Kapitalistické zřízení

Základ kapitalizmu je ve skutečnosti zcela asociální. Kapitalizmus vznikl postupnou proměnou pospolné společnosti za pomoci nesprávných předpokladů. Prvotním spouštěčem byl neblahý Atonův kult vytvořený mocným a vzdělaným panovníkem Achnatonem, ale člověkem s pokřivenou myslí. Jeho dílem je učení o vyvolených. Vytváří univerzálního Boha v němž motá předmět s podmětem a zavádí ovládání lidí ideologií.

Dalším ideovým proudem podílejícím se na vzniku kapitalizmu se stalo také gnostické učení. Jeho základem je tvrzení, že svět je poznatelný lidskými smysly. Na tom sice není nic špatného, ale s jistou dávkou sebedůvěry a arogance lze dojít k přesvědčení, že vlastní znalosti jsou úplné a z nějakého důvodu mě opravňují k bezohlednému ovládnutí svého okolí. Problémem se stalo to, že v jistou chvíli si někteří lidé začali myslet, že spolkli veškerou moudrost a začali si na tom zakládat. Toto se stalo samozřejmě již vícekrát, lze připomenout právě Achnatona, ale pro nás podstatná je Evropa doby renezance.

„Myslím, tedy jsem“ se stalo krédem doby a tehdejší mocní bez znalostí souvislostí podpořili filozofická studia zaměřená na úvahy o úplném osamostatnění jednotlivce a jeho mravního vyvázání ze společnosti. Rozšíření těchto postojů znamenalo zánik mravního kodexu společnosti, tedy normy regulující veškerý život na planetě Zemi. Nešlo o nic jiného, než o to, že společnost do značné míry zbavila jedince odpovědnosti za jeho činy. Ztráta mravních zábran znamenala, že amorální jedinci zjednodušeně řečeno pokradli společenské bohatství.

Ideový rámec tomu vytvořil Thomas Hobbes, když v podstatě krajně vulgárně na základě snad jakýchsi znalostí newtonovské mechaniky od společnosti oddělil mravnost a prosadil názor, že člověk má právo se chovat amorálně (přesněji řečeno za základ etiky použil egoizmus). V jeho pojetí jsou společenské dějiny válkou všech proti všem, když prý vyspělí lidé ‚teprve později na základě racionálního kalkulu dali vzniknout státu‘. Nástup kapitalizmu znamenal zničení ideového začlenění jedince do prostředí a toku času, najednou zde bylo pouze ‚já‘ a ‚můj‘ majetek. Newtonovské pojetí absolutizovalo vlastnictví, jako základ vyvolenosti. V tuto dobu a takto se zrodil kapitalizmus.

Jeho krédem se stalo tvrzení, že veškerou společenskou činnost lze zredukovat na obchodní vztah. Jediné, o čem se jedná, je cena, přičemž obě zúčastněné osoby jsou zcela svobodné a rovné v rozhodování. Takovéto hrubé zjednodušení společnosti, zcela ignorující řadu společenských jevů, se pak stalo základem řady ‚vědeckých‘ disciplín, například politické ekonomie.


Poznámka: Je dobré si uvědomit, že vůbec není podstatné to, že i dříve byli lidé bohatí a chudí. Samozřejmě, že byli. Jenomže ti dřívější ‚bohatí‘ se od nových bohatých odlišovali tím, že fakticky nebyli bohatí sami, ale celým společenstvem, jehož jménem jednali. Nadprůměrné příjmy byly kompenzovány přiměřenými povinnostmi a nutnými výdaji. Zajímavé je také to, že takovouto vyrovnanou bilanci povinností a výnosů většinou měli i ti, kteří se vlády zmocnili v podstatě násilným způsobem. Obecně se to bralo tak, že pokud je někdo schopen se vlády zmocnit, je rozumné ho podporovat. Zjevně to platilo i naopak a sami uzurpátoři rychle brali společenství za své. Samozřejmě, že nemuseli, potom se však ve svých nových pozicích neudrželi, neboť přišel někdo další … A ještě: ten, kdo padl, nemohl být dobrým pánem.


