Současně s rozpuštěním Státní dumy (převrat 3. června 19071) vydal Nikolaj II. nový (v pečlivém utajení připravený) volební zákon, nazývaný ‚nestydatý‘. Podle zákona vlastní volbu (z volitelů) v rolnické a dělnické kurii prováděla gubernská a újezdní shromáždění, v němž měli většinu bohatí vlastníci půdy. Kromě toho volební právo nebylo všeobecné a už vůbec ne rovné – byl zde majetkový cenzus a v různých kuriích měl hlas různou váhu. Tak se vládě podařilo v dalších volbách ‚vyrobit‘ Státní dumu, se kterou dokázala spolupracovat2.
Současné názory historiků3 říkají, že teprve za pomoci státního převratu vláda dosáhla funkčnosti nově zformovaného parlamentního systému, protože až do té doby Státní duma činnost vlády blokovala. Je ale dobré si uvědomit, že tímto krokem se situace zvrátila do stavu před rokem 1905. Nic se nezměnilo, důležité otázky se neřešily, změnil se pouze způsob práce vlády a tvorby zákonů.
Nejsilnější stranou se stali Okťabristé (viz Politická duha) – průmyslníci, obchodníci a poměščici a sekundovali jim ‚nacionalisté‘ a ‚pravicoví‘. Teprve v době války se Státní duma pod vedením tzv. ‚progresívního bloku‘ tvořeného kadety, pokrokovými a levými okťabristy vzepřela vládě4.
Nejvýraznější postavou této doby se stal energický P. A. Stolypin5, jmenovaný v roce 1906 (po rozpuštění první Státní dumy) předsedou vlády. Nejprve se pokusil složit vládu za účasti poslanců druhé Státní dumy, ale po neúspěchu jednání sestavil čistě úřednickou vládu. Stolypin byl zřejmě jednou z hlavních postav červnového převratu a s třetí Státní dumou se mu podařilo navázat částečnou spolupráci poté, co Státní duma přestala trvat na pozemkové reformě (velkou váhu v ní měli nyní poměščici).
Vláda tedy jakžtakž spolupracovala se Státní dumou na tvorbě běžných zákonů (například na zákonu o státním rozpočtu), ovšem koncepční změny měly problémy s konzervativizmem Státní rady. Díky tomu se Stolypin neodvážil předkládat důležité zákony o občanské a náboženské rovnosti a nepodařilo se mu prosadit potřebné správní reformy. Státní rada automaticky zamítala zákony odsouhlasené Státní dumou, podle ní příliš radikální.
Stopypin pronesl 10. 5. 1907 ve Státní dumě projev, ve kterém vysvětlil cíle reformy. Jeho řeč byla zakončena větou: „Oni potřebují velký otřes a my velké Rusko!“ Z jeho projevu vyplývá rozsah paniky, která zachvátila vládu i celou vzdělanou společnost. Tehdy dokonce i liberálové žádali provést pozemkovou reformu, Stolypin se však postavil proti. Říkal, že nemá smysl dát půdu všem, pracovitým i líným, že to vytvoří špatný precedens. Stolypin vysvětlil poslancům, že vzít půdu poměščikům by Rusko zničilo. V létě roku 1917 přesně na tato Stolypinova slova došlo. Ovšem Stolypin si neuvědomil, že ponechat půdu poměščikům bylo stejně zničující. Nevzal v úvahu ani kořeny, a odkud se prostě muselo začít.
Stolypin se snažil vsadit na pracovité. Tvrdil cosi o mravním rozměru, jenomže ve skutečnosti vsadil na bohaté a nemravné. A zcela zapomněl na ty ostatní, kterým v podmínkách ruského podnebí nezbylo nic jiného než vzít do ruky kyj… Rolníci to pochopili rychle a proti reformě se ostře ohradili. Uveďme příklad:
„Podle názoru zemědělců Státní duma zákon neschválí, protože je ke škodě nejchudších a chudých rolníků. Vidíme, že každý hospodář může vystoupit z občiny, a získat vlastní půdu. Cítíme, že se tímto způsobem ožebračují děti dnešního obyvatelstva. Koneckonců, půda patří občině jako celku, nikoli pouze stávajícím členům, patří i jejich dětem a vnoučatům.“6
Stolypin nejen řečnil. Již 9. 9. 1906 prosadil zákon, kterým každý sedlák, disponující půdou, mohl kdykoliv z občiny vystoupit. Všechna jeho políčka musela být scelena a předala se mu do soukromého vlastnictví. Půdu mohl prodat, ale pouze rolníkům, občině, nebo družstvům (!). Další zákon z 14. 6. 1910 likvidoval velkou část občin (s velkými příděly půdy) a jejich členy, bez ohledu na jejich postoj, měnil na soukromé vlastníky půdy. Další vývoj se lišil od Stolypinových představ: o vystoupení z občiny nežádali nejlepší hospodáři, ale naopak ti nejslabší, kteří spoléhali na to, že prodejem půdy konečně přijdou k penězům… Prvním (a vlastně jediným) plodem jeho reformy se tak nestali silní rolníci, ale rolnický proletariát, zcela zbídačený a mimořádně spolehlivý zdroj problémů. Protože církev v této době podporovala vládu, lidé se od ní začali hromadně odvracet. Ne bolševici, samotná ruská vláda vehnala lid do další revoluce a církev tleskající tomu bezpráví si za ztrátu svých oveček mohla sama!
