Širší souvislosti nové války 2 - masakr v Kozích Horách 1

zpět

03.05.2019

Masakr v Kozích Horách

Kolem dalšího osudu zajatých polských vojáků vznikla legenda, která tvoří jeden ze základů protisovětské hysterie. Tento případ je na samostatnou a hodně tlustou knihu, proto budu velmi stručný a budu se omezovat jen na nejpodstatnější záležitosti. Pro potřeby podrobnějšího studia může čtenář samozřejmě použít literaturu uvedenou v poznámkách pod čarou1.

Většina lidí případ zná jako ‚Katyňský masakr‘. Fakticky se v Katyni nestal, proběhl dost daleko odtud, v prostoru chutoru (osady) Kozí Hory. Před rokem 1989 se bez uvádění jakýchkoliv důkazů u nás tvrdilo, že Katyňský masakr provedli Němci. Po roce 1989 se zase rozšířilo přesně opačné tvrzení, že „to byl další typický zločin zlého Stalina a jeho katů“.

Všeobecně známé události

V zajetí zůstali vojáci a úředníci, které se nepovedlo propustit, nebo vyměnit s Němci. Jejich postavení zhoršil Sikorski. On sice neměl oprávnění jménem Polska vystupovat, ale při internované oficiální polské vládě, neschopné jakkoliv konat, si toto právo s podporou západních mocností uzurpoval. Následkem jeho kroků se internovaní polští vojáci změnili na válečné zajatce. Přitom vzhledem k tomu, že v té době válka neprobíhala a v Evropě vznikla určitá patová situace, nebylo jasné, jak dlouho tento stav potrvá.

Ke změně situace došlo na jaře 1940, kdy rodiny ztratily se zajatými vojáky kontakt. Až dosud fungovalo poštovní spojení, nyní přestaly od zajatců chodit dopisy. Objevilo podezření, že zajatci byli popraveni. Na tom později Goebbelsova kumpanie postavila svoje tvrzení. Potom nastalo mezidobí bez jakýchkoliv zpráv.

18. února 1943 polské hroby ‚objevila‘ německá tajná vojenská policie a začaly výkopy. 13. dubna téhož roku Němci vyhlásili, že našli u Smolenska hroby popravených Poláků. Prý jich je asi 10 tisíc. Sovětská vláda, neznaje skutečný stav věcí, oznámila, že v oblasti probíhaly archeologické vykopávky. Tím nahrála na smeč Goebbelsovi. Potom již přiznala nasazení důstojníků na opravách silnic (opět k radosti Goebbelse). Němci sestavili mezinárodní komisi, jejímiž členy jmenovali 13 významných patologů z okupované Evropy, vedenou vratislavským patologem dr. Gerhartem Buhtzem. Tato komise 29. a 30. 4. 1943 provedla šetření a její členové pak (na cestě zpět na jakémsi letišti a v nepřítomnosti novinářů) podepsali předložený protokol. Podle něj se masakr udál na jaře 1940 a viníkem tedy byl SSSR2.

Goebbels okolo této záležitosti rozpoutal velkou protižidovskou kampaň – v Katyni prý vraždili sovětští židé. Naneštěstí se k tomu velmi rychle připojil Sikorski a již 16. 4. 1943, bez jakýchkoliv důkazů, prohlásil za viníka SSSR. Sikorski toto prohlášení udělal navzdory Churchillově žádosti zdržet se v tomto směru jakéhokoliv vyjádření a nepodporovat tak Němce.

Po osvobození Smolenska sestavil SSSR vlastní komisi, vedenou akademikem Burděnkem. Komise zjistila, že spousta těl byla prohledána a měla rozpárané kapsy. Byla však nalezena i neprohledaná těla, a u těch byly objeveny dokumenty, datované do listopadu 1940 až června 1941! Výslechy místních obyvatel ukazovaly na masívní popravy v prostoru Smolenska na podzim roku 19413, vykonané snad jakýmsi stavebním oddílem č. 537. Podle personálu rekreačního střediska NKVD v Kozích Horách popravy prováděl asi 30-ti členný oddíl Einsatzgruppen pod velením jakéhosi (snad) podplukovníka (oberst-lieutenant) Arene, či Arnee (svědkyně takto uvedla do protokolu z doslechu známé jméno velícího důstojníka).

Další pokračování proběhlo u Norimberského procesu. Bylo již po válce a cesty bývalých spojenců se rychle rozcházely. Projevilo se to právě při projednávání masakru v Kozích Horách. Soud připustil požadavek obhájců, aby SSSR prokázal německou vinu na tomto masakru. Přitom odmítl vyšetřovat jako obviněného pravděpodobného velitele poprav, tehdy již plukovníka Fridricha Ahrense. Byl vyslýchán pouze jako svědek, protože byl velitelem spojového pluku č. 537 umístěného v Katyni. Ve své výpovědi odmítl, že by věděl o nějakém stavebním oddíle č. 537, a tím to pro soud skončilo. Za kuriózní lze považovat i to, že soud přijal i další Ahrensovo tvrzení. Ahrens vypověděl, že o hrobech do jara 1943 nevěděl, ačkoliv bydlel v bývalém rekreačním středisku NKVD vzdáleném jen několik set metrů odtud. V nich bylo pohřbeno snad okolo 37 tisíc lidí. Tyto hroby musely strašlivě páchnout. Soud jeho výpovědí skončil a dále se touto záležitostí nezabýval. Sovětský výklad událostí byl zpochybněn.

Potom se již rozhořela studená válka a Západ se snažil rozvinout zpochybnění vzniklá u Norimberského soudu. V letech 1951-52 se tímto případem zabýval vyšetřovací výbor Kongresu USA. Při té příležitosti generálmajor Bissell prohlásil, že dřívější postoj USA (o vině Německa) vycházel z nutnosti udržet se SSSR dobré vztahy s ohledem na válku s Japonskem. Obvinění sovětské strany se setkalo s pozitivním přijetím polské emigrace a inteligence, silně protisovětsky zaujaté. Vidina možných sovětských kompenzací tuto náladu dále podněcovala.

Rozhodující se stala sovětská perestrojka. Po chruščovovské likvidaci sovětského zřízení přišla brežněvovská éra ‚stagnace‘, a ta se jen snažila znovu natřít fasádu, ale již rozpadajícího se díla. Samotné rozkladné procesy uvnitř společnosti postupovaly dále.

Po smrti Brežněva nastal volný pád. Náhle se vojenské oddělení Generální prokuratury SSSR začalo zabývat katyňským masakrem. Vyšetřování vyústilo ve veřejná prohlášení prokurátorů o vině SSSR na tomto masakru. Nakonec snad měl vzít vinu za Katyň na SSSR i Gorbačov. Píši ‚snad‘, protože podle Soukupa jeho prohlášení vůbec jednoznačné nebylo4. Vzhledem k tomu, že přesný text jeho řeči nemohu nikde najít, považuji toto za pravděpodobné.