Pravděpodobně to bylo tak, že se ta ztráta odpovědnosti zpočátku víceméně týkala pouze konání ve vzdálených zemích, mimo svůj domov – a tak se začaly formovat koloniální říše a do metropolí se začalo přelévat bohatství z bezuzdně vykořisťovaných kolonií. Jenomže netrvalo dlouho a podobně mocní začali přistupovat i k vlastním lidem. Společnost celkově zchudla (kromě těch několika ‚vyvolených‘) a aby většina obyvatel přežila, musela rezignovat na tradiční společenské vazby, které za daných podmínek představovaly zátěž, zneužívanou zbohatlíky. Takto vznikla moderní občanská společnost. Jejím základem již není rodina a občina, ale individuum a jeho majetek.

Základním předpokladem existence alespoň částečně stabilního kapitalizmu je vysávání prostředků z jiných společností. Za tím účelem se elity kapitalistické společnosti organizují a vytváří nátlakové síly, které mají oslabit oběť a přimět ji k výdeji svých prostředků svému uchvatiteli. Zřejmě již poměrně starým prostředkem je celé spektrum formálních až neformálních organizací, které jako by stojí na ‚humanistických idejích‘. Poměrně malá investice potom dává možnost ohromných zisků. V knize ‚Bůh synergie‘ je popsáno ničivé působení Trockého. Podobně ‚humanitární nevládní organizace‘ placená vládou USA přímo podporovala interventy během občanské války v Rusku. Máme zde i jako by zcela neformální organizace, například ‚francouzské matky‘, které za války s Německem protestovaly na letištích a bránily bojovým operacím francouzské armády. Dnes podobná sebranka demoralizuje Evropu v podobě tzv. ‚genderových hnutí‘, podporou zničujících migračních vln a dalšími aktivitami, které jsou v zásadním rozporu s mravním kodexem společnosi. Účelem je zachránit vlastní zřízení cizími penězi. Cíl je vždy jediný: Oslabit ochranné síly společnosti za účelem umožnění velkých loupeží. Rozpad SSSR i Československa je vzorovým příkladem dokonaného díla.

‚Humanitární‘ nátlak není jediným prostředkem. Klasické vysávání závislých území – kolonií je dalším. Je sice pravda, že během 20. století kolonie hodně ustoupily, ale to zase souviselo s postavením SSSR. Dalším prostředkem se stal brettonwoodský systém a dominantní postavení dolaru v mezinárodních financích, které nakonec vyústilo v tzv. ‚petrodolar‘ – což v postalinské době svojí hloupostí podpořil i SSSR. O činnosti tajných služeb především USA by bylo možno napsat dlouhé ságy, doplatila na to spousta zemí.


Univerzální mravní rámec společnosti v zkapitalizovaných státech zanikl a byl nahrazen profesní, nebo také elitářskou morálkou – jinak se lidé začali chovat ‚mezi svými‘, jinak k ‚cizím‘. Ti ‚svoji‘ se totiž stali vzájemnou oporou, zatímco na ostatních nezáleželo. Noví mocní se tak vyvázali ze svých dřívějších společenství a povinností a přestali vystupovat v celospolečenském zájmu. Jediné, co bylo najednou podstatné, byl jejich vlastní zájem. Ten mohli nejlépe uplatnit posílením svých vlivových pák, tedy tím, že se spojili se sobě na roveň postavenými. Tím se také společnost stala podstatně méně citlivou na otřesy ideálů. Podobně spravedlnost přestala být kritériem legitimizujícím společenský řád.

Vznik profesní morálky na druhé straně znamenal to, že společenské třídy se postavily proti sobě. Společnost se dostala do stavu setrvalé studené občanské války, která čas od času vyvře na povrch a promění se v lehčím případě na vlnu stávek a v horším případě na ‚horkou‘ občanskou válku. Válčení dosud omezené na boj mezi společnostmi, se přesunulo i dovnitř společností a v kapitalizmu se stalo běžnou společenskou zvyklostí.

Je dobré si uvědomit, že kapitalizmus předpokládá naprostou absenci mravního společenského rámce. Jenomže to by se společnost stala zcela neudržitelnou. Ve skutečnost vznikl tzv. ‚národní stát‘, nebo také tzv. ‚občanská společnost‘. To nepředstavuje vůbec nic jiného, než jakýsi minimální vyšší mravní rámec společnosti. Když si vzpomeneme, že kapitalizmus redukuje veškeré vztahy na obchod a předpokládá rovné postavení obou stran, vychází zásadní rozpor v samotném konceptu ‚občanské společnosti‘. Je zřejmé, že mohou nastat situace, kdy občan nemá možnost volby, ani možnost stanovit svojí cenu … Samotná ‚občanská společnost‘ tak narušuje to nejpodstatnější pravidlo řádu, na němž stojí.