O mravní stránce se přesvědčovali rolníci až do roku 1917. A oni potom předvedli, co se naučili. Příkladem je stížnost přednesená carevně-matce Marii Fjodorovně (manželka cara Alexandra nebyla oblíbená). V ní si manželky bojujících vojáků stěžují, že skupina bohatších rolníků (sedláci, co měli 20-40 desjatin půdy – to vypadá na kulaky) požádala o vystoupení z občiny a rozhodnutím úřadů dostali nejlepší půdu. Občině – a tedy i jim – zůstaly podřadné pozemky. Žádaly odklad na poválečnou dobu. Za své protesty skončily ve vězení. To byl říjen roku 1916…
U mravního rozměru ještě chvíli zůstaneme. Jen stručně: Zasulič (ruská anarchistka) úmyslně střelila F. F. Trepova (městského náčelníka Petrohradu; Trepov dal zbičovat zatčeného, že před ním nesmeknul čepici) a soud ji s hysterickou podporou ruských elit osvobodil. Nebyl to zdaleka jediný případ tohoto druhu. Velkokníže Alexandr Michajlovič ve své knize vzpomínek7 popisuje další podobné případy dekadentní doby před 1. světovou válkou:
Jakýsi Prasolov zastřelil svoji bývalou manželku, protože se mu nelíbilo, jak se chová. Přes dokonanou a úmyslnou vraždu ho soud osvobodil. Další osud jakési dvojice mladíků moskevské zlaté mládeže sice nepopisuje, ale jejich chladnokrevnou vraždu za účelem získání peněz ano. Nelze vynechat poněkud drsný případ, kdy v bytě inženýra Gileviče byla nalezena mrtvola se zcela rozbitým obličejem. Podle mateřského znaménka zemřelého jako svého bratra identifikoval bratr inženýra a okamžitě začal inkasovat čtveřici pojistek na celkem 300 000 rublů. Ale vyšetřovatelé mezitím zjistili, že mrtvý není onen inženýr, ale nějaký student z provincie. Skutečný inženýr pobýval v Paříži a z nedostatku jiného zaměstnání v Monte Carlu prohrál v kasinu. Proto napsal bratrovi, ať mu pošle peníze. A protože Ochranka četla dopisy, tuto zprávu zachytila. Zajímavý je také lakonický popis domácích událostí jakéhosi Nikolaje Karamzina. Při svém setkání s ruskými emigranty během svých cest na jejich prosbu o stručný popis domácích událostí, odpověděl opravdu stručně: „Kradou.“8 Nakonec ale skončíme samotným Alexandrem Michajlovičem. On sám orodoval u Nikolaje II. za svého zetě Felixe Jusupova, vraha Rasputina, aby se na tento čin Nikolaj díval, jako na dílo vlastence9… Prostě ruské elity byly zcela demoralizované a samy nedávaly vůbec žádnou šanci nějakého rozumného řešení. Nelze nechápat postoj cara Nikolaje II.
Tady vlastně nejde jenom o dobu před první světovou válkou. Již Nikolaj I. ověřoval, kdo z 58 gubernátorů nebere úplatky. Byli dva: gubernátor kovenský Afanasij Radiščev a kyjevský Ivan Funduklěj. Nikolaj I. to komentoval slovy, že v Rusku nekrade pouze on a následník trůnu. A přijal jistá opatření. Nechal ve státním aparátu zavést finanční kontroly, ale dopadlo to tak, že podle toho Gogol napsal svoji proslulou komedii Revizor. S postupujícím časem se situace jenom zhoršovala a za Nikolaje II. se otevřeně psalo, že na velké úplatkáře jsou napojeny celé hromady dalších. Nakonec ministr spravedlnosti Ivan Ščeglovitov předložil v roce 1911 návrh zákona, kterým se úplatkářství stalo trestným činem. Státní duma tento návrh na zákon neproměnila10…
V této souvislosti si připomeňme, že ‚bohulibý‘ zvyk Ochranky číst cizí dopisy přežil a dobře se v době SSSR rozvinul. Uplatnil se za občanské války, během problémů s kulaky a nepmany, během vnitropolitické války s elitami, za druhé světové války, i po ní v souvislosti se snahou liberálů rozbít sovětské zřízení. To vše zvyšovalo zájem o sledování toku informací ve společnosti a vliv tajných služeb. Ostatně si přiznejme, že dnes ani v tzv. svobodném světě není situace lepší – stačí si vzpomenout na britsko-americký projekt Echelon11. A nepochybujme, že tím to končí.
Ještě se podívejme, jak se dařilo dělníkům ve městech. Zatímco během revoluce došlo ke zvýšení mezd a zkrácení pracovní doby, ihned po nástupu kontrarevoluce buržoazie obrátila a jako by ztratila soudnost: Po celém Rusku se platy snížily o 10-50 % a pracovní doba se zvýšila na 12-13 hodin a zároveň byly obnoveny pokuty za vše možné, včetně ‚dlouhého pobytu na záchodě‘. O možnosti využít práva daná carským Manifestem, například právo shromažďování v odborech, se většinou dělníkům mohlo jen zdát12.