Goebbelsovským pohrobkům se podařilo společnosti vštípit názor, že vina je na straně SSSR. Nemálo se na tom podíleli Goebbelsovi kumpáni z řad sovětské ‚elity‘, mimo jiné vojenské prokurátory. (Lze uvést tato jména5: plk. Tretěckij, pplk. Jablokov, mjr. Šalamajev, pplk. V. Graněnov a dozorový prokurátor plk. N. L. Anisimov. A ačkoliv na Internetu lze nalézt spoustu informací o mnoha i poměrně nevýznamných lidech, kupodivu právě o těchto postavách, jejichž konání má ohromné dopady nejen na ruskou společnost, vyhledávače google i yandex nenacházejí vůbec nic!) Velmi důležitou roli zde hraje i Gorbačovova pravá ruka Alexandr Nikolajevič Jakovlev.

Dnes panuje goebbelsovci prosazený názor, že v Kozích Horách bylo popraveno asi 4 až 5 tisíc polských důstojníků, další do celkového počtu okolo 15 tisíc byli popraveni ve věznicích v Charkově a v Kalininu. Aby to nebylo málo, dalších více než 7 tisíc zajatců mělo být popraveno na jiných místech USSR a BSSR.

A nakonec se objevily zprávy o jakýchsi dokumentech, které mají jasně dokazovat sovětskou vinu na masakru. Ty se ‚zhmotnily‘ na podzim roku 1992 a světlo světa zřel korunní důkaz sovětských zločinů v Katyni – ‚Paket č. 1‘. Je to několik dokumentů, mezi nimiž klíčovým je zpráva Beriji Politbyru, v níž žádá pro zajaté Poláky trest smrti.

Poláci v rukou ‚barbarských‘ bolševiků

Již jsem zmínil, že bylo internováno 130 242 lidí. O ty se bylo potřeba postarat. I proto byla snaha se internovaných zbavit co nejrychleji. V prvé řadě po začlenění krasnoruských krajů do SSSR byli z táborů uvolněni všichni vojáci a řada poddůstojníků z těchto končin, dohromady 42 400 lidí. Další byli ti, kteří požádali6 o předání německé straně – to byli především obyvatelé západních německy mluvících krajů, těch bylo 42 492. Poměrně velkou skupinou tvořili židé. Přestože již bylo po ‚křišťálové noci‘7 a židé zřejmě poměrně masívně prchali před Němci do SSSR, tak se další skupiny rozhodly odejít pod německou správu. Opačně přicházeli především obyvatelé krasnoruských krajů, kteří byli ihned propouštěni domů. Celá tato operace trvala asi dva měsíce, tedy zhruba do konce roku 1939. Dalších zhruba 25 000 lidí dostalo jakousi ‚podmínku‘ a byli převedeni pod lidové komisariáty dopravy a hutnictví železa.

Zbytek představoval problém. Byli to důstojníci (ti byli internováni ve Starobělsku u Luganska), příslušníci polských elit – úředníci, četníci a pracovníci vězeňské správy (internovaní v areálu bývalého kláštera v Ostaškovu v Kalininské oblasti) a agilní mladí poddůstojníci (internovaní v Kozelsku u Smolenska8). Potíž s těmito lidmi spočívala v tom, že jejich jádro tvořili lidé, kteří po roce 1920 ‚kolonizovali‘ krasnoruské kraje anebo byli naladěni k sovětskému zřízení a Rusům krajně nepřátelsky. Kromě dalšího nemalá část těchto lidí se účastnila pogromů v Krasnorusku a byli mezi nimi i lidé zodpovědní za smrt mnoha válečných zajatců z řad Tuchačevského armády. Proto se stali předmětem pečlivého prošetřování a nemálo jich bylo předvoláno před vojenský soud. Dodnes nejsou čísla souzených a popravených zveřejněna, Prudniková a Muchin píší o asi 1000 popravených, Šved9 uvádí 3200 popravených za válečné a další zločiny. Zůstalo asi 8 500 vojáků a 6 500 nevojáků.

Tito lidé byli prakticky nepoužitelní. Nebylo možné je zařadit do polské armády, protože bylo nebezpečí, že obrátí svoje zbraně proti SSSR – a mnoho z nich to otevřeně prohlašovalo. Nebylo možné je ani demobilizovat a propustit domů (měli bydliště v krasnoruských krajích), protože by představovali podhoubí pro Armiju Krajovu, která ihned po připojení krasnoruských končin k SSSR začala terorizovat obyvatelstvo. (Ostatně řada těchto lidí byla internována právě z tohoto důvodu.) Nebyl ani důvod je jen tak zbůhdarma krmit a čekat, že snad někdy na stará kolena dostanou rozum. Že by sami byli v zajetí ochotni pracovat? To přece bylo pod úroveň těchto společenských ‚elit‘. A tak jelikož internační tábory prakticky hlídané nebyly, internovaní se potulovali po širém okolí a po místních tržištích se pilně věnovali spekulaci10.

K pokusu sestavit ze zajatců polské vojsko došlo již začátkem roku 1940 (z důvodu utajení) na Dálném východě. K velkému překvapení sovětských představitelů, většina zajatců, především důstojníci, o účast v těchto jednotkách neprojevila nejmenší zájem. K tomu zde byl problém s tím, že Sikorski vyhlásil Sovětskému svazu válku, a ačkoliv by je SSSR rád viděl účastnit se osvobozeneckého boje, tito lidé museli zůstat v zajetí nyní již jako váleční zajatci. Přitom nebylo vůbec jasné, jak dlouho to bude trvat. Jak jsem již uvedl, elity (důstojníci a inteligence) odmítly pracovat (poddůstojníci a vojíni si takovouto svévoli nedovolili, ale ani ti se v práci zrovna ‚nepřetrhli‘). Zatím zajatci ruské a německé národnosti s prací problém neměli. Něco takového iniciativní a činorodí lidé a vlastenci typu Beriji nemohli pochopit.

Nejspíše Berija proto vymyslel způsob, jak zajaté Poláky ‚vyléčit‘: změní jejich postavení z válečných zajatců na postavení trestanců odsouzených k výkonu trestu v nápravně-výchovných táborech. S tou příčinou potrestání to sice bylo jako s proviněním Ježíše Krista, ale takovýto postup do jisté míry řešil podstatné problémy. Když se jim nechce bojovat za svoji vlast, budou se válečného úsilí účastnit svojí prací. Navíc se tím vymezila i doba, po kterou zůstanou zatčenými.

