých skutečností a souvislostí. V sovětské historii je vážný problém s velkou záplavou nejrůznějších falešných informací a já, amatér, většinou ani nemám možnosti prověřovat jejich pravdivost. Je zde navršena hromada špinavých lží, a ty jsou natolik vrostlé do společenského podvědomí, že přes svoji nesmyslnost často nejsou navenek zřejmé. Problémy vystupují pouze několika způsoby. Poměrně jednoduché je porovnávání různých dokumentů zfalšovaných různými lidmi s různými cíli. Druhá možnost znamená seznámit se s nějakými prameny a nějakou dobu s nimi pracovat. Ač je v dané chvíli vůbec nemusím zpochybňovat, začne po nějakém čase vystupovat buď přímo jejich nesmyslnost, nebo nesmyslnost nějaké jiné skutečnosti. Tento text představuje další možnost. Při jeho rozsahu a nezáživnosti nelze předpokládat čtenářský zájem. Dokument také zabíhá do řady podrobností, které by padělatelé jen obtížně řešili.

Vycházím v zásadě z jediného předpokladu – předpokladu absence obecně hojně uváděné Stalinovy ‚zloby‘. K tomu jsem došel dříve a myslím, že důvody jsem dostatečně rozebral v hlavě Stíny zapomenutých předků. Pokud takovou vrozenou zlobu odmítnu, mizí vysvětlení pro celou řadu událostí, a je nutno hledat jiné.

K samotnému zápisu tohoto plenárního zasedání není potřeba nic doplňovat, vše podstatné tam bylo řečeno. Výslovně uvádím, že jako autor těchto řádek nevidím jiný rozumný výklad.

Pro začátek poznamenám, že velká část diskutujících nepřežila následující dva roky. Je přímo neuvěřitelné, že na této scéně vystupují mocné postavy v plné síle, aby o několik týdnů, či měsíců později putovaly do vězení a na popraviště. V této souvislosti se někomu může nelíbit poněkud zlehčený tón popisu jednání, ale určitá nadsázka jej činí stravitelnější.

Toto plénum vlastně mělo analyzovat tehdejší politickou situaci, rozebrat problémy, vyjasnit stanoviska jednotlivých funkcionářů a navrhnout kroky pro následující dobu. Kromě toho je zde důležitým tématem sebekritika, neboli určitá sebereflexe, či jakási veřejná zpověď jednotlivých funkcionářů. V této souvislosti jsem získal pocit, že jednotlivé referáty byly vlastně takovým ‚vyprávěním pro dychtivé publikum‘, přibližně ve stylu: ‚Člověk rád slyší o cizím neštěstí‘. (V zápisu je nemálo výzev z publika k řečníkovi typu: „Pověz nám o… “).

Další pohled na celé jednání mi připomíná knihu Norimberský deník, v níž autor, psychiatr G. M. Gilbert, popisuje svoji práci během Norimberského procesu a dochází k závěru, že elitu každé společnosti vytvářejí, až na výjimky, lidé s vysokou inteligencí. Také zde (až na výjimky) nelze pochybovat o intelektu přednášejících, kteří se dokázali v diskuzi dobře orientovat a účinně argumentovat. Byli to skutečně dravci plni síly. Ale všechny je vysoce přesahuje svojí evidentní moudrostí Stalin. Tím se také dostáváme k posuzování jednotlivců na tomto jednání. Myslím, že po přečtení tohoto zápisu nelze pochybovat o tom, že to v žádném případě nebylo nejužší vedení státu, kdo prosazoval teror. Referáty i poznámky Stalina, Molotova a dalších byly naopak tou daleko nejkonstruktivnější součástí jednání celého pléna.

Ovšem v souvislosti s postoji Stalina se bude dobré podívat na jeho psychologický portrét. O to jsem se pokusil v jeho životopisu. Podle mého názoru byl Stalin výrazný introvert a to vysvětluje řadu okolností doby, kdy se podílel na vládě.