Aby potlačil revoluční teror, Stolypin ještě v roce 1906 zřídil vojensko-polní soudy13. Pod ně spadaly ‚zjevné přestupky‘ typu vražd, vydírání, krádeží a útoky na vojenské, policejní a úřední činitele. Tyto soudy nebyly vázány ‚nadbytkem‘ procesních pravidel, měly na vyšetření dva dny a rozsudek nabýval platnosti následujíc den. Vojensko-polní soudy měly nahradit vojenské soudy, do té doby soudící teroristy. Ty však byly příliš mírné, procesy zdlouhavé a dávaly obviněným právo se hájit, což obžalovaní u vojensko-polních soudů nemohli…
Vojensko-polní soudy byly později nahrazeny vojensko-okruhovými soudy, kde již byla definována procesní pravidla. V letech 1906-1910 na základě rozsudků těchto mimořádných, řečených ‚rychlopalných‘ soudů byly na šibenici (‚Stolypinově kravatě‘) popraveny tisíce lidí. Počet poprav za předchozích 80 let v Rusku dosáhl 625 lidí. Vedle toho Kara-Murza uvádí, že 1172 lidí bylo v té době popraveno pouhým nařízením generálních gubernátorů.
Nejasný byl Stolypinův postoj k židovské otázce. Na jedné straně tvrdil, že zbytečná omezení židů přivádějí mladé mezi revolucionáře a inicioval práce na příslušném zákonu. Na druhé straně hlavní antisemitské síly – černosotněnci (viz Slovníček) byli financováni ze zdrojů ministerstva vnitra. Stolypin byl současně předseda vlády i ministr vnitra, ale nakonec vlastní zákonodárnou iniciativu podrazil. Z návrhu zákona se stal ‚horký brambor‘, který nakonec zchladila Státní duma tím, že nikdy nenašla čas pro jeho posouzení. Stolypin alespoň zabránil státní propagaci tzv. Protokolů sionských mudrců, ovšem během jeho vlády bylo dosavadní omezení práv spojené s vírou nahrazeno spojením s původem. Tedy zatímco dosud konvertité práva získali, nyní změnou víry nezískali nic. Jeho posledním krokem v židovské otázce byla snaha vyšetřit a odmítnout údajně rituální vraždu Andreje Juščinského (další ‚hilsneriáda‘).
Nejvýznamnějším počinem tohoto období byla Stolypinova zemědělská reforma. Po zrušení nevolnictví se v Rusku rychle zvyšoval počet obyvatel. Protože rolníkům zemědělské půdy nepřibývalo, musela s nárůstem obyvatelstva klesat výměra na obyvatele. Asi 80% půdy spravovaly občiny, větší podíl soukromé půdy byl jen na západě Ruska (viz hlava Ruská zvláštnost), kde Stoplypin začínal svoji kariéru. Nedoceniv významu občiny a šíři souvislostí, Stolypin ji chtěl prostě zlikvidovat. Vedle toho ovšem reforma zahrnovala také velmi rozumné kroky: vyčlenění pozemků v jednom místě, podpora výkupu půdy poměščiků, podpora investic, podpora družstev, podpora přesídlení a kolonizace Sibiře. Stolypinova reforma vedla k jistému zvýšení zemědělské výroby, ovšem neodstranila tradiční problém ruské společnosti – a to hlad14. Poklesly výnosy a zhoršilo se vybavení rolníků15.
Stolypinova reforma se opřela o kulaky, protože se předpokládalo, že bohatí rolníci budou jádrem koncentrace zemědělského hospodaření a časem dojdou k zemědělské velkovýrobě. Nedopadlo to tak. Stolypin hrubě podcenil význam a výkon občiny v podmínkách drsného ruského podnebí, kdy občina mimo jiné plnila i funkci společenského pojištění16. Mimoto realizace reforem si vyžadovala rozsáhlé investice, pro něž vlastně nebyly zdroje, a důsledkem bylo další přetížení rolníků. Ani kulaci nebyli ‚pracanty‘, za jaké je Stolypin považoval, a ani oni neměli zdroje potřebného rozsahu. Byli to jen drobní kšeftaři (něco, jako u nás veksláci), lidé se zájmem o peníze, ale bez zájmu o práci. Většinou končili pronajímáním půdy ukradené rolníkům. Místo poměščiků kulaci. Stolypinova reforma tak jen přelila pozemky od rolníků, přes kulaky často prostřednictvím bank zpět k rolníkům. Jen pro rolníky dále zvýšila zátěž.
Dalším problémem bylo to, že Stolypin původně zemědělskou reformu viděl pouze jako jednu část komplexního reformního úsilí. Neměl prostor prosadit se kvůli problémům se Státní radou (viz výše) a následně i kvůli nedůvěře ze strany Nikolaje II. Samozřejmě veškeré reformní snahy skončily úspěšným atentátem na Stolypina v září 1911. Podle různých zdrojů se ze Sibiře vrátilo z několika miliónů lidí 18-60% kolonizátorů, tentokrát již jako bezzemci a pobudové, obzvláště náchylní k jakýmkoliv bouřím.
Příčinou tohoto stavu bylo to, že rozvoj průmyslu se v Rusku odtrhl od rozvoje zemědělství. Ruský rolník neměl v důsledku původní snahy vlády o koncentraci zemědělské výroby na velkostatky v rukou poměščiků prostředky na nákup zemědělské techniky, proto ji průmysl nevyráběl a nerozvíjel se dostatečně rychle. Nemohl absorbovat rolníky (rozvoj průmyslu stačilo zajišťovat samotné dělnictvo ve městech) a nemohl se snižovat počet lidí zaměstnaných v zemědělství17. Proto také rolníci, kteří se nechali Stolypinem přesvědčit, neměli potřebné technické vybavení, neměli možnost jej získat a jejich naděje na úspěch byly slabé. Došlo dokonce ke zhoršení vybavení rolnictva jako celku, protože ke kolonizaci se nechali zlákat ti lépe vybavení, kteří tím ale ztratili vše. Z této bezvýchodnosti také vzešel pověstný ruský alkoholizmus.