Berija byl k něčemu takovému dostatečně vybaven. Jako lidový komisař vnitra měl za účelem řešení zvláštních případů tzv. Zvláštní poradní sbor NKVD SSSR (viz Slovníček). Jeho postavení vyplývalo z usnesení Politbyra11:



Usnesení Politbyra Ústředního výboru VKS(b) o stanovách Zvláštního poradního sboru

8. 4. 1937



  1. Poskytnout NKVD právo trestat osoby, uznané za společensky nebezpečné, vyhnanstvím na dobu až 5 let pod přísným dohledem v oblastech, jejichž seznam vede NKVD, trestat tyto osoby zákazem pobytu v hlavních městech, velkých městech a průmyslových střediscích Svazu sovětských socialistických republik až na 5 let, trestat je až 5 lety pobytu v nápravně-výchovných táborech a izolačních zařízeních při táborech a také vyhostit společensky nebezpečné zahraniční občany ze SSSR.

  2. Poskytnout NKVD právo potrestat vězněním na 5 až 8 let osoby podezřelé ze špionáže, sabotáže, podvracení a terorismu.

  3. Za účelem výkonu bodů 1 a 2 se při NKVD zřizuje Zvláštním poradní sbor ve složení:

    1. Náměstků NKVD,

    2. Zplnomocněnce NKVD pro RSFSR,

    3. Náčelníka Hlavní správy Dělnicko-rolnické milice,

    4. Lidového komisaře republiky, na jejímž území případ vznikl.

  4. Zasedání Zvláštního poradního sboru zasedání se povinně účastní Prokurátor Svazu SSR, nebo jeho zástupce, který v případě nesouhlasu s rozhodnutím Zvláštního poradního sboru, nebo s předáním případu Zvláštnímu poradnímu sboru má právo podat protest k prezídiu ÚVV Svazu SSR.

    V těchto případech se rozhodnutí Zvláštního poradního sboru pozastavuje až do té doby, než o tom rozhodne prezídium ÚVV.

  5. Rozhodnutí Zvláštního poradního sboru o vyhnanství, nebo uvěznění v pracovním táboře, či vězení musí být v každém jednotlivém případě doplněno uvedením důvodů tohoto trestu, místem pobytu vyhnance a dobou trestu.

Zvláštní poradní sbor vynášel tresty pouze na základě písemné dokumentace bez přítomnosti obviněného. Rozhodnutí obsahovalo druh trestu (v těchto případech nápravně-pracovní tábor), délku trestu a místo jeho výkonu. Následně byl odsouzený převelen do daného tábora, seznámen s trestem a současně na vedení NKVD byla odeslána zpráva o vykonání usnesení.

Součástí trestu byla ztráta práva korespondence. Podle Muchina by se tím vyzradila skutečnost, že již nejsou válečnými zajatci, bylo to v rozporu s válečnými zvyklostmi. Podle Prudnikové12 se tím odstraňovala jedna z příčin odporu Poláků vstupovat do armády Pokud by tito vojáci vstoupili do vojska bojujícího proti Němcům, pak jejich dopisy by to zcela jistě prozradily – a Němci by se rodinám vojáků mohli mstít. Zákaz korespondence představoval jednoduchý způsob, jak oddělit polské vojsko a jeho vojáky od jejich rodin na okupovaném území, a tím trochu chránit rodinné příslušníky před nacistickým terorem. V každém případě tato skutečnost se stala základem tvrzení, že SSSR je povraždil. Zde sovětští představitelé (zřejmě především Berija) nedomysleli důsledky svých kroků.

Odsouzení byli převeleni z internačních táborů pod správou UPVI do pracovních táborů zvláštního určení spravovaných místními orgány NKVD. Byly tři, všechny západně od Smolenska: jeden na silnici do Minska, druhý na silnici do Vitebska a třetí v Krasněnském okrese. Podle náčelníka Tábora zvláštního určení č. 1 V. N. Větošnikova v nich bylo celkem asi 7,5-8 tisíc trestanců13. Získali tímto možnost s lopatami a krumpáči při opravách silnic v klidu přemýšlet o svém podílu na slávě své vlasti. Převod trestanců pod pravomoc NKVD byl doprovázen stručnými zprávami, které Goebbelsova kumpanie vydává za informace o počtech popravených14.

Proč nemohli být postříleni na základě rozhodnutí nějaké trojky? Prostě proto, že po 17. 11. 1938 soudní trojky již neexistovaly a nebylo nic, na základě čeho by se mohly sestavit15. A postříleni jen tak bez trojek? Nezávisle na tom, jestli budeme předpokládat, že Stalin a Berija byli ‚zlí‘ anebo ne, nelegálně je nebylo možno postřílet proto, že by si případní kati byli velmi dobře vědomi, že po takové popravě budou příště na řadě sami. Buď by na jejich účet samotný diktátor mohl uklidnit zcela nepochybně následně vzedmutou opozici, nebo by této fakticky kompromitace využili kolegové samotných katů. Nařízení třeba i samotného Stalina by pořád bylo v dané záležitosti neoprávněné. Pokud by se vůdcové SSSR (nebo jakéhokoliv jiného státu) k něčemu takovému snížili, velmi rychle by proti sobě sjednotili opozici. Ta by je svrhla. Nejistota vykonavatelů moci by vyvolala jejich neovladatelnost a vedla by k likvidaci společenské organizace, tedy v tomto případě samotné sovětské moci. Je to nesmysl. Zde, kromě řádného soudu, žádnou jinou možnost nechat někoho popravit, nemáme.

Dále víme, že v září 1940 vydal Sopruněnko Starobělskému táboru příkaz skartovat dokumentaci, jednalo se celkem o 4031 případů. Skartace se netýkala operativní dokumentace. Operativní dokumentace musela zahrnovat samotné spisy, podle kterých byli souzeni. Zachování spisů by v případě jejich poprav nemělo smysl. Tímto krokem byl zřejmě ukončen převod zajatců z UPVI pod místní správy NKVD. Operativní dokumentace byla předána táborům, kde tito, nyní již trestanci, pobývali.

Podle Muchina Stalin o celé této operaci nejspíše nevěděl, což dokládá přepisem rozhovorů se Sikorskim a vyslancem Kotem z podzimu 1941. Stalinovy odpovědi byly jen střelbou naslepo. Stalin se na jakákoliv jednání vždy bezchybně připravoval, a proto také dosahoval tak dobrých výsledků. V tomto případě (po dotazu Sikorského) pouze vznesl dotaz sovětskému aparátu – tehdejšímu náčelníkovi UPVI Sopruněnkovi. Ten teprve 3. 12. 1941 podepsal zprávu o tom, že 15 131 Poláků bylo předáno místním správám NKVD. Jenomže v té době byla přímo ohrožena Moskva, oblast Smolenska byla okupovaná a žádné další informace neexistovaly. Než si Stalin ujasnil, že proběhl převod ze stavu válečných zajatců do stavu trestanců následkem rozhodnutí Zvláštního poradního sboru NKVD, uplynulo dost času. Pokud by o jejich osudu něco věděl, měl by zcela jistě dobře připravenou odpověď.