V této chvíli si připomeňme knihu Stíny zapomenutých předků. Podle ní totiž tradiční společnost zná podstatně širší spektrum společenských vztahů a jakoukoliv teorii výlučnosti odmítá – a tak tato hluboká studie existence života na Zemi znevěrohodňuje nejhlubší ideologické základy kapitalizmu! Kapitalizmus je založen na mýtech a zjevně chybných domněnkách, které vzhledem ke své asociálnosti nemohou být základem trvalého života společnosti! Ostatně Kara-Murza připomíná, že samotní hlasatelé filozofie kapitalizmu přímo mluví o tom, že kapitalistická společnost ochraňuje zájmy úzké skupiny bohatých obávajících se pogromů a vyvlastnění ze strany zbytku společnosti.

Samozřejmě, že amorální koncepci kapitalizmu je možné prosadit pouze za podmínky, že tak nebudou konat všichni. Fakticky skupina vyvolených musí být poměrně úzká, protože okolo nich se šíří bída (mravní i hmotná) a zmar. Základním poznávacím znamením vyvolených je bohatství. Ve skutečnosti je také rasizmus jen jiným vyjádřením takovéhoto elitářství – Kara-Murza podotýká, že rasizmus je vlastní pouze kapitalistickému světu. Protestanti dokonce razili názor, že Ježíš Kristus na kříži nevykupoval hříchy všech lidí, ale jen vyvolených.


Kapitalizmus je ryze elitářské zřízení. Jenomže tím pádem až tak moc atraktivní není. Bylo proto potřeba vymyslet dostatečně jednoduchý a snadno vysvětlitelný ideologický rámec přijatelný pro širší okruh lidí, o který by se kapitalistické zřízení mohlo opřít. Tím se stal liberalizmus, který pod pláštíkem rovnosti práv a povinností především dává ‚vyvoleným‘ možnost obrat ostatní. Naneštěstí se liberalizmus pro svůj primitivizmus stal pochopitelný pro jako by vzdělané části společnosti - inteligenci, která se stala jeho propagátorkou.

Ale liberalizmus ve své elementární podobě se pro svoji asociálnost také nikdy nestal reálným společenským zřízením. Tím se stala až nadstavba liberalizmu – občanská společnost – když k liberalizmu přisypala alespoň špetku mravnosti a zároveň zbavila občany naprosté svobody konání a stanovení ‚ceny‘. Liberalizmus má i několik bratříčků – jsou to fašizmus, trockizmus a novomarxizmus. Všechny tyto ideologie, stejně jako jejich různé mutace mají jediný účel – zajistit ve společnosti dominanci liberalizmu.


Otázkou je, jak hodnotit možný dlouhodobější výhled kapitalistického zřízení. Zcela určitě jej lze z hlediska termodynamiky považovat za metastabilní systém. Jeho stabilita bude záviset na prosperitě, tedy schopnosti vysávat jiné společnosti, a schopnosti udržet alespoň minimum společenského mravního kodexu, chránícího společnost před vnitřním mravním rozkladem a demografickou katastrofou. Osobně předpokládám, že pokud nedojde k vnitřní obrodě a opětovnému přijetí univerzálního mravního kodexu, je postupné zhroucení tzv. euroatlantické kapitalistické společnosti zcela logickým a předvídatelným výsledkem. Podobně také skončil v minulosti kapitalizmus římský, nemluvě už o Achnatonově náboženské reformě. Jediným problémem je to, že nelze odhadnout dopady souvisejících válek.

Technologie zla

Univerzální mravní kodex by měl společnost chránit před podobnými úchylkami. Jenomže krátkodobé odchylky jsou běžné a dokonce existují postupy, jak je podpořit. Mezi ně patří scholastika a tzv. Overtonova okna.