Obyvatelstvo Ruska dosáhlo roku 1916 počtu asi 160 miliónů. Z nich 25 miliónů žilo ve městech a ze zbytku asi 100 miliónů byli lidé zcela ožebračení. Nic dobrého nečekali, a tak sami moc váhaví vůči svému okolí nebyli. Pro dokreslení společenské situace si ještě připomeňme, že po roce 1905 se velmi zvýšila role Ochranky, která tehdy sankcionovala politické vraždy (vykonávané černosotněnci a revolučními nadšenci), dokonce i vysokých státních úředníků, ve velkém prováděla provokace a četla korespondenci dokonce i vysoké šlechty.
A ještě se podívejme, co dělali naši hrdinové.
Parvus, nyní již německý agent, uzavřel dohodu se spisovatelem Maximem Gorkým na uvedení jakési jeho hry. Výnos se měl dělit podle dohody, část měla připadnout RSDDS a část Gorkému. Parvus zorganizoval více než 500 představení a jeho povinnosti před RSDDS a Gorkým činily 130 tisíc marek. Ale nechtělo se mu do toho a skoro došlo na soud. Parvus tak ztratil tvář.
Roku 1912 vypukly balkánské války, a tehdy Parvus udělal velikou kariéru. Usadil se v Istanbulu a stal se poradcem mladoturků. Účastnil se obchodů se zbraněmi a zbohatl na nich. Kromě jiného zastupoval i společnost Vickers Limited, což vzbuzuje podezření, že pracoval i pro britskou rozvědku. Prostřednictvím německého velvyslance v Turecku nabídl Německu roku 1915 podrobný plán na vytvoření masívního diverzního hnutí v Rusku. Plán předpokládal podporu bolševiků, lépe řečeno revolucionářů (občas je text wikipédie zbytečně manipulativní, bolševici tehdy byli okrajovou silou) a separatistických hnutí a měl zajistit vystoupení Ruska z války. Prý tím chtěl ve skutečnosti vyvolat socialistickou revoluci18. Parvus se pak pokoušel zatáhnout do svých sítí Lenina, ten však věděl o jeho hrátkách s německou rozvědkou a (stejně jako v případě japonských peněz) nechtěl s ním mít nic společného.
I kolem Trockého se začaly dít podivné věci. Po útěku z vyhnanství se usadil ve Vídni a nadále vystupoval jako nefrakční sociální demokrat. V roce 1908 začal vydávat noviny Pravda. Po 3. sjezdu RSDDS, který znamenal definitivní rozkol bolševiků a menševiků, se pokusil zorganizovat sjednocující konferenci. Neuspěl a přestal se o sjednocení frakcí zajímat, dokonce začal vystupovat proti Leninovi. Pořádal nákladné cesty a získával mezi dělníky stoupence pro světovou revoluci19. Stal se válečným zpravodajem na poli balkánských válek, ale jeho aktivity měly charakter špionáže ve prospěch Německa a jeho tehdejší válečné zpravodajství bylo cíleně protislovanské20. To ukazuje na to, že ho zřejmě financovalo i Rakousko-Uhersko – za diverzi ve smyslu ‚ukrajinizace‘. Po zahájení 1. světové války odešel z Rakouska-Uherska do Francie, kde jeho prstíky v roce 1916 podivuhodně dosáhly i do ruského expedičního sboru ve Francii. Byl za to nejprve zatčen a potom vyhoštěn do Španělska. Tam za podivných okolností dostal čtyři lístky první třídy na parník do USA, kde si díky bankovnímu domu J. Schiffa žil na vysoké noze. Společně s Bucharinem a Kollontaj vydával časopis Nový svět. USA na něj udělaly velký dojem: „Spojené státy jsou kovárnou, v níž se bude kovat osud lidstva“.
Lenin nějaký čas pobýval ve Stockholmu a v lednu 1908 odjel do Ženevy. V té době psal své hlavní dílo Materializmus a empiriokriticizmus. V roce 1912 na Pražské konferenci vedl bolševiky k definitivnímu ustavení vlastní strany. Poslal Kameněva do Petrohradu, aby vedl legální bolševické noviny Pravda. Z toho pocházela kolize s Trockým, protože ten v emigraci vydával noviny stejného názvu. Potom Lenin žil v Haliči ve městě Poronin. Na začátku války byl pro podezření ze špionáže ve prospěch Ruska zatčen. Po propuštění odjel do Švýcarska, kde se sešel s dalšími bolševiky a pokračoval v psaní svých klíčových děl21. Odmítl nabídku Rakouska-Uherska zprostředkovanou Parvusem financovat tisk bolševických novin v Paříži22. Když se dověděl, že němečtí sociální demokraté podpořili válečný rozpočet, prohlásil, že už není sociálním demokratem, ale komunistou.
Koba se v té době začal proměňovat ve Stalina. Vyskytoval se střídavě v Zakavkazsku, kde vedl bolševické organizace a boj proti menševikům, a ve vyhnanství na Sibiři, odkud pravidelně utíkal. Místodržící na Kavkaze mu nakonec zakázal pobyt v Zakavkazsku a Stalin se pro změnu střídavě vyskytoval na Sibiři a v Petrohradu. Na Pražské konferenci byl v nepřítomnosti zvolen členem ÚV bolševiků a zároveň se stal i členem Ruského byra bolševiků. Stalin sám v té době ‚obdivoval krásy dálné Vologdy‘… V roce 1913 toto škatule škatule hejbejte se přestalo bavit i Petrohrad a poslali ho do Turuchanského kraje na severu Sibiře. Odtud se utéci nedalo23.