Berija prostě tuto operaci provedl o své vůli a na základě svých pravomocí. Jediný problém se týkal změny stavu válečných zajatců na trestance, to ženevské konvence neumožňují. SSSR v té době nebyl jejich signatářem a Berija se jimi proto nemusel řídit. Bez ohledu na to, že Stalin zřejmě pracoval na podpisu těchto smluv.

U ženevských konvencí ještě chvilku zůstaneme. Sovětská vláda k nim měla výhrady a pro zacházení s válečnými zajatci sestavila vlastní zákon. Ve skutečnosti se příliš od mezinárodních ženevských konvencí neodlišoval. Na jedné straně pouze odrážel cosi, co lze snad nazvat ‚třídní‘ specifika, na druhé straně (na rozdíl od ženevských konvencí) sovětský zákon byl podstatně jednodušší a pro řadové vojáky, kteří se jím měli řídit, srozumitelnější. Ona ‚třídní‘ specifika spočívala pouze v tom, že vojáci neměli právo nosit hodnostní označení, medaile a řády a důstojníci neměli žádné výsady především právo odmítnout v zajetí pracovat.

Na závěr ještě uveďme, kolik Poláků v sovětském zajetí a vězení zemřelo: podle Prudnikové16 jich bylo celkem 389.

Výkladový slovník

Dosud nám tady hodně nahlas mluvili Goebbelsovi nohsledi. Ještě předtím, než se pustíme do rozboru dalších událostí, bude dobré si ujasnit několik termínů:

Panská rasa a podlidé – panskou rasou samozřejmě Němci mysleli sebe, tedy Germány (‚Árijce‘ – což byla vymyšlenost německé inteligence), podlidmi byli ti ostatní. Ale nejvýznamnějšími podlidmi byli Slované, protože obývali kraje, které Němci chtěli kolonizovat. Šlo především o Českou kotlinu a Novorusko. Tato území bylo nutno před kolonizací ‚vyčistit‘. Protože se jednalo o ‚neplnocenné‘ lidi, nebylo potřeba k nim mít žádné ohledy.

Sonderkomando – oddíly tvořené zajatci, nebo vězni, které Němci používali na ‚špinavou práci‘. Základním sanitárním opatřením po vykonaném díle byla poprava celého oddílu. Proto je Němci s oblibou používali pro provádění utajených prací.

Einsatzgruppen – německé uzavírací (lépe kolonizační) jednotky. Byly tvořeny příslušníky SS. Za vojskem podle předem připravených pravidel a seznamů vyhledávaly určité osoby a skupiny obyvatel a prováděly jejich ‚likvidaci‘. Byly to malé oddíly, zaměřené na hromadné popravy. Po vykonání zadaného ‚úkolu‘ se přesouvaly dále a nijak je nezajímal další vývoj. Výkon poprav proto běžně prováděly v blízkosti svého pobytu a nijak svoji činnost neskrývaly. Tyto jednotky jsou zodpovědné za většinu německých válečných zločinů (koncentrační tábory s válkou přímo nesouvisejí). Tyto jednotky byly činné již během okupace Československa17.

Tannenberk – operace Einsatzgruppen, jejímž cílem byla likvidace polského národního vědomí. Podle nacistických (liberálních) představ nositelem tohoto vědomí je inteligence, a proto po její likvidaci přestanou Poláci existovat jako národ18. Operace představovala seznam asi 60 tisíc polských občanů určených k likvidaci. Seznam zahrnoval příslušníky inteligence, důstojníky, lékaře, učitele a státní úředníky.

Operation 1005 – v roce 1942 začali Němci tušit, že by válka nemusela dopadnout podle jejich představ. Proto provedli zastírací operaci tohoto označení. Měla za úkol znemožnit stanovit počty zemřelých v koncentračních táborech a zakrýt oběti řádění oddílů Einsatzgruppen a pokud možno je přičíst na vrub SSSR19. Plodem tohoto ‚úsilí‘ byly velké hranice spalující hnijící mrtvoly v Chelmnu, kremační pece v Osvětimi, stejně jako rozbíjení hromad kostí pásovými vozidly, aby se nedaly spočítat oběti. Ač se o tom nemluví, tato operace nutně musela zahrnovat i informační diverzi a šum. Vrcholem byla snaha přičíst hromadné popravy na vrub SSSR.

Stokrát opakovaná lež se stává pravdou‘ – sice zřejmě nikdy neprohlášené, ale přesto životní krédo ministra kultury a propagandy ‚3. říše‘ doktora Josepha Goebbelse.

Poláci v rukou civilizovaných Němců

Zajatí Poláci v pracovních táborech již zůstali. Na začátku války se velmi rychle zhroutil Běloruský front. S ohledem na okolnosti lze zradu velitele frontu generála Pavlova považovat za prakticky jistou. 11. 7. 1941 německé jednotky udeřily od Vitebska a 16. 7. dosáhly Jarceva severovýchodně od Smolenska. O něco později jižně od Orši provedli Němci další průlom a severní křídlo útočících jednotek 16. 7. dosáhlo Smolenska20. Vše proběhlo tak rychle, že se velení táborů na evakuaci nezmohlo a tábory padly do rukou Němců. Z táborů uteklo pouze několik trestanců, zřejmě se jednalo především o židy, kteří si o německé ‚pohostinnosti‘ příliš velké iluze nedělali. Svědčí o tom nařízení Němci dosazeného burgermeistra Smolenska Menšagina policii „pochytat trestance, kteří se rozutíkali“21. Němci se zmocnili nejen zajatých Poláků, ale zároveň získali i kompletní soubor dokumentace o nich, včetně samotných rozsudků Zvláštního poradního sboru.

Polští trestanci nebyli popraveni ihned. Jednalo se o již sestavené stavební oddíly a Němci se rozhodli do Smolenska soustředit velení skupiny armád Střed. Bez spojení není velení. Spojení zajišťoval 537. spojový pluk, jehož štáb se nastěhoval do rekreačního střediska NKVD v Kozích Horách. Jeho součástí byla stavební jednotka, která pro potřeby vybudování nezbytné infrastruktury s radostí využila již zavedené stavební oddíly. Celá komunikační infrastruktura byla utajená a Němci to řešili tak, že sestavili sonderkomanda. Ta po dokončení díla zlikvidovali. Žádný problém s prověřováním, nikdo již promluvit nemohl. I v tomto případě postupovali úplně stejně, jen použili již sestavené stavební oddíly. Že je tvořili Poláci, jim bylo srdečně jedno. Likvidaci provedl oddíl z jednotky Einsatzgruppen B, který za tím účelem využil pohostinnosti 537. spojového pluku a na nezbytnou dobu se usídlil v rekreačním středisku NKVD. Po splnění krvavého úkolu v prostoru nedalekého pionýrského tábora se zase odebral dále. Burděnkova subkomise zjistila, že šlo o stejný oddíl, který popravoval i na dalších místech SSSR.