Stalinův závěrečný referát by beze sporu byl ozdobou jakékoliv univerzity. Během čtení zápisu tohoto pléna jsem také začal pochybovat o jednom ze svých dosavadních závěrů, že se totiž Stalin stal samovládcem až v roce 1938 po stranické čistce. K tomu mě vedlo velké množství přímo oslavných ohlasů na Stalinovy projevy. Vysvětlením je právě Stalinův závěrečný proslov, převyšující ostatní příspěvky. Dovedu si představit, že referát měl v následujících měsících velký ohlas ve společnosti a pro politicky exponované osobnosti bylo výhodné se k němu hlásit.

Většinou se v souvislosti s tímto plénem Stalinův závěrečný referát nepřipomíná. Mluví se pouze o jeho úvodním referátu, vztahujícímu se k poslednímu bodu jednání. Tímto referátem prý rozpoutal teror. Mám však dojem, že i tento referát je rozumný, zvláště v okamžiku, kdy se nakupily potíže. Při přístupu k bezpečnostním hrozbám je paranoia obvyklá. (Podívejme se například na postoje USA.)

Můžeme si povšimnout, že překvapivě veliká část problémů rozebíraných na tomto zasedání se týká Ukrajiny. Celý ten zápis se vlastně týká jednak resortních problémů (kromě bezpečnostních složek především v dopravě) a problémů lokálních. Největší rozsah jednání a nejvážnější připomínky prohřešků se týkají Ukrajiny, na dalších stupních bych viděl Ural (Kabakov) a Kazachstán (Mirzojan).

Ukrajinským představitelům se vytýká xenofobie. Příčiny jsme rozebrali dříve. Ukrajina jako stát byla zformována za přímé podpory německých vojsk po podepsání brestlitevského míru. Němci měli zájem oddělit Ukrajinu od Ruska a udělat z ní svoji kolonii. Proto do čela loutkové vlády dosadili zfanatizovanou ‚lumpeninteligenci‘, která se neštítila špinavých kroků. Tato vláda fakticky spustila teror občanské války, vedený ani ne tak proti bolševikům, jako proti obyvatelstvu, hlásícímu se k ruským kořenům. Nakonec ovšem došlo k dohodě mezi bolševiky a ukrajinskými nacionalisty, nacionalisté vstoupili do řad bolševiků a Ukrajina se připojila k SSSR. Na tomto plenárním zasedání se velmi decentně rozebíraly ne drobné hříšky, ale těžké zločiny ukrajinských potentátů. Vyvolávaly nevoli nejen vedení státu, ale i dalších účastníků, dokonce i těch, co sami zrovna čisté ruce neměli. Ze zápisu vyplývá, že ukrajinští kovbojové byli otevřeně podezíráni z umělého vyvolávání hladomoru v době kolektivizace v oblastech, kde se obyvatelstvo hlásilo k ruské národnosti. Vládlo zde vědomí, že ukrajinská genocida existovala, ale obráceně, než jak říkají dnešní legendy! Sice skrytější, ale podobný problém představoval (ze stejného semene vzešlý) nacionalizmus běloruský.

Další zjevnou skutečností je to, že minimálně Andrejev, Jakovlev, Molotov, Stalin a Ždanov na toto plénum přišli s propracovaným projektem, jehož cílem bylo odstranění ‚nadvlády‘ stranického aparátu. Výsledkem měl jasně být nějaký otevřený politický systém! Nikdo je k tomu netlačil, v žádném případě je nelze nijak obvinit z vynucování si loajality, což je obvyklé obvinění na účet Stalina. Mějme na paměti pojem integrita osobnosti, na ten se v souvislosti se Stalinem rádo zapomíná!

Již méně zjevná je další skutečnost. Toto plénum se stalo zlomem a do jisté míry umíráčkem sovětského zřízení. Další vývoj již vedl k opuštění od jednání tohoto typu. Jenomže pokud se podíváme na Engelgrandta⁶, tak přesně takovéto jednání, i s jeho bizarnostmi, je typickým projevem tradiční společnosti! Přesto, že se nám, lidem s liberálním vzděláním, zdá takovéto jednání až nesmyslné, byla to vynikající diskuzní rovina, kde se jednotliví političtí vůdci navzájem umravňovali a usměrňovali. Výslovně upozorňuji, že C. Sagan z USA ve své knize Stíny zapomenutých předků píše podobně.