Scholastika vznikla jako nástroj rozumového podepření církevních dogmat. Jejím cílem byla příprava kléru na logickou argumentaci. Základem bylo účelové zdůrazňování vybraných aspektů vyhovujících žádaným logickým konstrukcím a církevním dogmatům. To samozřejmě znamená záměrné opomíjení ostatních aspektů, které se nehodí do krámu…

Joseph P. Overton vysvětlil způsob, jak se nepřijatelné může stát společenskou normou. Podle něj každá společenská otázka má ve společnosti k dispozici určité pole přijatelných řešení, které nazývá okno možností. Pokud je zájem prosadit nějaké společensky nepřijatelné řešení, je nutné postupně posunovat toto okno možností odpovědí tak, aby se nejprve otevřela možnost vůbec posuzovat tuto záležitost v teoretické rovině. Později se legalizují společenské úvahy na dané téma za pomoci eufemizmů a nějakých výjimečných případů, čímž se záležitost posouvá do oblasti racionálna. Proces pokračuje popularizací jako podmínky posunu do oblasti reálné politiky. Nakonec se tak dosáhne stavu, kdy se přes naprostou nesmyslnost, nebo otevřené nebezpečí pro celou společnost podaří legalizovat daný cíl. Prosazení homosexuálních sňatků je typickým příkladem takového postupu.

Parlamentarizmus

Významným plodem kapitalizmu je parlamentarizmus. Parlamentarizmus vznikl přeměnou tradičního sněmu. Na první pohled rozdíl zřejmý není – oboje je platformou, kde se tvoří a odhlasovávají zákony. Jenomže přerod sněmu na parlament je fakticky velkou revolucí. Nejde totiž o nic jiného, než o prosazení primitivních koncepcí politické filozofie kapitalizmu (ve zcela nesmyslném stylu newtonovské mechaniky), podle kterých jediným mezilidským vztahem je obchod. Parlamentarizmus znamená proměnu sněmu jako platformy realizace společenských programů na trh.

Na sněm vstupují lidé s cílem cosi prosadit, nebo zastupovat nějakou komunitu. Oni již tedy mají nějaké společenské postavení, z něhož jsou do sněmu delegováni. Jinými slovy na sněm nejdou s holým zadkem. Jejich účast ve sněmu znamená účast na vyjednávání a cílem je soulad zájmů celé společnosti.

Na druhé straně parlament je trhem, na němž se ve volbách prodávají profesionální politici, kteří do voleb vstupují s programem a na něj voliče lákají. Jejich zvolení do parlamentu potom představuje jejich mzdu z výkonu funkce poslance. Profesionální politici nejsou nijak zavázáni vůči společnosti, nejsou zaangažováni na splnění svých slibů a samozřejmě ani na hospodárném využití prostředků společnosti. Pokud peníze chybí, obrátí se na banky a vůbec je nezajímají splátky – protože oni jsou ‚jen‘ námezdní pracovníci bez jakékoliv odpovědnosti. Poslanci v rámci své ‚profesní (elitářské) morálky‘ nemají žádnou odpovědnost vůči voličům – protože to je pro ně mimo volby naprosto nezajímavá skupina lidí. Kromě toho tito lidé ani nedrží moc, mám obavu, že většina z nich by toho ani nebyla schopna. Jejich velkým neštěstím je jejich ‚profesní morálka‘, která je vede do spolupráce s podobnou sebrankou dalších států, s nimiž domlouvají pochybné handly, které jsou většinou ke škodě na obou stranách. Lze je považovat pouze za politické prostituty, kteří své programy před volbami přizpůsobují aktuálním náladám veřejnosti, zatímco po volbách neomaleně mlaskají a obcují již jen mezi svými s těžkými dopady na ty, kteří je zvolili.


Parlamentarizmus tak, jak jej dnes známe, vznikl v Anglii v 17. století a o něco později expandoval za oceán do nově vznikajících Spojených států amerických. Jenomže se jasně jedná o nejbohatší končiny tohoto světa a samozřejmě společenské zřízení se místním podmínkám přizpůsobilo. Již jen z tohoto hlediska je nehorázností nutit další společenství, aby přijaly stejný model. Jaké to může mít výsledky? Jedině takové, že lidi zjistí, že doma takto žít nelze a proto je nutné se odstěhovat tam, kde tak žít lze. Konečným důsledkem šíření ideologie bohaté společnosti je migrační vlna z končin chudých.


diskuze

Server Error

Server Error

We're sorry! The server encountered an internal error and was unable to complete your request. Please try again later.

error 500