Podle Prudnikové ve Smolensku přežívá legenda, že Němci použili zkušené polské stavební oddíly na stavbu Hitlerova bunkru v Gnjozdovu a potom je popravili22.

Výstavba tohoto velitelského uzlu byla doplněna vysídlením Gnjozdova a okolních vesnic, kromě dalších i Kozích Hor. Výjimku dostal jakýsi Kiseljov, rolník z Kozích Hor. Byl tu ponechaný na přímluvu velitele 537. spojového pluku pplk. Ahrense. Oba totiž byli včelaři… Prostor lesů byl obehnán ostnatým drátem a nepřetržitě střežen.

Popravy v Kozích Horách se netýkaly pouze polských trestanců, ale v hrobech skončilo dalších asi 25 tisíc sovětských občanů. Nakonec je vážnou otázkou, kolik vlastně zde bylo popraveno Poláků, Goebbels z toho totiž udělal velké divadlo.

Štáb 537. spojového pluku zaměstnal jako kuchařky tři ženy z obce Borok (nacházela se mezi Kozími Horami a Katyní) odkud již nebylo obyvatelstvo vyhnáno. Cestu do zaměstnání ovšem musely absolvovat v doprovodu německé stráže. Ženy potom před Burděnkovou komisí vypověděly spoustu zajímavých věcí.

Jedna z nich potkala vyhladovělého zajatce, a ten ji pověděl o tom, že v lesích konali nějaké práce. Po nich je Němci nechali hladovět a následně popravit. Během zmatku se mu podařilo utéci. Donesla mu nějaké jídlo, ale byl zesláblý a Němci ho během druhý den stejně dopadli. Všechny tři kuchařky vypovídaly o přijíždějících autech, posílených strážích odcházejících do lesa, následující rytmické střelbě a nakonec návrat vojáků, koupel a prostřený stůl s dvojitou dávkou alkoholu. Včetně zakrvácených uniforem. Vše tak, jak to lze očekávat při hromadné popravě.

O koho šlo? Samozřejmě o likvidaci Sonderkomand, vytvořených z polských zajatců, kteří se rozhodnutím Zvláštního poradního sboru NKVD SSSR proměnili na trestance. Ale nemuselo se jednat jenom o ně. Zajímavé je vyprávění starého vojáka Vladimira Ivanoviče Trunina o tom, že zde Němci v říjnu 1941 mimo jiné postříleli v té době již nepotřebné oddíly ukrajinských emigrantů usídlených ve Slezsku po útěku před polským terorem po polské okupaci Krasnoruska v roce 192023. Původně měly být určeny pro bitvu o Varšavu, pro boj muže proti muži. Trunin na podzim 1941 bojoval u Moskvy na lesnatém a bažinatém úseku fronty, využívaném často partyzány a rozvědčíky k přechodu linie fronty. Informace o popravách měl od nich.

Další zpráva se objevila v prosinci 1941. Tehdy se do ležení Andersovy armády v Buzuluku dostala čtveřice lidí napojených na Gestapo, kteří tvrdili, že v Katyni NKVD postřílelo zajaté Poláky. I když se to musel dovědět i Sikorski, žádnou aktivitu neprojevil. Ani Němci oficiálně s ničím nepřišli. V lednu 1942 polská stavební četa, pracující pod německým velením v okolí Smolenska, objevila hroby a postavila na nich dřevěné kříže. Opět o tom Němci věděli, ale žádné šetření nenastalo. Proč také, jednalo se přece o podlidi. Byly zde ještě dva důvody, proč je to nezajímalo. První souvisel s dosud přetrvávajícím optimizmem ohledně válečných vyhlídek a druhý s tím, že popravení byli příliš ‚čerství‘ a jakékoliv šetření by ukázalo na dílo Němců.

Po porážce u Stalingradu bylo zapotřebí získat nějaké nové stimuly. Tehdy projevil velkou iniciativu Herr Kulturminister doktor Goebbels. 17. 4. 1943 na tiskové konferenci (či spíše instruktáži tisku) prohlásil24:

To není propagandistická bitva, ale fanatická touha po pravdě. Pro nás samozřejmě nejsou tito polští důstojníci podstatnou ani nacionální otázkou. Nás se týká pouze to, že bolševici se nezměnili, že o obnovení bolševismu nemůže být řeči, že to jsou stejní krvežízniví psi, kteří napadli ruskou šlechtu, kteří zabili lotyšskou šlechtu a lotyšskou buržoazii – lotyšské lékaře, právníky atd., kteří tak strašně řádili v Besarábii, kteří stejně chtěli vyvádět ve Finsku – a proto se pozvedl tento malý 2,5 miliónový národ, a kteří by i v dalších částech Evropy řádili stejně.

První, co by udělali, odstranili by výstřelem do zátylku ty, kteří mají v hlavě alespoň trochu mozku, tak jak se to stalo s těmi 12 tisíci polskými důstojníky a mladými praporčíky.

Vůbec musíme častěji mluvit o 17-18-letých praporčících, kteří před popravou dokonce prosili o povolení poslat domů dopis atd. To působí obzvláště otřesně.“

Tento fanatický ‚tužebník‘ po pravdě potom velice pečlivě organizoval celé divadlo kolem Katyně. Němci pozvali Mezinárodní červený kříž, ten však svoji návštěvu podmínil účastí sovětské delegace. Jenomže o to ‚tužebníci‘ po pravdě nestáli, proto urychleně vymysleli ‚Mezinárodní komisi‘, tvořenou patology okupovaných a ovládaných zemí. Přípravných prací se dále zúčastnila ‚Technická komise polského Červeného kříže‘ (dále jen TK), která sloužila Němcům jako mouřenín a neměla žádné pravomoci. Navíc podle Goebbelsových instrukcí se členy této komise mohly stát pouze protikomunisticky a protižidovsky orientované osoby. TK exhumovala asi 4-5 tisíc těl, prohledala je a nalezené materiály předala Němcům. Mezi nimi byly výborně čitelné tištěné i psané dokumenty nacházející se prý po tři léta ve vlhké písčité půdě poblíž řeky – prof. Hájek, člen Mezinárodní komise, se vyjádřil jednoznačně, že tam mohly být nejvýše jedno léto. Goebbelsovy instrukce potom otevřeně znamenaly, že si je vědom zfalšování skutečnosti:



Němečtí důstojníci, kteří převezmou vedení, musí být výjimečně politicky připravenými a zkušenými lidmi, kteří budou působit jemně a sebevědomě. Takovými musí být i novináři… Někteří naši lidé tam musí být dříve, aby v době, kdy dorazí Červený kříž všechno bylo připraveno, aby během výkopů nenarazili na věci, které neodpovídají naší linii.“25



Během samotného divadla potom tito důstojníci hlídali členy komise a novináře a včas odváděli jejich zájem a pohled do ‚žádoucích‘ mezí.