Ovšem následné události prý měly ohromný počet obětí. (Dopředu upozorňuji, že v souvislosti s čísly nás ještě čeká překvapení.) ‚Velké čistce‘, jak se následujícím událostem říká, padla za oběť značná část stranických elit. Proč vlastně celá řada vysokých činovníků skončila tak špatně?

V první řadě je dobré se podívat na obzor událostí té doby. Konec dvacátých let byl dobou pádu Trockého, Zinovjeva a dalších. Jejich až dosud politické platformy se proměnily na skupiny spiklenců. Vyvrcholením tohoto vývoje byl atentát na Kirova. Teprve v jeho důsledku se sovětská moc těmito skupinami začala zabývat. Dostaly univerzální označení ‚trockisté‘. Ovšem v té době se rozhořívala další intrika několika vysokých hodnostářů. Zapojil se i náčelník bezpečnostních složek státu Jagoda, který se zřejmě rozhodl využít těchto skupin ve svůj prospěch. Referáty tohoto pléna, poznámky i popisy Jagodových kroků takovou hypotézu jasně podporují. Po pádu Jagody nastoupil extrémně agilní Ježov. Jako každé nové koště začal intenzívně vymetat tento bezesporu Augiášův chlév.

Skuteční trockisté a záškodníci přitom představovali jen malou část problémů. Již ze zápisu je zřejmé, že velká část tzv. trockistů, jsou vlastně jen lemplové, co mají obě ruce levé. Řada z nich nedokázala vydržet na získaných (vysokých) funkcích, a to příliš nesvědčí o jejich dobré práci. Až příliš mnoho z nich střídavě bylo instruktory, což jeden z referujících přímo označil za odkladiště hříšníků.

Jenomže se Stalinovým angažováním se v hospodářské politice koncem dvacátých let v sovětském prostředí nenápadně nastoupila profesionalizace a ranaři začali ztrácet půdu pod nohama. Začalo se nedostávat teplých místeček a výsledkem bylo takové ‚tažné‘ období. Ti, kteří získali nějakou slušnější funkci, přitahovali své známé, aby se ve svých pozicích opevnili a pomohli i svým kamarádům. Zformovaná uzavřená společenství byla zdrojem velkého napětí a prohřešků.

V takovém prostředí mnoha prohřešků a nadbytku funkcionářů bylo potom jednoduché přejít k obviňování druhých. S jejich pádem se mohla otevřít cesta k získání jejich pozic. Že ta nařčení končila popravami, bylo dáno postojem jednak Ježova, jednak obviňujících a vlastně i obviněných, kteří tuto krvavou hru velmi často hráli přímo mezi sebou. Podle zápisu se Stalin během celého jednání držel stranou jakéhokoliv obviňování, i když osobně nevylučuji, že replika o Polonském mohla být ironií. Tento člověk si prostě říkal o výprask. (Zájemce nechť si na Internetu přečte originál⁷.)

Nelze ale pominout ani to, že pro mnoho hodnostářů mohlo být zatčení za těchto okolností vítaným řešením. Politizolátory se daly použít jako prostředí pro přečkání nepříznivých časů. Doba byla divoká, situace se mohla rychle změnit, a proto můžeme uvažovat o jisté snaze záměrně vykonat třeba i trestný čin, a tak se uklidit. Ježov, Stalin a později Berija, ovšem nebyli nakloněni těmto ‚rekreačním zařízením‘ a chovanci politizolátorů tak vlastně vlezli do nikým nenastražené pasti.

Klíčovým mužem této doby byl bezpochyby Ježov. Člověk inteligentní, agilní, výkonný, bezohledný a neznající míru, kterému zřejmě také došlo, že se mu otevírá cesta k absolutní moci. Nutné bylo jen trochu přitlačit na pilu, což mu nedělalo žádný problém. Nad cenou se nerozpakoval, tu přece v jeho kalkulacích představovaly cizí hlavy.

Ať se dívám na zápis z tohoto pléna z jakékoliv strany (i přes signály o posílení bezpečnostních opatření) v nejmenším z něj nevyplývá, že by Stalin roztáčel teror. Teror rozpoutával Ježov. A rozpoutával ho prakticky od okamžiku svého nástupu do funkce. Zdatně mu přitom pomáhali ti, které potom tento mlýnek na maso semlel.

zpět

---

diskuze