Ruské obyvatelstvo žilo i v oblastech, které vlastně Ruské říši nikdy nepatřily. Nejzápadnějšími lidmi, kteří mluvili rusky, hlásili se k pravoslaví a považovali se za Rusy, byli obyvatelé Haliče. Při dělení Polska Halič získalo Rakousko-Uhersko. To nebylo nic zvláštního: mocní si rozdělili území méně mocného, vcelku klidně při tom mlaskali a sousta si dělili podle své okamžité schopnosti je pozřít.
Další vývoj podstatně ovlivnilo Srbsko. Za napoleonských dob došlo v Bělehradském pašalíku k jistým nepokojům, do jejichž čela se postavil místní statečný starosta a obchodník, urostlý černovlasý Jiří Petrovič. Nebo-li ‚černý Jiří‘ – turecky kara Djordje, v dějinách známý jako Karadjordje24. Za diplomatické pomoci Napoleona, díky šťastné shodě okolností a prozíravé politice Srbska se Turkům nepodařilo vývoj potlačit a na hranicích velkých a mocných říší vzniklo zpočátku miniaturní a polonezávislé Srbsko. To časem nezávislost získalo a připojilo další území. S pádem Napoleona ovšem skončila sláva a síla Francie a Srbsko se později stalo pro Francii přítěží. Proto Francie fakticky předala svého chráněnce Rusku. Celé to byla dosti složitá intrika, jejímž symbolem se stal Ilja Garašanin25. Na ‚nemocného muže na Bosporu‘, jak se v té době říkalo Osmanské říši, ovšem měla spadeno říše Habsburků. A obratně manévrující (později již samostatné Srbské království) bylo takovou nepříjemnou kostí v krku, která bránila spokojenému spolknutí sousta mocného souseda. Vše se začalo vyhrocovat na přelomu 19. a 20. století.
Srbsko se stavělo proti rozpínavosti Rakouska-Uherska, protože Srbové měli představu, že jihoslovanské národy by se měly osvobodit, samozřejmě pod vedením Srbů. No, vždyť je to normální! Ale více zde působily vnitřní problémy Rakouska-Uherska. Slovanské obyvatelstvo v něm bylo v poníženém postavení. V každém případě v té době ruská moc podporovala a chránila pravoslavnou výspu na Balkáně (to slovanství myslím hrálo podřadnou roli). Rusové vlastně žili i na Haliči a případné expanzívní snahy Rakouska-Uherska by mohly narazit na válku s Ruskem a… na odpor Haliče vůči vrchnosti!
Protože vládnoucí kruhy Rakouska-Uherska odmítaly národnostní narovnání a snažily se ‚eliminovat‘ nespokojené Slovany, hledaly také způsob, jak ‚zvládnout‘ i Halič. Státní moc podrobně sledovala aktivitu jednotlivých národnostních spolků26 a vyhledávala takové, které by na Haliči dokázaly vystoupit proti rusky smýšlejícímu etniku.
V době vzniku Rakouska-Uherska (60. léta 19. století) se na Haliči ruská inteligence rozdělila na dva ideové proudy. Starorusíni se považovali za Rusy a začali prosazovat ideové sjednocení s Ruskem, tedy podporovali zavádění spisovné ruštiny a konverzi k pravoslaví. Přestože náboženská konverze tehdy již byla v Rakousku-Uhersku uzákoněna, právě tato tendence narazila na tvrdý odpor úřadů. V důsledku toho s podporou úřadů začal sílit druhý proud, novorusínů, kteří prosazovali ideu samostatného rusínského národa – a především neměli problém s řeckokatolickou konfesí. Přesně v té době se totiž Ruská říše začala dostávat do pozice soupeře Rakouska-Uherska. Novorusíni potom na nějaký čas uzavřeli s většinovými Poláky politické kompromisy, které částečně institucionalizovaly jejich představy. Jenomže kompromisy padly pod palbou radikálů a ti nakonec s účastí novorusínů zformovali Ukrajinskou národně-demokratickou stranu a postavili se do ostré opozice proti Polákům27.
Skupiny studentíků – desperátů – a z nich vzešlá inteligence prostě začaly razit ideu po staletí potlačované ‚ukrajinské státnosti‘. Jako i jinde takoví jsou vždy a všude spolkem lidí, jejichž schopnosti končí ničením čehokoliv. Ideu ‚ukrajinského národa a státnosti‘ tyto spolky samozřejmě čirou náhodou neobrátily proti své vrchnosti, ale proti Rusku a ruskému obyvatelstvu Haliče. Pochybnou skupinku inteligence podpořila státní moc Rakouska-Uherska, aby rozvířila udavačství, vzájemnou nenávist a vyvolala rozkol a teror uvnitř samotného etnika28.
Nejprve si nacionalisté vyřídili účty s místokrálem Haliče Andrejem Kazimírem Potockým. Potocki sice vedl rozumnou politiku ve městech na západě Haliče, ale rolníkům na východě ustupovat nehodlal a postupoval proti nim velmi tvrdě29. Za ruské revoluce v roce 1905 došlo k vyostření situace i na Haliči. Potocki nasadil agitátory, stávkokaze, četnictvo a armádu a nechal provést rozsáhlé zatýkání. Po zklidnění situace ovšem vyjednával s rolnickými stranami východní Haliče a během voleb v roce 1907, z obavy před socialisty, podpořil ‚moskalofily‘ (proruské strany). Ukrajinští nacionalisté to považovali za provokaci a rozpoutali šovinistickou kampaň, jejímž výsledkem byl úspěšný atentát na Potockého 12. 4. 1908.