Prohledaná těla Němci nechali před příchodem Mezinárodní komise znovu pohřbít. A tady se naskýtá vážná otázka, koho to vlastně pohřbili? Před Burděnkovou komisí totiž vypovídala řada svědků o tom, že do prostoru Kozích Hor v té době auta svážela hromady těl. Podivné jsou také samotné hroby. Je zde jeden velký hrob, zjevně přehrabaný a několik pomenších s různým způsobem ukládání těl. Jako by měly různý původ. Za dalším důkaz manipulací lze považovat i tvrzení samotného dr. Buhtze, že rozklad mrtvol, které pitval, odpovídal několikaletému uložení v zemi – a jeho renomé se nepovažuje za špatné. Nakonec je zde opět tvrzení právě samotného dr. Buhtze, že zbytky oděvu nesly polské vojenské označení hodností a stejně tak i vojenské řády a medaile. Čistě jen toto tvrzení je důkazem, že je nepopravilo NKVD, protože ruské zvyklosti nedovolovaly trestancům a ani zajatcům, jako vojákům ztrativším svoji čest, ponechávat hodnosti a ocenění. Ty se jim vracejí po výkonu trestu, ale ne po popravě. Je proto možné, že těla měla různý původ:

  1. Němci z trestanců sestavili Sonderkomanda, která po vykonání zadaných úkolů popravil oddíl Einsatzgruppen. Ti byli popraveni na podzim roku 1941 a do jara roku 1943 to znamenalo jedno léto v zemi (zimy se nepočítají, protože rozklad je v zimě podstatně pomalejší). Těla tohoto stáří zřejmě pitvali dr. Hájek a dr. Markov.

  2. Němci do tohoto prostoru svezli spousty dalších těl původně pohřbených úplně někde jinde a vyhloubili pro ně nové hroby. Je docela dobře možné, že se jednalo o exhumované polské vojáky, původně možná i padlé během německo-polské války a pohřbené v místech bojů kdesi na západě Polska. Nelze ani vyloučit to, že se jednalo o vojáky, kteří padli do německého zajetí – a Němci tyto příslušníky ‚podřadné rasy‘ rovnou popravili. V každém případě tato těla ležela v zemi tři léta. Dr. Buhtz pravděpodobně pitval tato těla, ale ještě spíše nejen je, protože ve své zprávě zdůvodňuje stáří mrtvol nikoliv patologickým šetřením, ale informací, že u těl prý nebyly nalezeny dokumenty pozdějšího data, než z jara 1940 (!). S ohledem na tento závěr lze totiž nadhodit jedovatou otázku, proč tam vlastně byl, když svůj odborný posudek nezaložil na svém vlastním odborném šetření?

Prudniková předpokládá, že ve velkém hrobě jsou umístěna těla polských trestanců ze smolenských pracovních táborů, zatímco v ostatních hrobech jsou ostatky svezené odjinud. Vzhledem k tomu, že velký hrob mohl být schopen pojmout asi polovinu osazenstva smolenských pracovních táborů, vzniká otázka, kam zmizela ta druhá polovina. Nedá se vyloučit, že Němci stavební oddíly využili i jinde, a potom tato ‚expediční‘ Sonderkomanda zlikvidovali na místě. Stejně tak je možné, že Němci potom do Kozích Hor svezli i jejich těla.

Jeden z členů TK, asistent Institutu soudní medicíny dr. Vodzinski, ve své zprávě k době smrti polských důstojníků, které ohledával, uvedl: „Přesné stanovení doby pobytu těl v zemi jen na základě hnilobného rozkladu bylo nemožné.“ Zároveň tato komise prováděla sondáže dalších hrobů a v souvislosti s nimi tento ‚expert‘ napsal: „Na základě hnilobného rozkladu těl v samostatných ruských hrobech lze stanovit dobu jejich pobytu v zemi v mezích 5-15 let.“ Dobu smrti těl, které podrobně ohledal, stanovit nemohl, zatímco dobu smrti těl, které pouze viděl v jámě při sondážním výkopu stanovit dokázal? Věříte tomu? Na druhé straně při veškerém marazmu Poláků je dobré připomenout, že samotný polský Červený kříž, ač pod dohledem Němců, závěry vyšetřování své komise nepřijal a ve svých zprávách dobu smrti exhumovaných neuváděl26.

Německá aktivita ve věci Katyně byla nesmírně dvojsečná. Stačilo, aby Sikorski odmítl německou propagandu, a celá akce by se proměnila na vážné politické fiasko. Němci prostě museli mít jistotu, že Sikorski jejich tvrzení podpoří. Polská vláda i teď plnila roli ‚trojského koně‘. Svým prohlášením Sikorski pod heslem odvrácení židovského a bolševického nebezpečí a boje proti sionizmu sjednotil okupovanou část Evropy kolem německých nacistů, významně posílil oddíly SS o spousty vojáků z okupovaných zemí, snížil ochotu vojáků jít do zajetí, a tak prodloužil válku. Vezměme do úvahy i Muchinovo podezření, že Sikorského vláda vyzradila Německu připravovanou invazi do Norska, a můžeme říci, že Polsko tak své spojence zradilo pošesté.

Podle Muchina se Sikorski vážně možností navštívit hroby u Smolenska a Němci přemýšleli o jeho pozvání. Dále uvažuje, že pokračující utajení okolností pádu jeho letadla 4. 7. 1943 svědčí o tom, že Britové Sikorského podezírali. Jeho pilot zřejmě měl příkaz, aby v případě, že Sikorski bude chtít letět, kam nemá, nikam nedoletěl. Pád letadla do moře totiž pilot kupodivu přežil.

Poznamenejme ještě jednu souvislost. Na pozadí této Goebbelsovy hodně hlasité kampaně Němci velmi potichu zmasakrovali a zlikvidovali varšavské gheto. Budeme se ještě vůbec podivovat i tomu, že ani Sikorski, ani Armija Krajova na jeho pomoc nehnuli prstem?

Sovětské vyšetřování

Když sovětské vedení začalo dostávat informace o zločinech páchaných nacisty na okupovaných územích, byla pod vedením N. M. Švernika zřízena ‚Mimořádná státní komise pro vyšetření zločinů německo-fašistických okupantů‘27. Jejími členy byli A. A. Ždanov (ideolog), A. N. Tolstoj (publicista), E. V. Tarle (dějinné aspekty a souvislosti), N. N. Burděnko (lidské ztráty), B. E. Beděnějev (hospodářství), T. D. Lysenko (zemědělství), I. P. Trajnin (právo), metropolita kyjevský a haličský Nikolaj Jaruševič (za církve) a letkyně hrdinka SSSR plk. V. S. Grizodubova. Nebýt práce této komise, byly by dodnes všechny hrůzy německých zločinů zapomenuty a potýkali bychom se pouze se ‚zločiny sovětskými‘.