Jeho nástupcem se stal Michał Bobrzyński30, o němž nevím, jestli to byl nacionalista polský nebo ukrajinský. Za jeho vlády v roce 1911 vyhráli volby v Haliči sjednocení nacionalisté. V dalším období nacionalisté začali útočit na rusky smýšlející obyvatelstvo. Základem se stala udání, jako například udání předsedy Ukrajinského klubu Kosti Levického ministru války Rakouska-Uherska z roku 1912:
„Zdalipak je Vaší excelenci známo, že v Haliči je mnoho rusofilských míst, kde se vzdělává mládež, která potom v armádě získává práva dobrovolníků31 a důstojnické hodnosti? Jaké jsou potom naděje na úspěch ve válce, když je v armádě mezi důstojníky tolik nepřátel?“
Na základě tohoto udání byli ruští důstojníci rakousko-uherské armády zbaveni hodností. Ve Vídni proběhl soud s významnými ruskými činiteli, kteří byli odsouzeni za špionáž ve prospěch Ruska na základě toho, že u nich našli rusky psané dopisy, ruské knihy, noviny (distribuované rakouskou poštou) a pohlednice. Svědek v procesu, advokát Fjodor Vanjo, definoval předmět procesu takto:
„Kdo mluví rusky, nemůže být loajální občan Rakouska-Uherska. Loajální občan je pouze Ukrajinec.“
Čistky proběhly mezi politiky, důstojníky, učiteli i studenty, ale teror postihl i rolníky a dělníky. Zpočátku se jednalo pouze o degradace, propouštění, věznění a vyhrožování. Jsou i informace o hladomoru – mělo k němu dojít v roce 191332. Lidé odmítali vzdát se svého jazyka a své identity ve prospěch jakéhosi ‚ukrajinství‘. Ale pozor! To ukrajinství s sebou neslo výhody: klid, funkce, možnost si nakrást během pogromů… Zcela jistě se našli tací, kteří na to slyšeli. Armáda dostala seznam obcí, v nichž vyhráli ‚rusofilové‘. Tyto obce byly na začátku světové války srovnány se zemí. Ostatně podobně, byť ne tolik vyhroceně, to fungovalo i v dalších končinách Rakouska-Uherska, té občas tolik opěvované říše. Předmětem a obětí stejné politiky byli i Čechoslováci.
Po rozpoutání světové války se využily seznamy ‚nespolehlivých‘. Jen bylo nutno někam ty nespolehlivé umístit. A tak podle britského vzoru vznikly v září 1914 v Thalerhofu33 nedaleko Štýrského Hradce a v terezínské pevnosti34 první koncentrační tábory na evropském kontinentu35. Vláda nechala nacionalisty hlásat, že všichni Rusové jsou vlastizrádci, a za dojemné spolupráce se zglajchšaltovanými fanatiky organizovala pochody smrti. Kdo mluvil rusky, měl vytyčenou cestu. Nedělám si nejmenší iluze, že zároveň ve svém fanatizmu si nacionalisté přišli na své a řádně si nabrali z majetku rusofilů. A zcela určitě si je podle toho vybírali. Ono to jinak na světě nechodí.
Není znám počet mrtvých padlých cestou. Co se týče Talerhofu, mělo tam být umístěno přes dvacet tisíc lidí a podobný počet byl i v Terezíně, dohromady 40-50 tisíc lidí. Represe postihly asi 120 tisíc lidí. Ve skutečnosti celkový počet lidí nahnaných do pochodů smrti, stejně tak i skutečný počet zemřelých, není znám. Mrtví se prostě nepočítali ani cestou, ani v táborech. Dnešní odhady se zakládají na počtech těch, kteří genocidu přežili. Fotografie, uvedené v dokumentárním filmu Věry Kuzminy, jsou výmluvné. Rakouští důstojníci pózují u šibenic, u hromady mrtvol a podobně. Samy o sobě zpochybňují oficiální tvrzení o třech tisících mrtvých. Další lze nalézt v knize svědka událostí Vasilije Romanoviče Vavrika36. V Talerhofu zřízení táborů znamenalo jen ohrazení prostoru, do něhož byli internovaní nahnáni tak, že zakrývali celou plochu. Baráky, spíše jen přístřešky, se začaly stavět až na konci roku 1914, do té doby byli vězni ponecháni osudu jen tak na zmrzlé zemi. O kvalitě rakouského personálu pod velením jakéhosi von Stadlera nemá smysl psát, ostatně němečtí následovníci o tři desetiletí později nic nového nepředvedli. Za dozorce s nejhorší pověstí platili Timčuk a Čirovský, oba samozřejmě ‚Ukrajinci‘. Podobně to platilo i o stravě. Asi nebyla tak vědecky přesná jako v Třetí říši, ale to byl snad jediný rozdíl. Personál se činil! Odhaduje se, že asi dva tisíce lidí bylo umučeno při soukromých zábavách. Tábor zrušil v květnu 1917 po svém nástupu na trůn Karel I. a je velmi špinavou vizitkou sice pracovitého a vytrvalého, ale státnicky neschopného Franze Josefa.
Průběhu první světové války se dotkneme jenom okrajově, podíváme se pouze na několik souvislostí mezi událostmi minulými a budoucími.
Pro začátek zajímavá informace. Traduje se, že na radu Rasputina37 se Nikolaj II. dodatečně pokusil válce vyhnout tím, že chtěl změnit právě vyhlášenou všeobecnou mobilizaci na částečnou. Nikolajův bratranec, německý císař Vilém II. totiž všeobecnou mobilizací Ruska svůj vstup do války podmínil. Rasputin při této příležitosti předpověděl Nikolajovi, že pokud půjde do této války, jeho dynastie bude svržena. Již v roce 1912, v době balkánských válek, v nichž se Nikolaj II. chtěl angažovat, ho prý Rasputin na kolenou prosil, aby to nedělal. Rasputin také podle francouzského velvyslance Paleologa říkal carovi, že by se měl sblížit s Německem a vystříhat se Francie38.
Jenomže generální štáb měl s Nikolajem II. špatné zkušenosti, protože car již vydaná rozhodnutí rád měnil. Proto se důstojníci jednoduše naučili zapírat osoby, které právě obdržely rozkazy od Jeho Veličenstva. Ze zvyku to udělali i tentokrát, a tak se Nikolaji nepodařilo změnit všeobecnou mobilizaci na částečnou – a Rusko bylo do války zataženo.
Ale vraťme se k první světové válce. První otázkou je, proč do ní Ruská říše vlastně vstoupila. Povídání o Ferdinandovi, slovanských bratřích a tak podobně jsou dobré jen jako pohádky pro malé děti. Vysvětlení je jednoduché. Rusko tehdy ovládal britsko-francouzsko-belgický kapitál a ten si z Ruska udělal svoji kolonii. Válku rozpoutaly britské intriky a britské zájmy na omezení vlivu dalších zemí, především Německa – a také Ruska. Rusko jednak mělo snížit válečné zatížení samotné Velké Británie, jednak se ve válce s dobře připraveným Německem mělo vyčerpat. Britským zájmem byla expanze do ruské Střední Asie.
První světová válka měla dvě hlavní válčiště, a to na západě a na východě Evropy. Jenže tenkrát klíčovým válčištěm byla západní fronta, kde probíhaly ony strašlivé mlýnky na maso. Za první světové války byla východní fronta tou klidnější.
A jak si ruská armáda za těchto podmínek stála? Rakousku-Uhersku byla asi celkem rovnocenným soupeřem, ale německé armádě rozhodně nestačila ani výcvikem, ani vybavením.
Zajímavou otázkou jsou ruské ztráty. Na wikipédii39 se část o ruské účasti odkazuje na historika C. V. Volkova, který píše, že Rusko bylo 1. světovou válkou poměrně málo zasažené. Celkové ztráty měly dosáhnout 775-991 tisíc vojáků, tedy pouze 11,5% stavu vojsk. Dokonce prý v Rusku ani nenastaly potíže se zásobováním, takže v týlu údajně v průběhu války nevznikly žádné další ztráty!
Jenomže tomu neodpovídají další informace40, podle kterých ruská armáda do války vstoupila s 1,4 miliónu vojáků a po mobilizaci měla asi 6 miliónu vojáků. V průběhu války bylo mobilizováno celkem asi 16 miliónu lidí. Výšeuvedená Volkovova informace o relativních ztrátách (11,5 %) vzhledem k početnosti vojsk ukazuje na stav armády 6,7-8,6 miliónu vojáků. Na necelý milión padlých by mohlo připadat tak dva až tři krát více raněných, tedy asi 2,5 miliónu invalidů, kteří museli být demobilizováni, což dohromady vytváří ztrátu okolo 3,5 miliónu vojáků. Ale v takovém případě by ruská armáda dle počtu mobilizovaných měla mít nejméně 12 miliónu vojáků a to je mimo realitu41.
Daleko pravděpodobnější je názor, že ruské vrchní velení se počty padlých vůbec nezabývalo42 (!) a ani spojencům nesdělovalo žádná čísla s tím, že „svědectví podobného druhu pouze ostouzejí ruskou armádu v očích cizinců“. Podle tohoto zdroje výše uvedené ztráty pocházely z rozboru, který si vyžádala v roce 1917 Francie, ale započteny byly pouze ztráty severního frontu, které se podařilo nějak zkompletovat. Zajímavější pak je tvrzení, že souhrnné číslo ztrát, ruského Červeného kříže v zimě 1916/1917 na základě padlých deklarovaných Německem, Rakousko-Uherskem, Bulharskem a Tureckem je 2,2 miliónu vojáků. Celkový odhad padlých ruských vojáků za celou první světovou válku potom činí asi 3,5 miliónu.
Antoine Prost43 uvádí, že Ruská říše měla asi 2 milióny padlých, asi 5 miliónu raněných a 1,5-2 milióny zemřelých nevojáků, především v důsledku problémů se zásobováním – tedy také daleko od tvrzení C. V. Volkova. Pokud vojenské ztráty odečteme od počtu mobilizovaných (asi 16 miliónů), vychází početní stav armády asi 9 miliónů vojáků, což již vypadá daleko rozumněji.
A nyní již plnou parou ke zprvu tak nenápadnému výbuchu.
1Podle Kara-Murzy Stolypin zorganizoval podvržení výzvy k vojenskému povstání posádky v Petrohradu jednomu sociálně-demokratickému poslanci. Potom tu výzvu Ochranka ‚našla‘ a 1. 7. Stolypin žádal, aby Státní duma povolila zatčení sociálně-demokratických poslanců. Car Státní dumu rozpustil dříve, než to projednala.