Po osvobození Smolenska se Burděnkova subkomise věnovala místním hrobům. Po poloviční zradě Anderse se Poláky příliš nezabývala. Okolní hroby obsahovaly ostatky dalších 37 tisíc lidí a v blízkém koncentračním táboře zemřelo dalších 115 tisíc lidí. V celé Smolenské oblasti Němci povraždili celkem více, než 430 tisíc lidí, v samotném Smolensku po osvobození z původních 150 tisíc obyvatel zbylo 30 tisíc. Několik tisíc Poláků tvořilo jen zanedbatelnou část.

Jak jsem již uvedl, komise shromáždila svědectví o svážení mrtvol v uniformách28. Auta s hnijícími mrtvolami přijížděla od Minska. Potom lze oprávněně předpokládat, že se jednalo buď o přímé oběti německo-polské války nebo o polské vojáky zajaté Wehrmachtem a ihned postřílené. Právě i tato těla zřejmě vyšetřoval dr. Buhtz, proto mohl dojít k jiným výsledkům, než když Burděnkova subkomise prověřovala oběti v původních místních hrobech.

Burděnkova subkomise našla ostatky dalších polských důstojníků a 925 těl ohledala. V jejich kapsách nalezla osobní průkazy, noviny, dopisy, spořitelní knížky (!) a stvrzenky – na peníze, na nářadí, na výstroj, očkovací průkazy atd. Řada z nich obsahovala datum. Poslední datum bylo z června 1941. Že by Burděnkova subkomise zfalšovala své šetření? Goebbelsovi kumpáni prostě jen uvažují ve stylu ‚podle sebe soudím tebe‘. Okolo Burděnkovy subkomise se během šetření pohybovala hromada zpravodajů, kromě dalších tam byla jako reportérka dcera velvyslance USA Harimanna.

Otázkou se stal samotný počet pohřbených Poláků. Němci nejprve oznámili číslo ‚asi 10 tisíc‘, potom však vyhrabali jen asi 4-5 tisíc těl a není úplně jasné, jestli tam v té době nebyly další. Práce zřejmě přerušili při příchodu letních veder. Právě tohoto čísla se od té doby drží Goebbelsovi nohsledi. Burděnkova subkomise došla k číslu ‚okolo 11 tisíc‘ Poláků.

Dále jen shrnu výsledky Burděnkovy subkomise. Zabývala se nejen exhumacemi, ale provedla i výslechy lidí, kteří vypovídali před okupačními orgány a prověřovala je dalším šetřením. Nikdo nevypověděl, že by tato oblast byla před válkou uzavřena, jak uvedli ve svém šetření Němci. (Ale zatímco jeden svědek tvrdil, že byla uzavřena v roce 1940, druhý že už v roce 1931 a třetí ‚okolo roku 1920‘. Přitom ti, kteří nezmizeli s Němci, potom před Burděnkovou subkomisí svoje výpovědi provedené před německými orgány odvolali.) Subkomise vyslechla i děti z pionýrského tábora z roku 1941, v jehož areálu jsou hroby. Zjistila, že o pionýrském táboře v Kozích Horách se píše ve výroční zprávě Promstrachkasy (pojišťovna), která jej organizovala pro děti svých zaměstnanců. Neobjevily se ani žádné předválečné kolony aut, jimiž se německá tvrzení jen hemží, i ta předválečná kanonáda nějak utichla. Komise také prošetřovala zranění těch, co vypovídali před německými orgány – byly to přímé důkazy Němci vytlučených výpovědí. Závěr je podepřený řadou svědectví a má hlavu i patu: masakr Poláků se udál v září 1941 a provedli ho Němci.

Nakonec snad existuje i záznam z výslechu německého válečného zajatce z podzimu roku 1941, který se přiznal k účasti na popravách Poláků. V. Šved dokonce uvádí i jeho uložení v archívu: ЦАМО, фонд 35, оп. 11280, д. 798, л. 17529. Zůstává nadále utajený.

Výsledek je zcela v souladu se všemi známými skutečnostmi. Hitler veřejně deklaroval zájem zlikvidovat Slovany a jeho soldateska na tom začala rychle pracovat. Byla to pouze operace Tannenberk. Na jejím základě již v půlce podzimu roku 1939 SS zlikvidovalo 3500 příslušníků polské inteligence. V zimě Němci vysídlili bez jakýchkoliv prostředků polské rolníky z oblastí určených k německé kolonizaci30. Další přímý důkaz, že Němcům vraždění Poláků nevadilo. Ostatně proč by jim měli vadit mrtví Poláci v Kozích Horách, když už mnozí z nich byli na předem připraveném seznamu?

Goebbelsovo snování

Goebbels jednou vymyšlený plán dokázal provést několikrát. Uvažoval rozumně: někdo se prostě na ty jeho lži chytí a potom to již půjde samospádem. Němci proto rozkopali hroby ve Vinici, ve Lvově, v Rize, dokonce i v polském Blombergu (pogrom Poláků na Němce v prvních dnech války) a dalších místech a podle jejich vzoru Rumuni v Odesse. A podle nich ‚zlí bolševici a kati z NKVD‘ zřídili na rok na náměstí likvidační tábor a popravené na místě pochovávali. Nakonec tam udělali trávníky a NKVD dokonce přesně na místě tábora zřídilo dětské jesle. Pro svoje vlastní děti (!). Anebo v dalších případech zase, podobně jako v Kozích Horách, kupodivu popravy vykonávali poblíž svých vlastních rekreačních středisek. Jakoby v rozlehlém Sovětském svazu jinde nebylo místo. Prostě jenom nehorázný nesmysl a dílo Einsatzgruppen a Goebbelse. Mlha přede mnou, mlha za mnou, Operace 1005.

Prudniková uvádí příklady31:

Masakr v Odesse ‚vyšetřovali‘ Rumuni. Oni neměli důslednost Němců a šetření nechali na prof. Žmailovičovi, kterého ani neinstruovali o svých představách. Proto profesor do závěrečné zprávy naplno napsal, že „ostatky nejsou starší než dva roky“. Ale když se mu zpráva vrátila k podpisu, zčistajasna se z uvedené věty ztratila částice: ‚ne-‘.