2ru.wikipedia.org/wiki/Избирательная_система_1907_года
3ru.wikipedia.org/wiki/Третьеиюньский_переворот
4ru.wikipedia.org/wiki/Прогрессивный_блок
5ru.wikipedia.org/wiki/Столыпин,_Пётр_Аркадьевич
6Прудникова Е. А., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013
7Александр Михайлович Великий Князь: Книга воспоминаний;
viz militera.lib.ru/memo/russian/a-m/index.html
8politikus.ru/articles/94675-v-etom-godu-ispolnyaetsya-460-let-s-teh-por-kak-v-rossii-pones-nakazanie-pervyy-vzyatochnik.html
9Прудникова Е. А.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009
10politikus.ru/articles/94675-v-etom-godu-ispolnyaetsya-460-let-s-teh-por-kak-v-rossii-pones-nakazanie-pervyy-vzyatochnik.html
11cs.wikipedia.org/wiki/Echelon
12Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001
13Tyto soudy s extrémně zjednodušeným procesním právem a minimem práv obviněného byly zřízeny vládním nařízením. Soud byl tvořen důstojníky, kteří nemuseli mít právní vzdělání a měl právo soudit tzv. ‚nesporné případy‘. Nařízení nebylo předloženo Státní dumě, proto po 8 měsících ztratilo platnost. Místo nich přišly další podobné soudy. Viz ru.wikipedia.org/wiki/Военно-полевой_суд. Některé prvky těchto soudů se přenesly do mimořádných soudů sovětské doby.
14Миронин С.: Воюющие цифры; viz www.contrtv.ru/common/2505/
15Прудникова Е. А.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009
16Longworth P.: Dějiny impérií. Sláva a pád ruských říší; Beta-Dobrovský; 2008
17Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001
18en.wikipedia.org/wiki/Alexander_Parvus
19Карпов В. В.: Генералиссимус; Вече, 2007
20Film Лев Троцкий.Тайна мировой революции, režie: Огурная Галина
viz idiinvest.narod.ru/new/lt-rev/lt-rev.html
21ru.wikipedia.org/wiki/Ленин,_Владимир_Ильич – při studiu tohoto pramene doporučuji pečlivě sledovat diskuzi, samotný článek je dosti manipulativní a je z tohoto důvodu v diskuzi napadán.
22en.wikipedia.org/wiki/Alexander_Parvus
23L. Berija: К истории большевистских органиаций Закавказья в период реакции и подъёма рабочего движения.
24cs.wikipedia.org/wiki/Karađorđe_Petrović
25sr.wikipedia.org/wiki/Илија_Гарашанин
26Lin: Tábor smrti Talerhof (1);
viz www.zvedavec.org/komentare/2014/12/6258-tabor-smrti-talerhof-1.htm
27Rychlík, Zylinskij, Magocsi: Dějiny Ukrajiny, Nakladatelství Lidové noviny, 2015
28Lin: Tábor smrti Talerhof (2);
viz www.zvedavec.org/komentare/2014/12/6259-tabor-smrti-talerhof-2.htm
29pl.wikipedia.org/wiki/Andrzej_Kazimierz_Potocki
30pl.wikipedia.org/wiki/Michał_Bobrzyński
31Záložní důstojníci jako ‚jednoroční dobrovolníci‘, viz například Haškův Švejk
32Lin: Tábor smrti Talerhof (2);
viz www.zvedavec.org/komentare/2014/12/6259-tabor-smrti-talerhof-2.htm
33en.wikipedia.org/wiki/Talerhof
Rychlík, Zylinskij, Magocsi: Dějiny Ukrajiny, Nakladatelství Lidové noviny, 2015
34en.wikipedia.org/wiki/Ukrainian_Austrian_internment
35Dokumentární film Věry Kuzminy Убить русского в себе.
viz www.youtube.com/watch?v=A10LluwpVcw
36В. Р. Ваврик: ТЕРЕЗИН И ТАЛЕРГОФ; viz www.ukrstor.com/talergof/terezin.html
37Rasputin Grigorij Jefimovič (1869?-1916) byl mnich rolnického původu, ze Sibiře. V roce 1903 přijel do Petrohradu. O rok později již získal pověst jurodivého (proroka) a duchovního vůdce. Koncem roku 1904 se setkal s carem Nikolajem II. a brzy nato začal léčit jeho syna Alexeje. V té době měl velký vliv na panování Nikolaje II. Proto proti němu začala okolo roku 1910 v tisku kampaň. V roce 1914 vznikalo spiknutí, na kterém se podílela širší carská rodina. Koncem roku ho těžce zranila Chionie Guseva. Zavražděn byl ale až v prosinci 1916 za poněkud absurdních okolností (nejprve ve velkém konzumoval koláče s kyanidem draselným, potom na něj vystřelili, on z paláce utekl, snažil se schovat, ale našli ho a strčili do řeky pod led) za účasti význačných ruských osobností a britského agenta O. T. Raynera. Rasputin sepsal dvě knihy a je autorem řady proroctví.
38Мышкин Л.: Великобритания - враг России №1,
viz icfsp.ru/strategicheskie-novosti/velikobritaniya-vrag-rossii-no1/
39ru.wikipedia.org/wiki/Первая_мировая_война
40Спиридонов Илья: Возрождая Россию; rushor.su/articles/20286
41Vycházím z předpokladu, že početní stav Ruské armády byl počet mobilizovaných mínus počet padlých a raněných a toto číslo by mělo být někde okolo 6-8 milióny vojáků.
42Потери и состояние российской армии во время Первой мировой войны;
viz scisne.net/a890 a také ttolk.ru/?p=19581
43encyclopedia.1914-1918-online.net/article/war_losses