Především polské noviny v okupovaném Polsku uváděly dlouhé seznamy lidí, popravených ‚bolševickými bestiemi‘. Ve všech těchto případech k hrobům vodili četné exkurze, v případě Katyně až ze samotného Polského generálního gouvernementu a zeširoka jim vykládali o ‚bolše­vických zvěrstvech‘. Řada lidí si samozřejmě udělala vlastní názor – většinou zcela protikladný německým tvrzením. Jenomže Němci si ty návštěvníky hlídali a pokud začali vykládat cosi, co se jim nelíbilo, tito lidé zmizeli. Stejně tak Němci dokázali rekuperovat již jednou zemřelé, takže jistá paní dostala balíček s oděvem po svém manželovi z Osvětimi. Němci byli tržní a za příplatek jí nabídli dokonce i dodání urny s popelem jejího manžela. Jenže ona potom jeho jméno našla v novinách jako ‚katyňskou oběť bolševiků‘. Paní udělala tu chybu, že si zašla pro vysvětlení na gestapo. Již se nevrátila…

Nakonec ze všeho toho přežila jedině legenda o ‚Katyňském masakru‘ a za pomoci Goebbelsových pohrobků ze samotného Sovětského svazu a mocného dozoru samotných Poláků, dávajících přednost iluzím před skutečností, se rozkošatěl a vykvetl do podoby prakticky oficiálního uznání této legendy za skutečnost.

V případě všech těchto šetření, ať již jde o Kozí Hory, Odessu, Vinici a další, je třeba mít na paměti, že ho nevedli kriminalisté, ale propagandisté, kteří vyšetření a jeho výsledky přizpůsobovali svým cílům.

1Jen trojice Muchinových knih Катынский детектив, Антироссийская подлость, Главная антироссийская подлость a kniha Prudnikové a Čigirina Ложь, ставшая историей mají dohromady okolo 2000 normostran textu.

2Hájek F.: Katyňské důkazy viz katynbooks.ru/hajek/Hajek_rus_cz.html

3Бурденко Н. Н.: Сообщение Специальной Комиссии по установлению и расследованию обстоятельств расстрела немецко-фашистскими захватчиками в Катынском лесу военноплен­ных польских офицеров.

Viz ru.wikisource.org/wiki/Сообщение_Специальной_Комиссии_(Бурденко)

4Soukup: Quo vadis, Putine?, Riopress, 2003, ISBN 80-86221-73-3

5Яжборовская И., Яблоков А., Парсаданова В.: Катынский синдром в советско-польских и ро­ссийско-польских отношениях, viz www.katyn-books.ru/library/katinskiy-sindrom12.html

6Ve většině případů si Německo a SSSR vyměňovaly zajatce na základě přímého souhlasu, nebo žádosti příslušné osoby. Prudniková ovšem upozorňuje, že to neplatilo úplně vždy, někdy se předání provádělo pouze na základě žádosti druhé strany.

7Křišťálová noc – organizovaný protižidovský pogrom z 9. na 10. listopadu 1938, kterým začaly v Německu a v okupovaných částech Československa masívní protižidovské pogromy.

Viz cs.wikipedia.org/wiki/Křišťálová_noc

8Zde uvádím trojici nejvýznamnějších internačních táborů. Kromě nich byly i další, především je nutno jmenovat tábor v Grjazovcích, kde se soustřeďovali lidé, kteří byli odesíláni do Německa. Andersova armáda se zase soustřeďovala v Buzuluku. Kromě toho původně existovala celá řada dalších míst, kde byli Poláci internováni, ale s postupným snižováním stavu se ostatní tábory rychle vyklízely.

9Швед В.: Катынь-2010. Новая страница или…?,

viz katyn.ru/index.php?go=Pages&in=view&id=947

10Мухин Ю.: Катынский детектив, Moskva, Светотон, 1995

11Мозохин О.: Право на репрессии: Внесудебные полномочия органов государственной безопас­ности (1918-1953), Кучково поле, 2006,

viz www.e-reading.club/chapter.php/1010006/5/Mozohin_-_Pravo_na_repressii.html

12Прудникова Е. А., Чигирин И.: Катынь. Ложь, ставшая историей, Moskva, ОЛМА, 2011

13Прудникова Е. А., Чигирин И.: Катынь. Ложь, ставшая историей, Moskva, ОЛМА, 2011

14Údajně ‚исполнено‘ (splněno) = popraveno.

15Молотов В.М., Сталин И.В.: Об арестах, прокурорском надзоре и ведении следствия: Постановление Совета Народных Комиссаров СССР и Центрального Комитета ВКП(б), 17 ноября 1938 года

viz Сталин И.В.: Cочинения. – Т. 14., издательство “Писатель”, 1997, str. 283–289.

viz grachev62.narod.ru/stalin/t14/t14_56.htm

16Прудникова Е. А., Чигирин И.: Катынь. Ложь, ставшая историей, Moskva, ОЛМА, 2011

17Spíše, než českou wikipédii doporučuji wikipédii ruskou, kde se lze dovědět daleko více podrobností, m.j. právě i o jejich působení v Československu. Viz ru.wikipedia.org/wiki/Айнзацгруппы.

18Samotný další válečný vývoj války prokázal nesmyslnost této představy. Národ neutvářejí jeho špičky, ale základna. Zde jasně vystupuje nesmyslnost liberalizmu a liberální původ nacizmu.

19Sonderaktion 1005, viz en.wikipedia.org/wiki/Sonderaktion_1005,

stručně i česky na cs.wikipedia.org/wiki/Sonderkommando a cs.wikipedia.org/wiki/Akce_1005

20ru.wikipedia.org/wiki/Смоленское_сражение_(1941)

21Мухин Ю.: Катынский детектив, Moskva, Светотон, 1995

22Прудникова Е. А., Чигирин И.: Катынь. Ложь, ставшая историей, Moskva, ОЛМА, 2011

23ok.ru/video/310844525131

24Катынь Рекомендации Геббельса, viz www.runivers.ru/doc/d2.php?CENTER_ELEMENT_ID=147650&PORTAL_ID=7462&SECTION_ID=6788

25Мухин Ю.: Катынский детектив, Moskva, Светотон, 1995

Прудникова Е. А., Чигирин И.: Катынь. Ложь, ставшая историей, Moskva, ОЛМА, 2011

26Мухин Ю.: Катынский детектив, Moskva, Светотон, 1995

27ru.wikipedia.org/wiki/Чрезвычайная_государственная_комиссия_по_установлению_ и_расследованию_злодеяний_немецко-фашистских_захватчиков

28Прудникова Е. А., Чигирин И. Катынь. Ложь, ставшая историей, Moskva, ОЛМА, 2011

29Швед В.: Катынь-2010. Новая страница или…?,

viz katyn.ru/index.php?go=Pages&in=view&id=947

30Мухин Ю.: Главная антироссийская подлость, Moskva, Яуза, 2010

31Прудникова Е. А., Чигирин И. Катынь. Ложь, ставшая историей, Moskva, ОЛМА, 2011

zpět


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500